Cestopisná tvorba sice nepatří ke čtenářsky nejoblíbenějším částem díla Boženy Němcové, pozornost si však nepochybně zaslouží. Ve folkloristických záznamech z cest na Slovensko a do Uher se autorka projevuje nejen jako idylická vypravěčka, ale také jako tvůrkyně pozoruhodného žánru – literárního obrazu.
Božena Němcová opouštěla Prahu většinou spíše nerada. Když už se ale na cesty, směřující převážně na Slovensko a do Uher, vydala, dokázala své zkušenosti ztvárnit v dodnes poměrně pozoruhodných cestopisných črtách, dopisech a folkloristických záznamech. V následujícím článku se soustředím na korpus textů, v nichž Němcová popisuje cesty do uherských Ďarmot (provinčního městečka na hranicích dnešního Maďarska a Slovenska, kam byl od roku 1850 na několik let úřady umístěn její muž, Josef Němec) a po jejich okolí. V centru tohoto souboru stojí text Zpomínky z cesty po Uhřích, vydaný v roce 1854 v Lumíru.
„Rozloučení s milými přáteli, ať je to již na krátko nebo na dlouho, zanechává v duši vždy nádech smutku, poněvadž nikdo nemůže s jistotou si říci: ‚Shledáme se opět!‘… Ale již letí divý kotel, již ho unáší tak rychle, že mžikem jen ohlídnout se mohl po místech, na něž ho váže zvyk a sladké zpomínky, neboť v druhém, třetím okamžení již cizí, cizejší obrazy před okem se míhají. Usedne, rozjímal by, snad i slza v oku se zaleskne; ale tu vidí před sebou takovou směsici různých tvářností, slyší otázky, odpovědi v tolikeru někdy nářečí, že se mimovolně pozornost jeho k těm novým předmětům obrací… Na cestě spřátelí se člověk rychle a tak upřímně, důvěrně, jako by jeden s druhým byl vyrostl.“
Již z citovaných úvodních slov Zpomínek vyčteme mnohé z toho, co je pro cestopisné psaní Boženy Němcové typické – osobní, nadšený, místy nostalgický tón, tendence k zobecňování a srovnání a zejména její zaujetí pro věci lidské. Cizota ciziny je jen dočasná, všude přece žijí lidé, s nimiž je možno přátelsky pohovořit. Ve svých cestopisech Němcová nevystupuje jen jako pozorovatelka, ale zejména jako ta, kdo klade otázky a plane vřelým zájmem o poznání, kterak lidé žijí, čím se živí, jak se oblékají, co si vypravují. Božena Němcová je zkrátka folkloristkou i na cestách.
Obrazy z cest
Krajina, jíž Němcová čtenáře provází, je krajinou obydlenou a obhospodařovanou. Divokou a tajuplnou přírodu romantiků zde povětšinou nahrazuje příroda kultivovaná, to však neznamená, že ztrácí svůj majestát. „Cesta z Prešpurku do Pešti je již příliš známa i českému obecenstvu, než aby se o to moje péro pokoušelo ji popisovati; a kdybych i nejpěkněji vylíčila tu krásnou vyhlídku od Prešpurku na hory, na svěží roviny, na velebný tok Dunaje, kdybych třebas i nejumělejším štětcem vymalovala rozkošné obrázky, chrám Ostřihomský na pravém břehu Dunaje, Vyšehrad, celé to pěkné Budínské pohoří, zůstalo by přece vylíčení mrtvé, daleko za živou krásou; to se musí vidět, a ne jen číst.“ Všimněme si zde odkazu na obecnou obeznámenost s tvářností navštíveného kraje a také výzvy k vlastnímu uskutečnění cesty, které platí v cestopisném žánru za oblíbené klišé.
Pozornost si ale zasluhuje také úvaha nad schopností verbálního a vizuálního média ztvárnit skutečnost, přičemž malířství se ukazuje jako přesnější či pravdivější. S podobnou úvahou se setkáváme i v úvodu Babičky: „Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych Tě, milá babičko, jinak.“ Dotýkáme se zde problematiky cestopisného žánru obecně, respektive jeho nedílné součásti, totiž popisu. Roland Barthes se domnívá, že v realistickém románu jsou popisy netoliko reprezentací skutečnosti, ale ekfrází, popisem obrazu. Nechce tím ovšem vyzdvihnout přednosti malířství, nýbrž poukázat na mylnost představy, že se literární deskripce vztahuje k reálné skutečnosti. Cestopisy Boženy Němcové se bezpochyby tak jako řada jiných soudobých textů snaží realistický dojem vzbuzovat, zároveň zde ale dochází ke směšování s žánrem idyly. Odkazy na malířství mohou proto nabývat i jiných významů. Ve floskulích typu „dívčina jako obrázek“ či „krajina jako malovaná“ nejde o problematiku reprezentace, ale jednoduše o krásu. Uherská krajina se nevzpěčuje ztvárnění pro plnost své skutečnosti, ale svou krásou. Tak se proměňuje klasický problém realismu v kontextu idyly – vše popsané se ukazuje jako malebné.
