Virtuos cavyků

Všichni vědí, že kritici patří mezi sebestředné neurotiky. Vedle osobních dispozic na tom nese svůj díl viny i jejich nezáviděníhodná profese: kdo by stál o to záviset ve všem, co činí, na aktivitě, triumfech či nezdarech jiných lidí? Dramaturgy ani redaktory navzdory jejich nepostradatelnosti nikdo nezná; kritice je nadto ještě předhazována zbytečnost. A kritici, kteří se zákonitě užírají nedostatkem uznání a závidí umělcům, jejichž dílům dodávají hlas, to zpravidla berou jako další důkaz ignorance těch, jimž předkládají své návody ke čtení. Nemýlí se však? Potřebuje vůbec někdo jejich analýzy? Utichly by snad umělecké artefakty, kdyby kritika přišla o svůj hlas?

Marnivá sečtělost

Právě touto otázkou začíná kniha Skutečné přítomnosti (Real Presences, 1989) George Steinera. V hypotetické společnosti, z níž by vymizely všechny sekundární promluvy parazitující na umělecké tvorbě, by se údajně plně projevila síla uměleckých děl, která Steiner vnímá jako akty, jež neustále vykračují mimo sebe samé. Básně, hudební kompozice i skulptury nám ustavičně zpřítomňují cizí krajiny i bytosti a osudy, které by bez uměleckých děl nevstoupily do našich životů a neotřásly našimi přehlednými světy. Likvidace recenzních žvástů by podle Skutečných přítomností neznamenala ztrátu kritického diskursu, pouze by obnažila kritickou povahu umění, jež polemicky reaguje na dříve pronesené promluvy – Joyce čtoucí Homéra, Šostakovič, který vykládá Wagnera, či Picasso, jenž interpretuje Velázqueze, znovu a znovu narušují v minulosti ustavená pravidla řeči i gramatiku znaků. Tím, že proměňuje hranice jazyka, přepisuje umění hranice světa a stává se nejvyšším výrazem toho, co nás odlišuje od zvířat a strojů: schopnosti překročit vlastní limity a pohlédnout za ně do prázdna.

Když se hlavní teze Skutečných přítomností vysloví méně bombasticky, nepůsobí nijak zvlášť překvapivě. Kdo by popíral, že umělecká tvorba je z velké části intertextuální, že tvůrci reagují a pozměňují postupy svých předchůdců? Steinerovi však toto základní východisko slouží jako záminka k úvahám rozlévajícím se do mimořádné šíře – od fundamentální role tradice až k mlčení Boha, jehož transcendence je prý podmínkou všech velkých uměleckých děl. Takto rozmáchlá gesta jsou však jen málokdy přesvědčivá. Steiner sice komentuje atonální hudbu i antické tragédie, pohovoří o Gödelových důkazech ne­úplnosti matematiky i Heisenbergově principu neurčitosti a rozhodně odmítá pozitivismus, psychoanalýzu i dekonstrukci (coby projevy „nenávisti vůči jazyku“), pro přemíru efektních bonmotů, z nichž jsou některé inspirativní, jiné jalové („Jak chudý by byl na konci dne náš duch, nebýt pravd hudby?“), mu však nezbývá místo pro argumenty. Výsledkem je kniha, která působí spíš jako mistrování sečtělého kantora než pronikavý vhled do podstaty poetického jazyka.

Naději živí syntax

„Bylo to v kiosku na vlakovém nádraží ve Frankfurtu, kde mou pozornost zcela náhodně upoutala jedna básnická sbírka od autora s poněkud zvláštním jménem. Vzal jsem ji a jen tak v ní zalistoval. Pak jsem očima spočinul na jednom verši, který zněl ‚na sever od budoucna‘. Už si nevzpomínám, jestli jsem tehdy stihl vlak, ale Paul Celan mě už nikdy neopustil,“ čteme ve Steinerových Knihách, které jsem nenapsal (My Unwritten Books, 2008). Steiner je silný především tehdy, když čte a mluví o svém čtení. I proto nabízí soubor esejů, v nichž představuje projekty, které se mu z různých důvodů nepodařilo dokončit, mnohem inspirativnější text než Skutečné přítomnosti. Přitom se mnohdy věnuje stejným tématům, avšak díky tomu, že je zasazuje do autobiografického vyprávění, nepůsobí jeho postřehy jako nabubřelé plácání. Argumenty proti akademismu, jež se objevují v Chinoiserii, nenapsaném portrétu Josepha Needhama, svou silou i poezií připomínají pasáže z Borgesových povídek o heroických ztroskotancích, jejichž velkolepé projekty se rozpadly v labyrintu do nekonečna se větvících detailů.

