Otevírat diskusi nestačí

V poměrně krátkém časovém rozmezí jsme se před nedávnem dočkali dvou tuzemských filmů nárokujících si status velké společenské události. Před půl rokem dobylo mediální prostor Nabarvené ptáče (2019) coby festivalový opus, díky němuž česká kinematografie opět měla možnost objevit se ve světě vysokého filmového umění, a nyní poutá pozornost dokument V síti Víta Klusáka a Barbory Chalupové, jenž se snaží dokázat, že filmová dokumentaristika může přesáhnout svůj skromný obzor a hýbat společností. Marketing dokumentu V síti se přitom na první pohled pohyboval na tenkém ledě. Vzhledem k množství poskytnutých rozhovorů s různými členy štábu hrozilo, že bude řečeno vše ještě před uvedením snímku. Kromě toho ani Nabarvené ptáče, které se rovněž stalo kulturní událostí, přes zájem novinářů u široké veřejnosti neuspělo a jeho návštěvnost v českých kinech nedosáhla ani šestimístného počtu návštěvníků. Nakonec se ale V síti stal naopak komerčně nejúspěšnějším českým dokumentem vůbec. Je to zázrak? Svým způsobem ano, ale jiného druhu, než o jakém mluví PR tým Klusákova filmu. Dokument totiž nenabídl divákům odvážný, syrový experiment „otevírající závažné společenské téma“ a „vyvolávající diskusi“, jak se často tvrdí. Zato se ale podařilo přesvědčit média i publikum, že se o právě takové dílo jedná.

Nic než reality show

Tři mladé ženy ve třech studiových pokojích, stovky setkání s predátory a odhodlaný štáb, který ze všeho toho zla vykřeše něco pozitivního – tak lze ve stručnosti popsat Klusákův snímek, nicméně s velmi podobným formátem přišla už americká reality show To Catch a Predator (Chyťte predátora, 2004–2007), kde se herečky představující nezletilé dívky účastnily online rozhovorů s potenciálními sexuálními predátory. Pořad nicméně nastolil především otázku, proč tak bulvární a nízké téma láká tolik diváků. Show byla terčem ostré kritiky za snižování úrovně televizní tvorby a byla zrušena poté, co jeden z nachytaných predátorů spáchal sebevraždu, když se televizní štáb s ozbrojenými složkami dobýval do jeho domu.

Co tedy odděluje dokument V síti od bulváru, k němuž tento koncept doposud patřil? Jistě to není videoklip Tomáše Kluse, který rádoby ironicky stvrzuje stereotypní představou o predátorech. Jistě to nejsou soutěže na Facebooku typu „označ kamaráda a vyhraj lístek“. Jistě to není bravíčková estetika plakátů. Bulvárním postupům se ale nevymyká ani film samotný. Každý jeho okamžik je buď extrémně nechutný, velmi vtipný, anebo návodně informativní. Herečky, případně sám Klusák, vždy explicitně vysloví nebo předvedou, jakou emoci má divák pocítit, a touto emocí je pak celá scéna nesena.

Problematická je i otázka, o čem přesně má dokument vyvolat diskusi. O tom, že pedofilové jsou nebezpeční? Že internet je špatný? Nabízí snímek víc než pouhé potvrzení našich technofobních předsudků a strachu ze vzdáleného zdegenerovaného zla? Zastánci dokumentu míní, že film V síti sice může být povrchní, ale už jen tím, že upozorňuje na „opomíjené téma“, umožňuje jiným, přemýšlivějším lidem zahájit skutečnou debatu. Vždyť současně s dokumentem vyšla kniha Mariky Pecháčkové Kdo chytá v síti, která se věnuje problému mnohem komplexněji. Dává ale smysl pozitivní přínos této knihy vztahovat na film?

