Stabilita je začátek konce

Kůrovcová kalamita v devadesátých letech byla katalyzátorem vyhrocené diskuse o bezzásahovosti a vůbec o tom, co znamená status národního parku. Teď se kůrovec na Šumavu vrací. Jak to?

On vždy využije nějakou klimatickou nebo jinou příležitost. Na konci 19. století bylo na Šumavě podobné sucho jako dnes a Karel Klostermann tehdy s těžkým srdcem psal o tom, jak zanikla stará Šumava. Jaroslav Vrchlický zase zmiňuje, že ať se dělá, co se dělá, kůrovcová kalamita do devíti let vždycky pomine… Epizoda z roku 1996 byla výsledkem sucha v roce 1993, ale zřejmě došlo i k jistému imisnímu paradoxu: naše elektrárny byly tehdy už odpopílkované, ale nikoli odsířené. Únorový vzorek podkorunových srážek z Jezerní hory, což je severozápadní část Šumavy nejblíž k severním Čechám, se jednoduše vylil, protože jeho kyselost stoupla tak výrazně, že jsme to považovali za chybu. Až po letech se při srovnání ukázalo, že kyselost prostředí na přelomu let 1995 a 1996 náhle vyskočila v celé republice a že popílek předtím do jisté míry neutralizoval kysličníky síry. Acidifikace v devadesátých letech i kůrovec po orkánu Kyrill postupovali od horních poloh dolů. Naopak současné sucho jde zdola a brouk nastupuje z podhůří. V roce 2019 jsme měli největší hustotu napadení pět set metrů od hranice parku. Přichází to zvenčí.

A kalamita v desátých letech 21. století? Tehdy bylo příčinou také sucho?

Nikoli, byl to orkán Kyrill. Proběhl tehdy cyklus normální ve velkých smrkových lesích – vichřice vyvrátí stromy, brouk se v nich namnoží, sežere stojící stromy a pak jeho populace zkolabuje, protože v sobě má i nějaké brzdicí mechanismy: predátory, plísně. Podle mého pozorování se jedná o pětiletý cyklus. Pozor: vztah kůrovec–smrk je totiž normální a trvalý. Ve smrkovém lese starším osmdesáti let máte jistotu, že tam žijí kůrovci, včetně lýkožrouta smrkového, ale v takzvaném základním stavu. Lesníci ho definují jako jeden zabitý smrk na pět hektarů za rok. Pro mě jako ochranáře je základním stavem to, že brouk v ekosystému existuje a zabíjí jednotlivé stromy – jeden až dva na hektar a rok. V tomto množství brouk podporuje strukturalizaci lesa a chová se jako lesník, který provádí výběr oslabených stromů.

Máte tedy jistotu, že současný kůrovec šumavský ekosystém nezničí?

Celkový systém boreálního lesa nebo celé planety zvládl všechny možné nepříznivé epizody. Nejen škodlivé emise, ale třeba výbuch sopky – výkyvy se dějí i přirozeně, ať už jde o sucho nebo vítr. Když se podíváte do historických popisů klimatu, období od 11. do 13. století bylo velmi teplé. Čas od času se s jiným klimatem musí stromy nějak popasovat. Na Mokrůvce ve výšce 1300 metrů brouk svého času kompletně pozabíjel celou jednu generaci lesa – vzrostlé stromy od sto dvaceti do dvou set padesáti let. Teď se tam zvedá úplně jiná generace, ačkoli na snímku z doby před patnácti lety to vypadalo, že tam nic neroste.

Nezadělává se tím na monokulturní les?

Monokultura má pejorativní nádech, protože každý Čech si pod tím pojmem představí vysázený borový nebo smrkový les. Ale lesy podobného charakteru, jako jsou tyto monokultury, vznikají i přirozeně. Vysázená monokultura se liší tím, že má věkové rozpětí stromů třeba třicet let, kdežto v té přirozené mají pod vzrostlou generací některé stromy s tloušťkou jen pět centimetrů třeba sto let, protože celá desetiletí čekají, až na ně přijde řada. Takový les vypadá, že je věkově stejný, ale není. V přírodě je to podobné jako ve společnosti. Mezi lidmi také na každém hned nepoznáte, co je zač. Za posledních devět tisíc let u nás smrk nikdy neklesl pod pětapadesát procent. V nějakých maloplošných výjimkách může mít jen deset procent, ale jeho normální zastoupení je kolem sedmdesáti. V chladném a vlhkém podnebí Šumavy nikdo smrku nedokáže konkurovat.