Eh, hocako sa zabávame
Nejdokonaleji vzbuzují dojem realističnosti promluvy citované v přímé řeči. U Němcové je tento dojem podporován tím, že jsou uvedeny v nářečí a že autorka figuruje v pozici tazatelky. „‚Znajú u vás děvčata vela rozprávok?‘ ptám se Michala, když dokončil. ‚Jaj,‘ pohodil si hlavou, ‚misel by to byť arch papieru väčší ako ten vršok, čo by sa aj naň sprataly všecky rozprávky, čo ich dievky znajú‘ – při tom ukázal na vrch, k němuž jsme dojížděli. ‚Ako sa v něděľu odpoludnia zabávatě?‘ ptal se ho můj soused. ‚Eh, hocako sa zabávame; sobášení ludia besedujú, šuhajci s dievkami hrajú, a keď gajdoš prijdě zagajdovať, tancujú,‘ odpověděl. ‚A čož ženatí netancujú?‘ ptám se. ‚Eh, volaktorý tancuje, volaktorý nětancuje. Už sa len predsa ty ženy jedia, keď muž inšej buočky stiská,‘ usmál se potměšile mladý manžel.“ Čtenář se teď jistě ptá, jak to, že lidé v Uhrách mluví slovensky. Odpověď je jednoduchá – jednak Němcová neuměla maďarsky, jednak žila v navštívených krajích početná slovenská menšina. Život obyvatel navštěvovaných končin však není zpřítomňován jen řečí (ať už v podobě promluvy, zpěvu či vyprávění), ale i popisy stolování, hospodaření či odívání.
Lineárním vyprávěním o průběhu cesty prostupuje řada folkloristických popisů všeho druhu. Všechny tyto „jazyky“ slouží k zpřítomnění jedinečné lokální identity. Například kroj (v protikladu k oděvu à la mode) funguje jako lokální znakový systém, který je vytvářený, sdílený a potvrzovaný určitou skupinou, koncentruje v sobě paměť a vyjadřuje spíše život společenství a jeho rytmus než módnost. Pro představu o skladbě těchto náležitostí folkloristického korpusu uveďme několik názvů kapitol z Národopisného obrázku Uherského města Ďarmoty: Živnost, Okolí a hospodářství, Sadba, Vinobračka, Čeleď, Obecné řízení, Školy…
Kouřit a na nic nemyslit
Tato snaha o úplnost popisu života v regionu je jistě hodná obdivu, v případě uherských spisů je však celková důvěryhodnost zásadně narušena jedním prostým faktem – Němcová zjevně jednoznačně nadržuje Slovákům. Jistá míra schematismu se v cestopisném žánru vyskytuje zcela běžně, nejčastěji ve figuře srovnání cizího s vlastním; slouží zejména čtenářově představivosti a je v podstatě nevinné. Němcové srovnání Maďarů a Slováků je ale naopak silně zabarveno panslavistickou ideologií. Nejmarkantněji vyčnívá v kapitole Povaha lidu v již zmíněném Národopisném obrázku. „Maďar pohodlí milující vydrží celého půl dne ležet na zápraží, dohán kouřit a na nic nemyslit. Slovák, pohyblivý, chvíli nevydrží, aby se něčím nezaměstnával. Maďar nerad mnoho pracuje a jen co se mu líbí; Slovák rád a mnoho pracuje, a když nemá doma co robit, jde si hledat robotu mimo dům… Slovák rád rozpráví s lidmi, s domácím dobytkem i s přírodou; když potkáš Slováka, pozdraví tě, pak se tě zeptá, odkud jsi a kam jdeš, a když mu povíš, přeje ti na rozchod dobrého zdraví. Maďar se na tebe podívá anebo si tě ani nevšimne a jde svou cestou dále.“ Postkoloniální myšlení mělo teprve přijít.
Autorka studuje komparatistiku.