Pozitivní bulvár

Samotný dokument podle mne naopak debatu znemožňuje a oddaluje nevhodným zarámováním problematiky. V síti buduje jasně vymezený konflikt mezi bezbrannými dětmi a zákeřnými predátory, kteří na ně číhají na internetu. Tuto situaci přitom prezentuje jako něco, proti čemu se nelze bránit. Vaše dítě se připojí k internetu a bude tam zneužito, protože internetové společnosti odmítají regulovat své služby a nikdo je k regulaci ani netlačí. Tento pohled je ale extrémně zjednodušující. Zarážející je například už absence rodičů jakožto účastníků celého procesu. Přitom právě k rodičům by měl film promlouvat – na ně by měl apelovat, aby kontrolovali pohyb svého dítěte ve virtuálním prostoru, stejně jako to dělají v prostoru fyzickém. Jenže V síti rodiče jako entitu zcela ignoruje, a nenabízí jim tedy ani žádné řešení. Kdyby to snímek udělal, přestal by být tak efektní. Kdyby po rodičích něco chtěl, kdyby je oslovoval jako ty, kteří mohou riziko zneužití vlastním přičiněním dramaticky snížit, nebylo by tak snadné se spolu s filmem rozhořčovat nad zkaženým světem a neschopnými institucemi, zkrátka nad „těmi druhými“.

V tomto ohledu odděluje V síti od bulváru pouze veřejný konsenzus. Bulvár ale nepředstavuje automaticky „zlo“, jak před lety prokázal dokument Šmejdi (2013), následovaný kampaní v Blesku, který opravdu šířil osvětu o daném problému a vedl až ke změně legislativy. Málokdo by o Šmejdech řekl, že se jedná o velké dílo dokumentaristiky, byl to ale užitečný počin. Klusák si ovšem zvolil mnohem komplikovanější téma, a tak jeho povrchní zpracování nemůže stačit. Pokud o předloženém tématu budeme uvažovat způsobem, jakým to dělá Klusákův film, nikdy je ani pořádně nepojmenujeme, natož abychom je mohli řešit. Potenciál bulváru nevybíravě upozornit na nějaký snadno uchopitelný problém se v tomto případě nenaplnil. Zato došlo k populistickému zploštění problému a vyvolávání negativních emocí.

Iluze dopadu

Další věcí je, že kvalita dokumentu nemůže být měřena tím, zda dokáže vyvolat produktivní diskusi. V případě V síti přitom z řemesl­ného hlediska v žádném případě nejde o špatně natočený film. Je takřka nemožné při jeho sledování necítit patřičné emoce, snímek ale zároveň umožňuje i slabším povahám všechny záběry unést a dokoukat. Sledujeme přece herečky obklopené profesionály v uměle vytvořených kulisách, což naše zneklidnění alespoň trochu mírní. Film má navíc tak zručný střih, že zvládá včlenit i humorné momenty, aniž by působily nevkusně. Pro diváky obeznámené s Klusákovou tvorbou bude zajímavé sledovat, jakým způsobem zde režisér pracuje sám se sebou jako s postavou – jak se vkládá do dění a kolik reakcí předjímá tím, že je před diváky nejprve sám prožije. Jde o ten nejjednodušší způsob komunikace s publikem, ale rozhodně může být účinný.

V každém případě je jasné, že rozebírat V síti jako svébytné umělecké dílo by nebylo šťastné. Slovní spojení „otevírání diskuse“ je od počátku s celým projektem pevně spojeno, takže se nelze neptat na podstatu této diskuse. V síti chce být vnímáno v kontextu jeho dopadu na svět – vždyť právě z iluze tohoto dopadu čerpají diváci pocit zadostiučinění. Přitom ale film nedokáže být pozitivním příspěvkem k debatě na téma pohybu dětí v online prostoru, protože tento problém zplošťuje na pouhou prezentaci negativních následků. Diskuse, která by se na základě tohoto snímku měla vést, by tak byla především o neschopnosti či neochotě většiny médií být nástrojem hlubší kritické reflexe.

Autor je filmový publicista.