Virokracie

Genom virového agens SARS­-CoV­-2 byl ose­­kvenován již na počátku ledna a vznikly o něm stovky vědeckých publikací. Přesto toho o novém koronaviru víme stále relativně málo. A to i proto, že se pozorovaná skutečnost stále proměňuje, mutuje, teprve stabilizuje. Koronavirus není entita, ale daleko spíše probíhající proces. A naše vědění jen dýchavičně dohání měnící se skutečnost. Stejně jako si nejsme jisti koronavirem, nemůžeme si být jisti ani sami sebou. Vzhledem k tomu, že mnoho lidí je infekčních ještě předtím, než mají nějaké příznaky onemocnění, anebo jsou zcela bez nich, nemůžeme s jistotou posoudit svůj vlastní epidemiologický status a působení. Výsledky testování – které má smysl především jako zdroj dat o dynamice šíření viru – jsou jen dočasným a vždy už trochu zastaralým snímkem více či méně dávné minulosti. Když jsem s někým v rizikové „bezprostřední“ blízkosti, ohrožuji já jeho, anebo on mě? Pomáhám, když chci pomoci? Co je dnes sobecké, a co naopak altruistické jednání? Je­-li vůbec možné nést plnou odpovědnost za své jednání, v podmínkách koronavirové pandemie je to násobně složitější.

Nový koronavirus tak přepisuje nejen učebnice virologie, ale i samozřejmá etická pravidla. Požadavek na udržování epidemiologicky bezpečné vzdálenosti od ostatních zamezuje – aspoň v době nedostatku ochranných pomůcek – tomu, co obvykle v časech krizí a katastrof pomáhá nejvíce: být si s druhými fyzicky nablízku, zapříst s nimi hovor, sdílet s nimi místo a čas útrap, předat jim materiální pomoc. To všechno jsou teď vektory pozitivního afektu, zároveň však i možné nákazy.

SARS­-CoV­-2 zastihl lidstvo v době vlády řady politiků, kteří radikálně štěpí společnost, jako jsou Donald Trump, Boris Johnson nebo u nás Andrej Babiš. Neexistují však rozumné právní mechanismy pro jejich případnou výměnu. Virokracie tak nahrazuje demokracii ne proto, že by to někdo zosnoval, ale především kvůli tomu, že si to vyžaduje sám virus. Demonstrace proti vyhlášeným opatřením se neuskuteční nikoli proto, že by demonstranti měli nedostatek kuráže, ale kvůli tomu, že by nákazou ohrozili ostatní, a nejvíce ty, kdo jim jsou politicky nejbližší. Schůze parlamentu se rozpustí nikoli z nedostatku politické energie, ale proto, že je jasné, že by ji stejně dříve či později suspendoval sám virus. Tím, kdo dnes může sesadit nebo dočasně vyřadit ze hry vrcholného politika, je tak především virus samotný, který danou osobu pošle do karantény nebo na JIP. Ústavní právníci už vymýšlejí, jak svolat fyzicky nesvolatelnou schůzi parlamentu, která by případně prodloužila nouzový stav, a hlavně, jak garantovat demokratickou vykazatelnost vlády, pokud za měsíc nebude epidemiologicky a zdravotně možné její běžné fungování.

V současnosti nám každopádně nezbývá než svým nemilovaným vůdcům se všemi jejich slabostmi a škraloupy fandit a jejich pochybení a nedostatky korigovat prostřednictvím spolupráce, nikoli nepřátelství. Alternativou současné virokracie je totiž anarchie, nikoli demokratická každodennost. Klíčovým úkolem pro nás všechny bude samozřejmě ohlídat, aby byl režim virokracie jen dočasný a abychom obnovili běžné a žádoucí demokratické spory a roztržky, co nejdříve to bude možné. Věřím, že epidemiologové a zdravotníci nám pomohou ten správný čas rozpoznat a že se k virokracii – která jim přináší nejen nebývalé pravomoci, ale také obrovské břímě odpovědnosti – nepřimknou. Už dnes je přitom jasné, že prvním zásadním úkolem po překonání nynější krize bude přít se o to, jak co nejspravedlivěji rozložit ve společnosti a ekonomice náklady a ztráty spojené se všeobecným útlumem.

O zranitelnosti globalizovaného světa se mluví už řadu let, zvláště pak v souvislosti s ekologií a ekonomikou. Současná krize je ale v něčem bezprecedentní. Ze dne na den totiž překlápí některé aspekty každodenní reality takzvaného třetího světa do světa našeho, „prvního“. Zpracování tohoto zážitku nám dává příležitost naplno a tělesně zažít planetární provázanost a nutnost budování sdílených mechanismů řešení většiny zásadních problémů. Úspěchy při zpomalování a omezování působení koronaviru v jedné zemi jsou úspěchem pro všechny – včetně domácích a divokých zvířat, s nimiž sdílíme planetu. Až se dostaneme z nejhoršího, věnujme se reflexi toho, jak funguje planetární zemědělství, jak zacházíme se zvířaty, kolik jich potřebujeme chovat, využívat a jíst. Provázanost lidského zdraví a zemědělství se totiž netýká pouze možnosti přenosu nových patogenů, ale třeba i vytváření antibiotické rezistence, která pro humánní medicínu představuje podobné nebezpečí jako dnes koronavirus.

Přes veškerou rétoriku „boje“ s novým koronavirem nezapomínejme na to, že spíše než o boj se jedná o nalezení vhodného způsobu koexistence. SARS­-CoV­-2 se v blízké budoucnosti určitě nepodaří vymýtit. Lidstvo se bude muset jeho existenci postupně přizpůsobit (rozvojem vlastní imunity a možná změnou některých návyků), a virus se naopak zřejmě skrze své mutace částečně přizpůsobí lidstvu. Nepodléhejme strachu z mikrobiálního světa – tvoří nevyhnutelnou součást našich těl a představuje klíčovou složkou naší imunity. Jak řekl v rozhlase ještě před vypuknutím koronavirové krize epidemiolog Rastislav Maďar, mikrobi nežijí v našem světě, ale my žijeme ve světě mikrobů. Byli tu dávno před námi a budou tu i po nás.

Autorka je socioložka.