minirecenze

Ingar Johnsrud

Kříž

Přeložila Kateřina Krištůfková

Host 2020, 496 s.

Příčiny grandiózního úspěchu „severských detektivek“ jsou nasnadě: jejich hyperproduktivní autoři si berou za vzor klasické autory minulého století, kteří v předtelevizním věku zazářili na poli kritického realismu, a v současnosti dle jejich mustrů švihají jeden mord za druhým, až div, že ještě žijeme. Tak se to dělá! Detektivkářský „krvas“ Kříž od norského autora Ingara Johnsruda – závěrečný díl trilogie s vyšetřovatelem Fredrikem Beierem – zpodobňuje společenství norských policistů a politiků vzájemně si kladoucích nástrahy a pusté léčky všeho druhu. V politicko­-kriminální burlesce se policisté stíhají navzájem, a dojde to až tak daleko, že nakonec stíhají sami sebe ve svých vlastních stopách. Lovci losů, perfidní kazatelé, zhůvěřilí seržanti z globálních bojišť, pomatení knihovníci, potažmo ti, do kterých by to člověk obvykle neřekl, původně bytem v pokleslých románech, se oděli v různé hávy a řádí jako černá ruka mezi tundrou a průlivy, nic jim není svaté v jejich drzovkách a celé policejní brigády zdvihají vůči ofenzívě protiofenzívu, aby típnuly řádění aspoň načas, když ne provždy. Z romantických hrdinů se v tvůrčím tyglíku detektivkářského romanopisce stali mordýři a komerce slaví úspěch. Vidno, jakou proměnou žánr prošel – a také jak přibral: tytam jsou časy půlčtvrťákových sešitků kliftonek a jiných braků, nyní detektivka váží aspoň čtyřicet dekagramů dobře prorostlé slaniny!

Vít Kremlička

Ivan Motýl / Petr Szyroki

Struska

Větrné mlýny 2019, 136 s.

Struska Ivana Motýla účinně nabourává představu o tom, co může být básnickou sbírkou, což lze za dnešní zautomatizované obliby překračování žánrů a druhů brát jako nesporný klad. Její neobvyklost je neotesaná, zkusmá, dokonce působí schválně, to když se text básně rozprostřený po stránce neuměle překrývá s čarami ilustrace pod ním. Sochařské kresby Petra Szyrokého vyplňují plochu stran – někdy věcně zobrazují ostravskou skutečnost, někdy ztvárňují Motýlova obrazná pojmenování. Mluví se o komiksu, ale pro takovou charakteristiku není důvod. U většiny básní jsou sice text a obraz provázány natolik, že jeden bez druhého přichází o svou účinnost, ale kniha je založena na jejich konfrontaci. Z jejich spojení nemá vznikat organický, souladný celek, tak jako jím není Ostrava ani lidský život, dvě ohniska Motýlovy vzrušené, heslovité výpovědi. Struska je vyznáním Ostravě i vzýváním Ostravy. Je záznamem opakovaných pokusů v Ostravě žít, se všemi drásavými, jedinečnými kontrasty tamního městského prostoru, ale také se všemi dnes už notně vybledlými, mnohokrát proslovenými surovostmi, které se tak snadno skryjí v lakonickém epitetu „ostravský“. Minulost, jež se naléhavě ozývá ve vzpomínkách na trapné i tragické okamžiky básníkova života, je mytologizována. Jde se od logu k mýtu, od historického času k básni­-zaříkávání, které si opakuje ten, kdo se v bezčasé přítomnosti nepřestává divit: Ostrava!!! Vtírá se tak opět otázka, jestli verše ostravských básníků tamní skutečnost spíše odrážejí, nebo vytvářejí.

Martin Lukáš

Miloš Novák

Velká kniha komiksů

Plus 2019, 229 s.

Velkoformátová publikace Velká kniha komiksů vyšla ke 110. výročí narození komiksového výtvarníka Miloše Nováka. Průřez jeho tvorbou je opravdu rozsáhlý – začíná Humornými etudami, které autor kreslil koncem třicátých let do Malého čtenáře. Vrcholným dílem je však adaptace románu Lovec jelenů, inspirovaná zejména tvorbou Zdeňka Buriana. Novák byl skvělý fotorealistický malíř a barevně vyvedený Lovec jelenů má k Burianovým ilustracím opravdu blízko, jakkoliv samotná adaptace lehce kulhá. V dalších komiksech se Novákova kresba zjednodušuje až k poslednímu zahrnutému dílu – naučnému komiksu La Aviadora. Asi jen těžko by někdo poznal, že za prvním a posledním komiksem stojí tentýž výtvarník. Prostor mezi nimi vyplňují hlavně černobílé dobrodružné a detektivní příběhy ze čtyřicátých a poté šedesátých let. Většinou jsou dost jednoduché, podobně jako několik otištěných komiksových reklam, často ale i vtipné – jako třeba případy detektiva Dorgese ze Svobodného slova konce šedesátých let, lehce vykrádající (a parodující) Jamese Bonda. Zábavné jsou i vědecko­-fantastické kousky, od adaptace Troskova Kapitána Nema až po Strach z vesmíru. Poté se Novákova tvorba podřídila normalizačnímu režimu a začaly vznikat komiksy naučné, zejména historické a technické: adaptace Jiráska střídají příběhy českých vědců nebo průmyslníků Laurina a Klementa. Jedná se o pečlivě připravený soubor, v němž se editoru Tomáši Prokůpkovi podařilo představit jednoho z neprávem opomíjených autorů českého komiksu.