Mluvíte o devíti tisících letech. Jak se to dá určit?

Jde o analýzy z rašelinišť, kde se jako listy knihy hromadí pylové sedimenty. Sondy ale lze provádět i v říčních údolích, ve starých ramenech řek, na dnech jezer. Metoda se využívá hojně v archeologii – jakmile nějaký sediment vykazuje víc pylu kopřivy, znamená to osídlení, nebo naopak zmizí pyl obilí a začne bříza, což znamená, že lidé odešli. Petr Pokorný v knize Neklidné časy podrobně popisuje situa­ci na Vladaři – kopci, který byl osídlen už za Keltů, pak za Germánů a za Slovanů – a zajímavé je, že odlišná kultura pokaždé s vegetací udělala něco jiného. Třeba po odlesnění pralesa Kelty nastoupil druhově úplně jiný les.

A před těmi devíti tisíci lety?

Učili jsme se, že před roztáním ledovců tu byla tundra, ale poslední výzkumy ukazují, že na kopcích sice byly ledovce, ale okolo nich spíš stepi nebo lesostepi. Původně jsme si mysleli, že smrky přišly zhruba před devíti tisíci lety z Alp, ale spíš byly po celou dobu ledovou porůznu poschovávané a ve vhodné situaci se z těchto refungií rozrostly. To lze zjistit genetickou analýzou, zda jde o podobné skupiny, které se mezi sebou dlouho kříží, anebo spoluprací s archeology, kteří vykopou studnu z kmenů starých čtyřicet tisíc let a jde překvapivě o borovice nebo smrky.

Šumavu tedy současné klimatické změny, které vědci popisují jako velmi radikální, podle vás výrazně neovlivní?

Jak jde kůrovcová kalamita Českem, šíří se hysterie, že máme­-li mít vůbec nějaký les, musíme sázet stromy. Situace se však může vyvinout různě a lidé všechno nedomyslí. Podle mých zkušeností ze Šumavy kdybychom deset let počkali, příroda by sama ukázala, co kde poroste. Uvedu příklad – z údajů Tereziánského katastru na Vysočině, kde by podle dnešních lesníků měly být buky, javory a jedle, vyplývá, že tam v polovině 18. století rostly borovice a smrky. Na pasece u jezera Laka v 1100 metrech jsme třeba podle současných doporučení sázet smíšený les vysadili stovky buků a jedlí a po sedmi letech jsme zjistili, že buky nepřežily skoro žádné.

Dá se tedy říct, že ekosystémová obnova lesa bez podílu člověka probíhá účinněji a rychleji, než se třeba právě kolem roku 2011, v době největších třenic o Šumavu, předpokládalo?

Na Šumavě platí, že téměř neexistuje les, v němž by neprobíhala přirozená obnova dřevin. Mladé stromky sice pod těmi vzrostlými živoří, ale jakmile dostanou víc světla a vody, nastartuje se výměna generací. Takový vzrostlý les působí jako stabilní, nehybný. A pak se třeba jen během dvaceti let najednou obmění celá generace stromů. Rychlé výměny generací jsou typické pro smrk, ale i borovici, a děje se to také u smíšených porostů.

O Boubínském pralese lesník Josef John v roce 1869 napsal, že je to smíšený prales, který se obnovuje tak, že vypadávají jednotlivé stromy nebo malé skupiny a struktura se stabilně udržuje. Dodává však: překvapila nás vichřice minulého roku, která vyvrátila velký kus pralesa. Vůbec nepřijal, že by to mohl být přirozený jev! Teď se v pralese děje to samé. Vichřice ho čtvrtinu vyvrátila a bují kůrovec, přestože by předtím laik řekl, že to je stabilní, smíšený les, kde se nemůže nic takového stát. Ale když se podíváme na letokruhy starých stromů, vidíme, že v letech 1580, 1740, 1870 se dělo to samé. Jenže kompetiční prostředí – soutěž o světlo a živiny – nutí stromy, co čekaly, rychle vyrůst, čímž se ovšem stanou labilními a posléze neodvratně padnou. Není tedy pravda, že se prales obnovuje mozaikovitě. Příroda je dynamická a v její dynamice jsou skryté nástroje, které vedou ke vzniku a zániku druhů a koloběhu kvazirovnovážných situací. Stabilita v přírodě neexistuje. Jakmile o prostředí řeknete, že je stabilní, je to začátek konce, protože se evidentně brzy něco stane.

