Nelze začít jinak než zprávami o pandemii koronaviru SARS-CoV-2 neboli onemocnění COVID-19. Rusko se dlouho tvářilo, že se ho riziko netýká, a teprve v polovině března úřady začaly brát nebezpečí vážně. Opatření jsou klasická: omezení cestování, dezinfikování veřejné dopravy, výzvy občanům, aby vycházeli z domova jen v nutných případech. Specializovaný server Mediazona (18. 3.) se v této souvislosti věnuje opomíjenému tématu, totiž osazenstvu ruských věznic a pracovních táborů. Za ostnatým drátem je v Rusku v současnosti téměř půl milionu lidí, a to v podmínkách, které jsou pro šíření nemoci jako dělané. Cely jsou přeplněné, úroveň vězeňského zdravotnictví špatná a současně sem dochází řada lidí zvenčí. „Vězení, to je uzavřená komunita a je tam spousta společných prostorů. jako jídelny, výrobní zóna, ložnice. Většinou chybí větrání, omezený je přístup slunečního světla, a to všechno spolu s jarní avitaminózou, kterou trpí většina odsouzených, ulehčí nákazu,“ říká vedoucí lidskoprávní organizace Zóna práva Sergej Petrjakov. Ten dále upozorňuje, že zákazy návštěv příbuzných problém neřeší. Za zadržovanými jezdí advokáti a vyšetřovatelé, kontakty bachařů mimo práci nikdo nekontroluje. Ruská situace přitom není nikterak výjimečná. S výzvou k Radě Evropy a WHO snížit počet zadržovaných a tím zabránit vypuknutí epidemie ve věznicích vystoupila řada evropských lidskoprávních organizací. Zatím nejradikálněji postupuje Írán, kde úřady z přeplněných věznic propustily 85 tisíc lidí odsouzených za lehčí zločiny.
Těsně před uzávěrkou tohoto čísla přišla z Moskvy zpráva o smrti spisovatele a politika Eduarda Limonova, bouřliváka, který kvůli pronásledování KGB emigroval do New Yorku, kde se okamžitě přidal k různým levicovým skupinám, zapojil se do vznikajícího punkového hnutí kolem klubu CBGB a psal vášnivé manifesty, tvrdě kritizující hříchy kapitalismu. Jeho nejslavnější, poloautobiografický román To jsem já, Edáček (1979, česky 2013) ve své době vyvolal pozdvižení popisem homosexuálních praktik hlavního hrdiny. Po rozpadu Sovětského svazu se Limonov vrátil do Moskvy. Divoký chaos devadesátých let byl pro něj živnou půdou a všímala si jej i jiná než krajně levicová nebo krajně pravicová média. Založil Nacionálně bolševickou stranu, která provokovala už svým znakem: černým srpem a kladivem v bílém kruhu a červeném čtverci. Po příchodu Vladimira Putina k moci byla strana zakázána a Limonov strávil tři roky ve vězení za nezákonné držení zbraní. Ve svém boji proti Putinovi pak pokračoval v koalici Jiné Rusko. Podpořil ovšem anexi Krymu a své následovníky posílal bojovat na Donbas na stranu separatistů. Mnozí ho kritizovali za to, že kvůli jeho myšlenkám desítky mladých lidí skončily ve vězení nebo dokonce zahynuly, on sám ale svůj život vnímal jako tvůrčí akt. Spisovatelka Galina Juzefovičová o Limonovovi na serveru Meduza (17. 3.) napsala: „Levicovou agendu, machistické siláctví, idealistický internacionalismus a antikapitalismus paradoxním, ale zvláštně přirozeným způsobem dokázal kombinovat s osvíceným ruským nacionalismem, který občas přecházel do jakéhosi ezoterického imperialismu. Dnes už to není vzácnost. Směsici socialistických a nacionalistických názorů nyní vyznává celá řada literátů i politiků. Vzácné je spíše to, že Limonov byl reprezentantem této eklektické směsi přinejmenším od počátku sedmdesátých let až do své smrti.“
Limonov ovšem nebyl zdaleka jediný, kdo odmítal vývoj Ruska posledních třiceti let. V poslední době se šíří poněkud bizarní hnutí „sovětských občanů“. Většinou jde o ženy penzijního a předpenzijního věku, které tvrdí, že Sovětský svaz ve skutečnosti nezanikl, současná Ruská federace je uzurpátorským soukromým subjektem řízeným ze zahraničí a ony se připravují na návrat SSSR. Tímto fenoménem se v rozsáhlém materiálu zabýval „digitální samizdat“ Batěnka. „Mnoho z aktivistů si zřídilo kanály na YouTube, kde publikují několikahodinová videa bez jakéhokoli střihu, která občas dosahují stovek tisíc zhlédnutí. Především se ale zaměřují na ruské úředníky. Bombardují je tisícovkami žádostí, aby předložili dokumenty, na základě kterých pracují ‚na území SSSR‘, a vyzývají je, aby okamžitě přestali pracovat na ‚falešný stát‘.“ Marina Pugačovová z Chanty-Mansijsku například tvrdí: „Poslední ústava, která je v archivu, je ústava SSSR z roku 1977. Originál ústavy z roku 1993 prostě neexistuje.“ Sama se představuje jako předsedkyně Nejvyššího soudu SSSR. Podle ní bylo referendum o přijetí nové ústavy v roce 1993 právním nesmyslem – vždyť občané Sovětského svazu hlasovali o ústavě jiného státu: Ruské federace. Důkazy o neexistenci Ruské federace aktivisté občas nalézají na nečekaných místech. „Jak vysvětluje ‚sovětský blogger‘ Vjačeslav Negreba: Západ na ‚úrovni matrixu‘ chápe, že Sovětský svaz existuje doposud. Coby důkaz uvádí epizodu ze seriálu Simpsonovi, kde představitel Ruské federace v Organizací spojených národů oznamuje, že rozpad SSSR byl jen vtip.“ Loni v létě aktivisté svolali sjezd nedaleko Moskvy, kde přijali rezoluci o znovuobnovení činnosti všech orgánů SSSR. Vydávají také sovětské pasy podle vzoru ze sedmdesátých let, zřídili vlastní matriky a počátkem letošního února jedna z těchto matrik zaregistrovala svatbu sovětských občanů.