Tereza Zubatá

Rosamund Johnston, Lenka Kabrhelová (eds.)

Havel v Americe

Host 2019, 230 s.

Vztah Václava Havla ke Spojeným státům – od jeho amerického pobytu v roce 1968 přes proslulý projev v Kongresu v roce 1990 až po proamerickou zahraničněpolitickou orientaci během celého prezidentství – byl nepochybně výjimečný. Kniha Havel v Americe ale tuto výjimečnost vytěžuje jen na několika málo místech a řadí se k těm nejméně zajímavým příspěvkům k „havlovské“ literatuře – totiž k žánru politické hagiografie. Soubor, který má kombinovat „orálně historické“ a novinářské (často spíš nahodile vzniklé) rozhovory, působí chaoticky a málokdy vybředá z kýče. Zcela vážně jsou tu kladeny otázky jako: „Co z něj podle vás dělalo tak výjimečnou osobnost?“, v odpovědích se zase objevují prohlášení typu: „Havel byl jedinečnou duší v dějinách lidstva.“ Řada zpovídaných má navíc o České republice i jejím prvním prezidentovi jen malé povědomí. Nejpozoruhodnějším respondentem je historik Timothy Snyder – ten dokáže být k Havlovi kritický, aniž by byl nespravedlivý, třeba když říká, že „v mnoha ohledech nebyl skvělým prezidentem, ale zabránil tak jiným lidem, aby byli prezidenty horšími“. Oprávněný (a v knize zcela ojedinělý) je i jeho soud, že Havel byl do americké politiky „zatažen způsobem, kterému plně nerozuměl“ a nechal se unést „vizí, v níž Spojené státy představují svobodu“ – v důsledku čehož přestal být kritickým intelektuálem. Celkově však publikace Havel v Americe nepřináší ani velké dějiny, ani intimní přiblížení, jen řadu povrchních dojmů, mezi nimiž se občas zablýskne zlato.

Matěj Metelec

Sviňa

Režie Mariana Čengel Solčanská, Rudolf Biermann, Slovensko, 2020, 104 min.

Premiéra v ČR 20. 2. 2020

Dva roky po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, krátce před parlamentními volbami na Slovensku a v době, když už v kauze Kuciak padla první obvinění, dorazil do kin film Sviňa. Ten vznikl na motivy stejnojmenné knihy Arpáda Soltésze, která ohledává společensko­-politickou situaci v době před Kuciakovou vraždou. Stejně jako kniha je i film poněkud fragmentární – vznikají dokonce pochyby, drží­-li vůbec pohromadě a je­-li motivace jednotlivých postav, které se ve filmu stávají karikaturami toužícími po moci a tělesných požitcích, pochopitelná. Mnohé scenáristické posuny oproti knize zkrátka nedávají smysl. Proč je film rámovaný podivným vztahem mezi katolickou církví a premiérem? A proč deníku, pro který pracuje mladý investigativní novinář, šéfuje žena, již ostatní oslovují stejně, jako v knize říkají autorovu alter egu? Mnohé posuny jsou vedeny snahou o zjednodušení děje, jiné se dějí snad proto, aby snímek působil jako hollywoodský velkofilm, a inteligentní zrzka jako šéfka redakce je nejspíš výrazem profeministického postoje. Rozumím snaze vyhnout se tomu, aby byl snímek brán jako dokument – proč jsou pak ale do závěrečné scény vsazeny záběry ze skutečných demonstrací? Naopak filmová přítelkyně mladého novináře je těhotná, což – pokud je mi známo – nemá oporu v reálných událostech. Ze snímku snažícího se o reflexi politické reality se tak stává film didaktický a přitom emoce ždímající – tak trochu jako když nám na základní škole promítali záběry plodu při interrupci.