Nevylučuje se to, co popisujete, s konzervační rolí národního parku? Pokud třeba přijdete o druh, který byl smyslem ochrany, někdo může namítnout, že se ochrana může zrušit…

To je klíčový problém ochrany přírody na celém světě, ale v Česku je hodně vyhrocený. Je to zdánlivý rozpor mezi ochranou přírodních procesů, k čemuž jsou primárně určené národní parky, a ochranou biodiverzity. Problém je, že ochrana biodiverzity stojí spíš na straně nelesních ekosystémů, protože ty se dnes považují za mnohem ohroženější než ty lesní – les posledních sto let v Evropě expanduje a má tendenci vytvářet bohaté a odolné struktury. Naopak ochránci bezlesí žijí v neustálé úzkosti, že když ta a ta louka zanikne, zanikne i konkrétní druh s ní spojený. Ochraňovat druh v této fázi existence je těžké, drahé a časově náročné. Ukazuje se však jiná cesta: na Šumavě, kde jsme společně s Národním parkem Bavorský les nechali velké plochy lesa rozpadnout jakoby přirozeně, se pro spoustu druhů najednou objevilo prostředí, které dokázaly využít. Už teď vidím, že s těmito bezlesými plochami s vysokou biodiverzitou budou v budoucnu problémy, protože lesy se začnou zase zavírat a „druhaři“ budou mít obavy: nemůžeme přece nechat přírodní procesy, aby nám to zničily. Klasickým případem je tetřívek, což je druh pod hranicí vyhynutí, a vůbec nevíme, jakou silou se vůbec ještě udržuje. Když se rozpadly smrčiny v horních polohách, přesunul se níž a začíná se tu reprodukovat. Je ale jasné, že ani tenhle ekosystém nevydrží věčně – a za čtyřicet let už nebude pro tetřívka atraktivní.

Podobně jako tetřívek se na Šumavě s rozpadem smrčin objevil i vyhynulý kornatec…

Musel tam být po celou dobu, jen ta populace byla nízká. Naše lesy nebyly nikdy úplně kulturní, a i když se tam kácelo, vždy zůstaly nějaké velké smrky, které umřely nastojato. Ale kůrovec kornatci vyrobil jakýsi fastfood, tak začal prosperovat. Kolegové z Bavorského lesa po kalamitě našli asi sedmnáct dříve nedoložených nebo nově objevených druhů hmyzu, z nichž některé nemají ani české názvy. A to vše v souvislosti s kůrovcem, protože jsou to druhy vázané na mrtvé dřevo – konzumují houby, které ho zpracovávají.

Takže mrtvý les znamená více života?

Mrtvý les nejenže je plný života, ale i plný vody. Naši protivníci tvrdí, že suchý les znamená suchou krajinu, že se vytváří poušť. Teplota na povrchu souše je skutečně šedesát stupňů Celsia. Jenže smrkový les polovinu srážek zachytí a vypaří je, takže ani nedopadnou na půdu. Ale pokud tam porost není, vláha se dostane na zem. Když rýpnete do souší, jsou plné vody, která sice není k dispozici venkovnímu prostředí, ale broukům a houbám už ano. Odhadli jsme, že jen v ponechaných sežraných kmenech je asi padesát až sedmdesát kubických metrů vody na hektar. Ale málokdo nám to věří.

To snad není otázka víry, na to přece musí být vědecké důkazy.

Však ony jsou. Jenže dneska vědci publikují hlavně odborné články a ty nikdo nečte – popularizační činnost trošku pokulhává. A aby se zjištění dostalo do novin, musí jít o hodně stravitelné téma a novinář ho musí pochopit…

Čím to, že byly na té Klostermannem popisované nepřístupné a divoké Šumavě plochy pralesa tak malé?

