Za Boha i za národ

Fašismus v historických i současných podobách je na Slovensku tématem nejen politickým, ale i historiografickým. Vedle monografie Jakuba Drábika Fašismus (2019), která má podle prvních reakcí odborné veřejnosti nakročeno k tomu stát se zásadní prací svého oboru, vyšla i kniha Klérofašisti slovenského historika Miloslava Szabóa, která chce být příspěvkem k intelektuálním dějinám Slovenského státu. Tento úkol se autorovi nepochybně zdařil, čtenářům však Szabó poněkud zkomplikoval práci rozdělením svých myšlenek do dvou oddělených textů. Četba Klérofašistů je totiž nekompletní bez četby článku, který autor uveřejnil před dvěma lety ve slovenském Historickém časopise (č. 4/2017) a v němž se podrobně věnuje tomu, proč má smysl pojem uvedený v titulu knihy vůbec používat. V samotné knize této zásadní otázce Szabó věnuje sotva několik stran v úvodu, a ponechává tak čtenáře s řadou nezodpovězených otázek.

Fašistický efekt

Pojem „klerofašismus“ není v odborných debatách zdaleka tak zavedený, jak by se mohlo zdát nám, kteří jsme se s ním běžně setkávali na českých základních školách při výkladu o vzniku Slovenského státu. Většina historických autorit věnujících se výzkumům fašizujících evropských režimů první poloviny 20. století se k němu obrací zády s poukazem na to, že fašismus je „radikálně nekompatibilní s katolicismem v teologickém, soteriologickém a kosmologickém smyslu“ (Roger Griffin). Namísto politického klerikalismu propaguje fašismus sekulární hodnoty národní obrody, a jakkoliv se v řadě jednotlivých případů nábožensky orientovaných fašistů pojí s katolickou vírou, nelze klerofašismus považovat za specifickou formu vlády či vládnoucí ideologie. V případě německého nacismu, hojně využívajícího pohanskou mystiku a mystérium rasové sounáležitosti, o klerofašismu hovořit nelze vůbec a rozporuplně tento pojem dle historiků vyznívá i ve spojení s Mussoliniho Itálií. Za autenticky klerofašistická hnutí tak bývají označována jen explicitně náboženská sdružení, jako rumunská Železná garda.

Pro popis válečného Slovenského státu (nazývaného ve slovenské historiografii také První slovenská republika) se pojem klerofašismus začal hojně užívat po roce 1948, ne­­opíral se však o žádnou propracovanou definici a jeho používání cílilo především proti katolické církvi. Jediný významný pokus dát mu analytický význam v této době učinil izraelsko­-slovenský historik Ješajahu Jelínek (působící v emigraci), kterému také Szabó svůj metodologický článek věnoval. Na rozdíl od Jelínka se však Szabó nerozhodl řešit otázku, zda lze Slovenský stát označit za „klerikální autoritativní systém“ nebo „klerikální fašismus“ s teokratickými ambicemi, a inspiroval se u britského historika Aristotla Kallise, který namísto statických pojmů jako „(klero)fa­-­šismus“ nebo „autoritářský režim“ věnoval pozornost „fašistickému efektu“, tedy tomu, jak si fašistické myšlenky mezi válkami osvojovali zastánci odlišných světonázorů. Kniha Klérofašisti je tak složená z intelektuálních portrétů několika většinou zapomenutých slovenských duchovních, teologů a katolických intelektuálů, kteří byli zároveň politickými aktivisty.

Szabó ukazuje, jak se v konkrétních případech různé součásti fašistického myšlení – jako odpor proti demokracii, antisemitismus, vypjatý antibolševismus, nacionalismus, obdiv k figurám vůdců a mučedníků a podpora ideje stavovsky uspořádaného autoritativního režimu – propojovaly s křesťanským myšlením politických osobností Slovenského státu. V souboru případových studií, mnohdy popisujících bizarní ideové kombinace (například syntézu katolictví s eugenikou nebo rasismem), vzbuzuje pozornost především postava Ladislava Hanuse – katolického teologa, profesora kněžského semináře a v padesátých letech politického vězně, který je významnou referenční figurou současných křesťanských konzervativců na Slovensku (Společenstvo Ladislava Hanusa pořádá v Bratislavě každoroční Hanusovy dny).

Aktualizace historie

Právě zařazení Hanuse do knihy vyvolalo kritiku konzervativně naladěné části odborné veřejnosti, například Samuela Trizuljaka na webu Postoj.sk. Politické debatě šel ostatně Szabó naproti angažovaným závěrem knihy, zaměřeným proti těm, které pokládá za současné pokračovatele slovenských klerofašistů: explicitně jmenuje faráře Mariána Kuffu a Kotlebovu Ľudovou stranu Naše Slovensko (ĽSNS). Názorová výměna na Postoj.sk,v níž recenzent Szabóovi vytkl kromě „liberálního“ (rozuměj svévolného) výkladu ně­­kterých pramenů i nadbíhání dnešnímu „liberálnímu veřejnému diskursu“, však ukazuje, že kulturní konzervatismus, jejž může dnes Hanus zosobňovat, zasahuje mnohem širší část politického spektra než jen neoľuďáckou ĽSNS.

K žánru aktualizační historické publicistiky tak Szabó vykročil o mnohem větší kus, než je u nás zvykem – až do té míry, že text může ve čtenáři vyvolat neoprávněný dojem, že autor nevěnoval dostatečnou pozornost otázce, zda je odkaz na klerofašismus v názvu knihy vůbec na místě. S knihou je proto třeba si projít i zmiňovanou odbornou studii, která se vyrovnává s kontextem soudobého výzkumu. Díky svému zacílení na teorii politických náboženství a klerikálního fašismu nicméně i ona ponechává stranou otázku, která se zejména v podobných aktualizačních debatách, jaká proběhla na Postoji.sk, objevuje hned jako druhá v pořadí. Abychom zjistili, jak smysluplně definovat klerofašismus, musíme totiž nejprve mít představu o definici fašismu samotného, v syrové formě, bez náboženských „doplňků“. Szabó vychází z Griffinova přirovnání fašismu k „radikálnímu národnímu obrození“, s čímž si dobře vystačí, neboť Griffinova definice obsahuje poukaz na různorodost, jakou fašismus ve svých národních mutacích nabýval.

Je však klerofašismus právě onou národní podobou slovenského fašismu? Nebo jde i v rámci Slovenského státu jen o variaci jiné, specificky slovenské fašistické ideologie? Otázka výpovědní hodnoty individuálních myšlenkových portrétů Ladislava Hanuse, Karola Körpera, Antona Šaláta nebo Viliama Riese z hlediska slovenského fašismu jako celku zůstává zcela pochopitelně mimo ohnisko autorovy pozornosti, aby mu uvolnila ruce pro drobnokresbu myšlenkových zákrutů hlavních postav. Szabóova kniha tak ukazuje nejen přednosti, ale i limity žánru intelektuální biografie.

Autor je historik.