Podezřele paradoxní

Osm let po své smrti je Václav Havel stále vzdálen historizaci, která by umožnila na jeho spisovatelské a především státnické dílo hledět „sine ira et studio“. Proniknout k němu přes dvojí „havlovskou legendu“ je mimořádně obtížné. Na jedné straně je pěstován jeho nekritický kult, na straně druhé je stejně bezhlavě odmítán a hanoben. Kritiku konkrétních chybných kroků, jakým byla například podpora americké invaze do Iráku, jedna strana považuje pomalu za urážku majestátu a druhá zase není ochotna připustit, že Havel nenese vinu za všechny stinné stránky polistopadového vývoje. Tato monolitizace člověka, jenž prošel za svůj život tolika dramatickými zvraty, je ovšem nanejvýš nepatřičná. Sám Havel ostatně v rozhovoru s Karlem Hvížďalou řekl: „Mé postavení a působení se zdají být utkány z podezřele velkého množství paradoxů.“ Jak se Havlovy názory proměňovaly, vyvíjely a reagovaly na dějiny, ukazuje soubor rozhovorů Má to smysl!, který loni vydala Knihovna Václava Havla.

V zajetí kultu a omylů

Z hlediska ediční činnosti prožila Knihovna Václava Havla zlatý věk nepochybně v letech 2008 až 2011, kdy ji vedl literární historik Martin C. Putna. Kromě příspěvků k havlovskému bádání tehdy vydala i řadu titulů, které s Václavem Havlem souvisely jen velmi volně (edice Sešity KVH) nebo takřka vůbec, jako třeba kolektivní monografie Rozděleni minulostí (2011). V posledních letech se však její knižní produkce stala z velké části stavebním materiálem Havlova kultu, který publikace jako Praha Václava Havla (2016) či havlovská kuchařka Kančí na daňčím (2019) vcelku nepokrytě vytvářejí.

Tato tendence se v knize Má to smysl! projevuje zejména ve vysvětlujících poznámkách pod čarou, určených především mladým čtenářům. Neštěstím edice je, že poznámkový aparát sestavil někdo, kdo neuměl pracovat s pojmy a sám by potřeboval průvodce zákruty 20. století. Chyb a omylů je totiž v poznámkách řada. Dočteme se například, že Havel byl v letech 1965 až 1969 v redakční radě časopisu Tvář, což je doslovně opsáno z portálu slovnikceskeliteratury.cz. Tvář ale byla po většinu té doby zakázána. Alexander Dubček zase byl možná „symbolem pražského jara“, ale nikoli „jeden z hlavních představitelů reformního proudu v KSČ v šedesátých letech“. Omyly a sporná tvrzení obsahuje i popis února 1948. Přešlapem je také charakteristika generála Pinocheta jako někoho, koho „lze označit za diktátora“.

I v editorském úvodu se najdou omyly, třeba tvrzení, že československé kulturní časopisy se ve druhé polovině šedesátých let „profilovaly liberálně“, což ovšem platilo nanejvýš o většinu času zakázané Tváři – ostatní se vyhraňovaly spíš reformně. Hagiografickou intencí je pak podmíněna představa o rozhovoru jako „specifickém typu dialogu, v němž nejde o souboj dvou názorů, ale o umění naslouchat“. Některé z nejlepších rozhovorů v knize přitom ukazují, že interview může být i názorovým střetem a zpovídající zdaleka nemusí být jen médiem zpovídaného. Význam osobitých interviewerů, jakými jsou v knize například Jiří Lederer, A. J. Liehm, John ­Keane nebo Přemysl Janýr, je znát. Dojem, že „autentický ‚Havel‘ k nám hovoří z těch interview, která napsal vlastní rukou, popř. autorizoval“, se zcela míjí se smyslem rozhovoru, protože autentičtější bývají často naopak ty, do nichž zpovídaný zpětně zasahuje méně. Kniha tak sice v souladu s intencí editorek dokáže „zprostředkovat běžnému čtenáři příběh Václava Havla autentickou formou“, většinou ale zcela jinak, než nám sugerují editorky Anna Freimanová a Tereza Johanidesová.

Havel v proměnách doby

Podle editorek je výbor dokladem, že Havlův „osobní vnitřní vývoj se netřepí“ a „jeho tvorba, myšlenky, zásady, politické kroky a plány do sebe zapadají a logicky vycházejí jeden z druhého“. Kniha však ukazuje, že opak je pravda. Právě Havel totiž více než mnozí jiní reagoval na aktuální dění, měnil se a vyvíjel. Snaze o fixaci ve vnitřně nerozporného svatého své vlastní církve tak v souboru dvaapadesáti rozhovorů, které vznikaly od počátku šedesátých let do roku 1989, nejlépe vzdoruje on sám. Ilustrovat to lze na posunech Havlova názoru na socialismus. V roce 1968 řekl Liehmovi: „Pro socialismus ve smyslu zespolečenštění výrobních prostředků jsem byl vždyc­­­­ky (…) Ale můj socialistický názor nepramenil rozhodně tehdy ze snahy nalézt jakýsi most mezi mnou a dobou. Takový most nebyl možný a neexistoval.“ Ještě v roce 1975 řekl Jiřímu Ledererovi: „Považuji se za socialistu. Ba domnívám se, že jsem si leccos vzal i z marxismu. Nicméně s ideologií komunistického hnutí jsem se nikdy neztotožnil.“ V roce 1989 už ovšem vysvětluje, že vinou moci, která vše, co se jí protivilo, nazvala antisocialistickým, slovo socialismus „v československém jazykovém kontextu ztratilo smysl“.