Na konci 18. století bylo na území národního parku pořád ještě asi sedmdesát procent původních pralesů, protože byly prakticky nedostupné. Pak ale lesy koupili Schwarzenbergové, kteří postavili slavné splavovací kanály a zregulovali potoky jako Křemelná a Otava. Do roku 1890 plocha původního pralesa klesla na tři procenta a to zůstalo do dneš­ka. Ale je třeba dodat, že na původní vytěžené lesy v nepřístupných místech se lesník často už nevrátil, a máme tu tedy spoustu plochy takzvaného prvního lesa po pralese – rostou tam stromy, které zde rostly už v době původního pralesa, a tento les vznikl přirozenou obnovou pralesa.

Díky čemu se zachoval Boubínský prales, část oněch zbývajících tří procent?

Lesmistr Josef John napsal Adamu Schwarzenbergovi, že by bylo dobré ponechat v jeho revíru alespoň 140 hektarů z původního pralesa pro budoucí pokolení, a on mu odsouhlasil sedmdesát. Vichřice těsně před Johnovou smrtí třetinu plochy složila, ale zbylo 47 hektarů, a to je současný prales. Za Boubín může jeden osvícený lesník.

A ikonické šumavské slatě? Je také nejlepší nechat je jen být, anebo vyžadují nějakou péči?

Před osmdesáti až sto padesáti lety vlastníci půdy tyto mokré plochy odvodňovali, aby na nich mohli nechat vyrůst výnosný smrkový les. Buďto se plošně kopaly odvodňovací rýhy, nebo se rašeliniště obkopalo příkopem a voda se odváděla pryč. My tyto příkopy postupně ucpáváme. Naším cílem je zvednout hladinu podzemní vody, abychom dostali prostředí blíže původnímu stavu. Překopaná dvoumetrová rýha se změní v rašelinné jezírko se vším všudy asi během pěti let. Některé smrky v okolí vznikajících slatí tak utopíme. Ale zásah je z hlediska veřejného zájmu existence parku významnější, protože tímto krokem přibližujeme ekosystém přirozenému stavu a zajišťujeme jeho dlouhodobé trvání. Ty bezlesé plochy jsou vhodné pro vzácné druhy, jako je zmíněný tetřívek či střevlík Ménétriésův. Navíc je to obrovská zásobárna půdní vody. A to je další záměr: nikoliv stavět nádrže či rybníky, ale nasytit živý organismus půdy. To je v době klimatické změny podle mého to nejdůležitější, co můžeme udělat.

Od 1. března platí v Národním parku Šumava nový model zonace – po čtvrt století tvrdého vyjednávání s obyvateli a po letech politického odporu. V čem tkví přínos této změny?

Původní zonace z devadesátých let měla tři zóny: první byla přírodně nejcennější, druhá určená pro tradiční způsoby hospodaření a v třetí byly vesnice a orná půda v jejich okolí. Tehdy se to rozvržení chápalo konzervačně a moc se nepočítalo s tím, že se první zóna bude rozšiřovat. Nová zonace má čtyři zóny: tři pro přírodní prostředí a jednu pro zastavitelné území, kde žije člověk. Řešili jsme, jestli by vyjmutí sídel z národního parku nebylo lepší, ale čtvrtá zóna je nakonec takové středové řešení konfliktu: aby si obyvatel Srní mohl postavit stan na zahradě, zapálit oheň nebo zbudovat kůlnu – což dříve zákonně nešlo. Dřívější první zóna byla něco jako rezervace. Nesmělo se do ní vstupovat mimo turistické stezky, ale mohla se nějakým způsobem ovlivňovat – třeba jsme kosili nebo spásali louky, během kůrovcové epizody jsme v ní i káceli napadené stromy, což nebylo vždy úplně košer. Nová zonace vymezuje přírodní první zónu, která zakazuje tyto zásahy a je určena čistě přírodním procesům. Zabírá skoro dvacet osm procent rozlohy. Proti ní stojí zóna soustředěné péče, vyhrazená pro tradiční hospodaření zemědělců či lesníků, nicméně cílem tohoto hospodaření bude buďto časem ponechat plochu přírodě, nebo pečovat o biodiverzitu. Zóna přírodě blízká je pak mezi nimi a u ní je jasně stanovené, že po patnácti letech na ní začnou probíhat čistě přírodní procesy a do té doby je třeba rozhodnout o případných zásazích, které je podpoří. Takže i v obhospodařované části se spěje k divočině. Všechno je to možné díky tomu, že v roce 2017 prošla novela zákona o ochraně přírody a krajiny. Do té doby jsme byli v rozporu s mezinárodním hodnocením toho, co je to národní park. Byli jsme spíše chráněná krajinná oblast – krajina, kde se hospodaří a jen místy se něco chrání. Když jsem se poprvé setkal s Franzem Leiblem, ředitelem Národního parku Bavorský les, řekl mi: budu s vámi spolupracovat, ale musíte chtít dostát požadavkům kategorie 2 podle kategorizace IUCN (International Union for Conservation of Nature), což odpovídá národnímu parku, na jehož území je nutné směřovat k osmdesáti procentům území bez zásahu. My teď máme dohromady padesát dva procent území přírodního a přírodě blízkého s vyhlídkou dalšího rozšíření po patnácti letech.