Eva Marková

Pro/Měna Karlín

Galerie Vi Per, Praha, 4. 3. – 18. 4. 2020

Jakou duši má Karlín? Černou už nějakou dobu ne. Místní Romové byli jedni z prvních, kdo doplatili na přeměnu průmyslové a dělnické čtvrti ve čtvrť lesklých administraček, designových pop­-upů a předražených bister. Této změně, která se poněkud nepřesně označuje gentrifikace, se věnuje výstava Pro/Měna Karlín v Galerii Vi Per. Kurátorky Eliška Málková a Linda Zein se pokusily zrekapitulovat vývoj čtvrti od povodní 2002 do současnosti. Namísto očekávatelného obrazového materiálu ale zvolily abstraktnější formu a vyšly především z dat. Na stěnách tak například čteme, kolik lidí se z Karlína odstěhovalo, kolika bytů a pozemků se městská část zbavila a kolik kancelářských komplexů zde za posledních osmnáct let vyrostlo. Na první pohled suchá data mají v mnoha případech silnou výpovědní hodnotu sama o sobě, lidský rozměr pak dodávají výstavě projekce Davida Přílučika, jež vznikly ve spolupráci se socioložkou Barborou Matysovou, která vedla rozhovory s vystěhovanými i současnými obyvateli Karlína. Autorky shromáždily úctyhodnou sumu materiálů, které ilustrují v mnoha ohledech negativní vývoj nejen Karlína, ale i jiných čtvrtí a měst, v nichž dochází k podobným jevům. Je ovšem otázka, co si z výstavy odnesou ti, kteří se studiem měst nezabývají, zda jim nebude chybět širší kontext a jasnější vysvětlení, co třeba rozprodej městského majetku znamená v praxi. Nepoučený návštěvník se může v množství dat a abstraktních modelů přece jen ztrácet. I jemu ale bude jasné, že duše současného Karlína má ze všeho nejvíc barvu peněz.

Alžběta Medková

Pasi Mäkelä

Walrus Vampire Show

Alfred ve dvoře, psáno z představení 20. 2. 2020

„Helejte, tady ten trosečník: je na pustém ostrově, a přitom má ostříhané nehty, blbec jeden. Vidíte, jak ty fousy má jenom přilepené? Kdyby ho hrál Benda, tak by si nechal narůst pravé fousy a za nehty by měl pravou špínu,“ říká starý herec Lebduška o svém nezvěstném – respektive zavražděném – kolegovi v povídce Karla Čapka Zmizení herce Bendy. Pasi Mäkelä má sice ve Walrus Vampire Show nalepovací zuby a drápy, ale pravé špíny najdeme v jeho estrádě dost. Představení kromě vtipných stand­-upových, tanečních, hudebních či kvazifilosofických výstupů obsahuje i vzdělávací exkurs – návod, jak podat grant (je k tomu potřeba obálka, provázek, ručník a karamelový větrník). Finský „všeuměl“ působí v roli mrožího upíra jako ploutvonožec ve vodě: kostým i rekvizity jsou oslavou hravého kutilství a ke špinavé autenticitě přispívá i fakt, že verbální projev i hudební čísla jsou amplifikovány obstarožním lampovým PA systémem, který Mäkelä používá při koncertech svých hudebních projektů. Textu v anglickém jazyce je sice občas hůře rozumět, ale to snad v experimentálním divadle není na škodu. A pokud má někdo pocit, že by měl rozumět všemu, ať si přečte anotaci na webu Alfreda ve dvoře. Na uměleckém provozu je fascinující, jak snadno se dá jakýkoli živelný projev vměstnat do uměřeného, dobře stravitelného resumé. Naštěstí nálety promomateriálů ještě zcela nezahubily naši touhu po umění samotném. A proto je třeba souhlasit s Čapkovým doktorem Goldbergem: umělci by se vraždit neměli. Ani když jde o herce.

Jan Klamm

Václav Havel

Žebrácká opera

CD, Radioservis 2019

Rozhlasovou adaptaci divadelní hry Václava Havla Žebrácká opera natočil režisér Lukáš Hlavica k třicátému výročí sametové revoluce. Havel ji napsal v roce 1972, kdy už neměla šanci na oficiální uvedení; inscenoval ji pouze režisér Andrej Krob s Divadlem na tahu v hospodě v Horních Počernicích v roce 1975 – pod záminkou, že jde o Brechtovu verzi původní ballad opery Johna Gaye. Oficiálně byla hra uvedena až na začátku devadesátých let v režii Jiřího Menzela. Hlavica hru pojal jako grotesku a do hlavních rolí obsadil Jiřího Dvořáka, Tomáše Töpfera, Viktora Preisse a Taťjanu Medveckou. Hra tematizuje hned několik společenských nešvarů. Policejní a zločinecké kruhy navzájem prorůstají a každý z aktérů se snaží infiltrovat nepřítele. „Nejobletovanějším“ zločincem je šéf jednoho z gangů, sukničkář Macheath, kterému kdekdo podstrkuje dceru, aby na něj měl vliv. Stejnou cestou – prostřednictvím dcer svých protivníků – se pokouší podsvětí i policii ovlivňovat Macheath. Každý zkrátka chce doběhnout každého. Nejpoctivější je nakonec kapsář Harry Filch v podání Jaromíra Dulavy, který sice také postavil svou živnost na okrádání ostatních, ale zároveň se snaží zůstat dobrým člověkem. Hra je založena na dialozích svérázných postaviček, z nichž některé jsou zcela nepoučitelné: kupříkladu se nechávají opakovaně doběhnout prostitutkou. Charakteristickým prvkem Havlovy tvorby je absurdní humor – a ten se rodí v okamžiku, kdy postava potřetí za sebou uklouzne na stejné slupce od banánu.

Jiří G. Růžička