Považovat Havlův socialismus za mimikry, jak činí liberální interpreti, či odklon od něj za zradu, což je typické pro antihavlovskou pozici, nám brání rozumět příběhu poválečné československé společnosti a kultury. Havlova socialistická orientace nebyla úlitbou bohům nebo konjukturalismus o nic víc než její zmizení v průběhu osmdesátých let, kdy nejen v Československu pojem socialismus ztratil jakkoli atraktivní obsah.

K nejzajímavějším z celého souboru patří rozhovory z šedesátých let, připomínající, jak nám chybějí syntetické dějiny kultury v poválečném období. Jejich příběh, který naznačuje třeba Liehmova rozhovorová kniha Generace (1969), se v druhé půli šedesátých let zauzloval tak, že jej můžeme číst výrazně odlišně dozadu, směrem k padesátým letům, a dopředu, směrem k normalizaci. O nejednoznačnosti tohoto vyprávění vypovídá i Havlův komentář k postavení spisovatelů v rozhovoru z roku 1966: „Řeči o tom, že psaní tady obnáší nějaká rizika pro spisovatele, jsou jen hlouposti. Žádné osobní nebezpečí nehrozí: hra buď projde cenzurou, a pak je všechno v pořádku, anebo neprojde. Nic nehrozí, nedá se mluvit o tom, že by tu člověk jako spisovatel potřeboval osobní odvahu nebo něco takového.“

Nic nemá smysl?

Charakteristická je mezera v letech 1969 až 1975, nejtemnějším období normalizace, kdy se uskutečnily největší politické procesy a padaly nejvyšší tresty. Po ní následuje zlom. V rozhovoru pro Palach Press z podzimu 1977 je Havel pln nadšení z Charty, tehdy mezi chartisty všeobecně rozšířeného. Záhy se však ukázalo, že naděje, že si společnost v konfrontaci s Chartou uvědomila svou situaci, lidé přestávají být apatičtí a instituce disidentů oddělená od „normálních“ občanů, zůstala nenaplněná. V roce 1983 nakonec i Havel připouští, že „národ má takovou Chartu, jakou je v danou chvíli schopen mít“, což je střízlivé a pregnantní shrnutí situace. Už nikdy ale nebude tím skeptickým intelektuálem, jakým byl do roku 1969. Impuls, který ho dovedl do přední linie zápasu, který jej zcela pohltil, vystihují jeho slova: „Dnešní poměry se neliší od poměrů, které jsem celý život žil. Nicméně přesto mě jaksi víc štvou. A to je právě důsledek toho vtažení, které v tom osmašedesátém roce bylo.“ Právě z bojovnosti angažovaného intelektuála, spíš než z filosofické reflexe, se u Havla zrodilo charakteristické hlásání „duchovní, mravní, existenciální krize“ a přepjatá morální univerzalizace, která jej vedla k výrokům typu „nikdo nemá právo si myslet, že všechno je jen náhoda, že nic nemá smysl“.

K nejméně zajímavým rozhovorům v jistém ohledu patří ty z roku 1989, které tvoří celou čtvrtinu knihy. Opakují se v nich totiž stále tytéž otázky i odpovědi. K těm důležitým patří známý rozhovor ze září 1989 s Ivanem Lamperem pro časopis Sport. Lamper je konfrontační a Havla nijak nešetří, a ten dělá přesně to, co editorka v předmluvě kategoricky popírá: mlží. Když opakuje, že nikdy nechtěl a ani nadále nechce „být politikem, tj. mužem, jehož hlavní profese je dělat politiku, bojovat o hlasy voličů, zastávat zájmy nějaké strany proti jiné straně“, působí ze zpětného pohledu poněkud licoměrně. Nelze si také nepřipomenout, že v roce 1968 Liehmovi řekl, že považuje za chybu, když se intelektuál angažuje v politice.

Na konci téhož rozhovoru pak prohlásil: „Nelíbí se mi představa spisovatele jako instituce (…) Člověk by se neměl brát vážněji, než ho bere jeho okolí.“ V podobných hlubokých a sebeironických zkratkách je Havlův intelekt často přesvědčivější a svůdnější než v jeho disentní esejistice či „filosofii“. Zároveň je tento výrok pozoruhodně případný pro jeho další osud – když jej jeho okolí začalo brát po roce 1989 náhle mnohem vážněji, i laťka jeho vlastního sebevnímání se musela posunout. Už necelé tři měsíce po rozhovoru s Ivanem Lamperem pronesl v jiném rozhovoru okřídlená slova „pokud si to národ bude přát“. Havlovu maximu „zachováš­-li se podle svého svědomí, zachováš­-li se slušně, nemůžeš nic zkazit“ mohl relativně snadno dodržovat disident, méně už se však hodila pro politika. Ve světle Havlova dramatického a vskutku paradoxního osudu je obtížné, ne­-li nemožné rozhodnout, zda jeho „politická tragédie“, o které mluví jeho životopisec John Keane, byla v tom, že se této maximy nadále držel, nebo v tom, že ji opustil.