Zmrzačení strachem

Mrzačení člověka společností, mrzačení sebe samého, fyzická slabost, nebo vzájemně si ubližující jednotlivci? Všechny tyto významy zobrazuje temné a sugestivní Zmrzačení, uváděné v Divadle X10. Jako předlohu inscenace tvůrci použili expresionistickou novelu Hermanna Ungara, která tematicky souzní se současným tlakem kladeným společností na jedince a řeší otázku, jakým způsobem se vyrovnat s rozporem mezi tím, co člověk chce, a k čemu ho tlačí společnost.

Boskovický rodák a německy píšící Žid Hermann Ungar (1893–1929) působil na československém velvyslanectví v Berlíně a zároveň se tajně věnoval psaní. Patřil k pražskému kruhu německy píšících spisovatelů a v německém jazykovém prostředí se stal respektovanou osobností, v Čechách nicméně bylo jeho dílo zapomenuto. Věnoval se hlavně tématům viny a trestu a také lidské vůle a možnosti ovlivnit budoucnost činy. Charakteristický je pro něj pesimistický pohled determinismu: nemá smysl se bouřit, prosazovat vlastní cíle ani se pokoušet měnit osobní a společenské zvyklosti. Ungarovo dílo přeložil a znovuobjevil pro české prostředí badatel a překladatel Jaroslav Bránský. Režisér Ondřej Štefaňák v Boskovicích chodil na gymnázium a Ungarova kritika místního maloměšťáctví mu přišla komická i trefná.

Studená prázdná scéna

Do děje nás ve velkém prostoru podzemního sálu, donedávna známého jako DUP39, uvádí groteskně vytáhlá postava moderátora, kterého ztvárnil Václav Marhold. Do mikrofonu vehementně sděluje jméno autora a název díla. Podotýká, že se jedná o participační divadlo, a vysvětluje divákům, co všechno může znamenat slovo „zmrzačení“. Následně se sám převtělí do jednoho z mrzáků a srozumitelný, racionálně pojatý úvod se mění v ponuré panoptikum plné labilních bytostí. Rozlehlá, studená a téměř prázdná scéna metaforicky představuje pavlačový dům, v němž se potkávají postavy s různými typy zmrzačení.

Přiblížena je hlavně postava psychicky ne­vyrovnaného bankovního úředníka Franze Polzera, trpícího obsedantně kompulsivní poruchou, jistou formou autismu a nedostatkem sebevědomí. Jeho charakter je dětinský a primitivní. Není přitom hloupý, jen nezralý. Bojí se konat ze strachu, že by to mohlo spustit lavinu strašlivých důsledků. Situa­ci je schopen vyhodnotit během pár vteřin – a okamžitě vidí v banálních činech katastrofické následky. Jeho zmrzačení nutně nemusí být nemoc, je zkrátka paralyzovaný strachem a není schopen učinit samostatně žádné rozhodnutí. Vdova Porgesová (Lucie Roznětínská) zase potřebuje někoho ovládat. Celou dobu se vyžívá ve svém chtíči a emočně se krmí vydíráním Polzera. Představuje tak jeho freudovský protipól. Zatímco Polzerovým principem je thanatos, tíhnutí k destrukci, jejím principem je libido. A je zde ještě jedna dvojice: Karl Fanta (Vojtěch Hrabák) je zmrzačený fyzicky, kdežto jeho sestra Dora (Anita Krausová) trpí potřebou se o někoho starat, o někoho pečovat. Jednotlivé postavy nejsou ani pozitivní, ani negativní, a svůj hendikep získaly během života. Inscenace tak jejich prostřednictvím zobrazuje společnost, která si sama vytvořila mrzáky, s nimiž následně není schopná se vyrovnat.

Pití kávy a tvoření sochy

Velmi důležitými postavami jsou také řezník a doktor – dva hráči, voyeuři a psychopati manipulující s ostatními, kteří mají velkou zásluhu na destrukci společenství. Řezník, jenž ve hře ztělesňuje metafyzické zlo nezávislé na člověku, během představení na svou obhajobu dvakrát pronese větu: „Zlo je jen pro člověka bohabojného, neboť on musí trpět, když ho musí nésti.“ A pak se objeví hráč, který zmrzačené obrací proti sobě, a už tak zoufalá situace se ještě zhorší. V inscenaci si společnost své zmrzačené sama vytváří a oni se pak sami ženou do extrémů a vyžívají se ve svých nedostatcích.

Po skončení přestávky spolu herci i diváci společně popíjejí kávu a vytvářejí společenství lidí ve sdíleném časoprostoru hry, v němž jsou bezprostředně konfrontováni sami se sebou a svými vlastními hendikepy. Nikdo z herců přitom nepsychologizuje, využívají pouze čistě hereckých prostředků v podobě bezprostředních vnějškových znaků, vycházejících ovšem z podrobné analýzy postav. Herci tak postavy vytvářejí přímo výrazem – jako by tvořili sochu. V druhé části inscenace se ukazuje, že mrzáci kvůli neschopnosti lásky a chybějícímu odhodlání překonat svá omezení kolem sebe šíří jen beznaděj a smutek. Nelze přitom určit viníka. Na konci představení pak pod titulkem „Zmrzačení“ běží jména přátel a známých tvůrců, případně cizích lidí náhodně nalezených na Facebooku.

Sborové „auva!“

Ungarův sto let starý text o zmrzačených je i dnes velmi aktuální. Škoda jen, že je druhá polovina hry rozvleklá a v zásadě se v ní nic nového nedozvíme. Přesto inscenace sugestivně aktualizuje téma strachu v dnešní společnosti, který je hlavní příčinou lidských traumat. Člověk je manipulovatelný, jelikož se cítí ohrožen. Ungar jakožto Freudův současník interpretuje strach z hlediska psychoanalýzy. Otázka, jakým způsobem se má člověk vyrovnat s obavami a zoufalstvím a zda je ve své podstatě dobrý nebo zlý, se však řeší odnepaměti.

Kafkovská inscenace Zmrzačení se sice na první pohled jeví jako apokalyptický, děsivě bezvýchodný obraz současného světa, avšak díky tomu, že jde o participační divadelní událost, se ukazuje i druhá strana mince – syrová humornost situace. Diváci během představení tvoří jakýsi brechtovský sbor těch, kdo jen přihlížejí, a když z jeviště slyší „auva!“, mají za úkol to sborově zopakovat. Mimoděk se tím i oni stávají zmrzačenými, kteří se vysmívají sami sobě. Hra tak ukazuje neoddělitelnost zla a dobra. V dějinách literatury, filmu i obrazu je zlo často personifikované, protože tak je ho mnohem jednodušší uchopit. Naopak dobro nelze jednoduše specifikovat. Je to ideál, ke kterému člověk může směřovat, ale jeho dosažení je složité. A zde vyvstává základní otázka Zmrzačených: jak definovat dobro na základě přímé zkušenosti se zlem.

Autorka je divadelní kritička.