Přesvědčení, že intenzivně prožitý a zachycený fragment má větší cenu než zběžně načrtnuté schéma celku, prostupuje všemi kapitolami Knih: podstatné není odhalit velké pravdy a následně je hlásat, ale schopnost formulovat a vyslovovat dílčí hypotézy. Na textech a promluvách není podle Steinera klíčový obsah, ale látka, z níž jsou utkány – jazyk, díky jehož schopnosti vzdorovat tupému tlaku faktů můžeme alespoň občas uvažovat o tom, že jsme svobodní: „Každý jazyk vybojovává a přináší jiné aspekty, jiné možnosti lidské zkušenosti. Každý používá jiné strategie, každý mapuje či představuje jinak. Společným znakem je však schopnost říci ‚Ne‘, schopnost vymezit se vůči fyzické bolesti či materiálnímu strádání. To jazyk nám umožňuje odmítnout nebo zmírnit palčivost neodvratné smrti. Naději živí syntax.“

Hotelové konjunktivy

Pro Steinerovo psaní je příznačné, že citovaná pasáž, která toho o vztahu jazyka a lidské existence říká víc než celý svazek Skutečných přítomností, pochází z Jazyků erótu, lehce narcistního popisu sexuálních avantýr, sebeironicky vydávaného za lingvistický rozbor: „Za mých jinošských let jste mohli i v těch nejméně očekávaných situacích zaslechnout konjunktiv. Jednou, bylo to v hotelu v Angers, mě dokonce jeho plusquamperfektní podoba – Proust byl možná jeden z posledních, kdo tento způsob přirozeně ovládal – přistihla přímo při vyvrcholení.“ Samozřejmě, že se do rozverných historek Steinerových pozdních esejů vkrádá i lítost starých lidí: lítost, která se ovšem nevztahuje k nedokončeným knižním projektům, ale (pokolikáté už?) k jazyku, který v průběhu poválečných dekád nahradil křivolaké ornamenty přímočarostí: „Řeč touhy a obsese je sekularizovaná a zároveň zcela zbavená hříchu; kdo má dnes čas luštit jinotajné náznaky? V běžné komunikaci se věci nazývají pravými jmény: kunda je prostě kunda, tak jaképak cavyky.“

Na rozdíl od Waltera Benjamina, k němuž se tak často vrací, není Steiner mechanicky generovanou i reprodukovatelnou popkulturou fascinován, ale otevřeně jí pohrdá. Tento hlasatel okraje, hranic a jejich překračování coby klíčové podmínky umění je ve skutečnosti nostalgickým obhájcem kánonu. Může kázat o transgresi, ale přitom bude v rukou třímat Iliadu, Božskou komedii nebo – s jistým sebezapřením – svazek sebraných básní Wallace Stevense.

V Knihách, které jsem nenapsal líčí Steiner sám sebe jako člověka permanentních selhání, která zakrývá intelektuální ekvilibristikou (esej, v němž dokazuje, jak klíčovou roli hraje při udržování židovské identity biblický jazyk, končí slovy: „Doufal jsem, že budu schopen tyto argumenty dopracovat a dovést do podoby plnohodnotné studie. Chyběla mi však jasná vize. A znalost hebrejštiny.“), a zároveň jako někoho, komu knihy, hudba a obrazy neposkytují ani tak existenciální útěchu, jako nepokrytě fyzickou rozkoš. Benjaminovský motiv intelektuála, který za sebou vidí jen trosky nedokončených projektů, se proto u Steinera nepojí s depresivní melancholií. Kritik v jeho pojetí není glosátorem upadající kultury a svědkem hrůz, jež přináší pokrok, nýbrž hercem a interpretem rolí načrtnutých uměleckými díly. Umění a řeč nepřemohou smrt, ale mohou alespoň na čas odvést pozornost od bezútěšnosti života. George Steinera je snadné odsoudit jako narcistního, otravně žvanivého snoba posedlého elegancí sice samoúčelných, ale skvěle formulovaných odboček. Těžké je ovšem představit si někoho, kdo v dnešním, tak nesnesitelně cílevědomém světě chybí víc.

Autor je filmový publicista a učitel.