Uklidnilo se už napětí mezi starosty některých obcí a Správou národního parku, které provázelo přijetí novely?

Během projednávání zonace se sdružení obcí, primárně vytvořené v devadesátých letech pro boj proti ministerstvu životního prostředí a posléze i proti Správě NP Šumava, názorově rozštěpilo na tvrdé jádro, které se domnívá, že všechno, co Správa udělá, je třeba zpochybnit, a druhou skupinu, která stále roste a říká: proč pořád bojovat, pojďme se s nimi domluvit. Jsou zkrátka někteří starostové s podporou místních obyvatel, kteří chtějí mít spíše pravidla CHKO, a pak jsou ti, kteří akceptují, že národní park je tu pro ochranu divočiny. Zajímavé je, že v bavorském parku to probíhalo podobně – až na to, že oni slaví padesát let a my příští rok třicet… Situace se uklidňuje, ale skupina, která s námi vede válku, je stále silná.

Pokud ovšem dříve dvě třetiny příjmu parku tvořil prodej dřeva, čím si budete vydělávat?

Od roku 2019 spadla cena dřeva natolik, že už jsme prakticky nic nevydělávali, takže už teď jsme v režimu rozpočtové organizace. A myslím, že k tomu směřují i ostatní národní parky v Česku. Nejblíž je tomu asi Podyjí, možná i České Švýcarsko – ty jsou dnes s bezzásahovými územími hodně daleko. My budeme postupovat pomaleji, ale jiné řešení není. Co se týče zpoplatnění turismu, zatím zvažujeme různé modely, ale musí to být ošetřené v legislativě. Teď je celý park veřejně přístupný bezpoplatkově, ale dlouhodobě to tak asi nemůže fungovat.

Jak se v nové zonaci řeší přístup lidí do bezzásahové části parku?

Plánujeme takzvaná klidová území – zavřeli bychom část parku, ale úplně uvolnili zbytek, kde jsou teď různé ostrovy, kam se nesmí chodit. Klidová území stojí na těch složkách ekosystému, které jsou citlivé na zvýšené rušení. Když to zjednoduším, hlavně na tetřevovi, jemuž lidé vážně vadí, tetřívkovi, sokolovi, jeřábovi a rysovi. Populace tetřeva je nejzajímavější při hranici s bavorským parkem. Tam najdeme od revoluce nepřístupná místa jako Roklanskou nádrž nebo Weitfällerskou slať, což je pochopitelně atrakce. Skalní milovníci Šumavy tak samozřejmě chtějí otevřít právě ta místa, kde máme nejvíc tetřevů. Z hlediska ochrany ale není problém jen rostoucí návštěvnost parku, ale i to, že se mění formy užívání krajiny. Dnes už existuje velká skupina lidí, kteří nechodí po turisticky značených stezkách, ale používají GPS a různé internetové návody. Lidé se tak dostanou i tam, kam se před deseti lety nedostali. Uvidíme, co to s tetřevem udělá. Zatím se nezdá, že by jeho populace klesala, třeba si zvykne…