Zakládá Božena Němcová doktrínu lásky na biografii diktátorky? Máme ji považovat za feministku nebo queer bytost? Jeden český spisovatel konstatoval, že každý, kdo píše o Boženě Němcové, je do ní zamilovaný nebo alespoň jí okouzlený. Nejinak tomu je i u básníka Ondřeje Macla.
Martin Velíšek: Ilustrace k Babičce, 1995
Navštěvoval jsem hradecké Gymnázium Boženy Němcové. Poprvé jsem si její sochy před vchodem výrazněji všiml, když jí někdo přetáhl přes hlavu černou kuklu. A tak se to má s Němcovou od pradávna – činíme si z ní monument, plátno pro naše nejrůznější projekce, zároveň v ní ale přebývá i cosi démonického, co se vzpouzí paměti kamene. Jako by své soše nasadila kuklu ona sama. Němcová je pro národ tím, čím byla už pro Josefa Němce, svého manžela. Jsme si navzájem souzeni, ale čekáme od ní něco jiného, než jaká je. A ona od nás nečeká snad nic.
Žádné překvapení, že jsem se s Němcovou poprvé vyrovnával skrze její Babičku (1855), a to když jsem psal knížku o vlastní babičce. Pro nás oba byla babička znamením návratu. Zatímco Němcová se vracela v tragédii do dětství, aby vykreslila dobrého člověka z lidu, v jakých podle ní přežívala autentická česká kultura, já se vracel ke skutečné babičce, ve které všechno spíš umíralo, abych ji po delších cestách a studiích nešikovně konfrontoval s láskou. Spíše než jako Němcové Barunka jsem si připadal jako Kafkův zeměměřič K. snažící se dostat do zámku. Vracel jsem se k vlastní babičce jako cizinec, který marně hledal cestu k tomu být opět jejím milovaným vnukem. Měl jsem ji dennodenně přímo před sebou, a přece daleko v mlhách. Až jsem ji snadno podvedl s nějakou vrstevnicí a zámek se obrátil v trosky.
Doktrína lásky
Němcové postava babičky je asi nejzajímavější tím, čím se proti ní vymezujeme. Martin C. Putna, který ji vykládá pomocí mariánského kultu, ne-li skrze buddhistické osvícení, zdůrazňuje potřebu jejího souběžného znesvěcování. Každý školák zná anonymní Sprostou Babičku, z parodií vyniká surrealistická Babička po pitvě (1946) od Karla Hynka, ve filmu a divadle se zase opakuje motiv, že babička byla ve skutečnosti muž..
Václav Bělohradský Babičku odmítá jako ztělesnění populistického kýče, jehož patos šlo nedávno zachytit třeba v písni Kníže má k lidu blíže, která vznikla na podporu prezidentské kandidatury Karla Schwarzenberga, a v tomto směru staví proti Němcové antilyrického Milana Kunderu. V jeho románech tkví podle Bělohradského východisko pro ty z nás, které společnost terorizuje, poněvadž odmítají sdílet její iluze.
Kontroverzní bohemista Robert B. Pynsent dokonce srovnává Babičku s Hitlerovou knihou Můj boj (1925, 2000) pro jejich společnou inspiraci dílem Friedricha Jahna, pruského vlastence a zakladatele tělocvičných hnutí, srovnatelných s naším Sokolem. Jestliže Můj boj je autobiografií diktátora, který zde ustavuje svou doktrínu nenávisti, pak Babička je podle Pynsenta biografií diktátorky, na které Němcová zakládá doktrínu lásky.
Jenomže jaké lásky… Pynsent hovoří o lásce mesiášské, inspirované učením Jáchyma z Fiore, jak se po Babičce objeví například ve Fuksově Spalovači mrtvol (1967). Její mesiášství je ovšem vykoupené démonizací erotické lásky, která na nás vystrkuje růžky z okrajů babiččina údolí. Od splavu, lesů a dálek. A to nejen z příběhu Viktorky, babiččina antipoda, nešťastné to ženy, ale též z uhrančivých očí myslivce, z osudu nemocné Hortensie či ze zmínky o lehkomyslném důstojníkovi, který kdysi babičku pronásledoval, potažmo z válečných odvodů, zničující bouřky či ještě krutějšího podzimu.
Queer patronka
Vytěsňovaná divokost, ohnivost lásky se naopak dostává do popředí v některých povídkách Boženy Němcové (Divá Bára, Sestry), platoničtěji i v pohádkách či v dopisech s přítelkyněmi a milenci. Ne že by byl její erós v těchto dílech uspokojován, stává se nicméně posvátným snem navzdory nechápajícímu okolí a občas vede ke šťastnému konci. Literární teoretik Josef Vojvodík neváhá v Němcové rozeznat syndrom paní Bovaryové – ženy zkažené četbou sentimentální literatury; na rozdíl od francouzského protějšku se ovšem stala spisovatelkou.
Ačkoli se k Němcové hlásily celé generace feministek, včetně jejích vrstevnic Karoliny Světlé či Sofie Podlipské, sama žádnou velkou reformátorkou nebyla. A z dnešního pohledu by na ni spíš seděl pojem queer. Ten se sice v českém prostředí často zkratkovitě spojuje se sexuálními menšinami, přitom v něm nejde v první řadě o sexualitu, ale spíš o obecnější odolávání společensky vynucovaným identitám. Němcová jistě nespadala do představy řádné manželky a matky a nemá u nás do své doby srovnání ani jako spisovatelka (před sebou si vážila hlavně Magdaleny D. Rettigové, jež je dnes známá především svými kuchařkami).
V díle Boženy Němcové nalezneme zpochybňování identit především v tradičním motivu převleku, který se u ní vyskytuje nebývale komplexně na mnoha rovinách – nejen na genderové (nejvýrazněji v povídce Karla, kde se muž vydává za ženu, aby nemusel jít na vojnu), ale i na třídní (když se šlechtic vydává za někoho z lidu a naopak), ba dokonce na rasové (častěji než o kostým jde o zakletí: v pohádce O černé princezně dává hrdina přednost mouřenínce před normálním šťastným životem, a i když se princezna změní do původní podoby, stejně tak černou by ji miloval). S nadsázkou řečeno je tímto trojím stigmatem opředená filmová Popelka: ani princezna, ani myslivec, ani kominík, jasný pane…
Klíčem k takřka až mystické vyvrženosti Němcové se zdá být krátký text na pomezí básnické prózy a biografie Čtyry doby (1856). Ten začíná vroucí modlitbou dívky před sousoším Krista a Maří Magdaleny, s kterou se ztotožňuje, a dává v sobě zrodit „svaté touze“. V druhém výjevu se dívka o májové noci zaslíbí extatické bohyni přírody. Třetí výjev představuje tragiku církevního sňatku – manželství znamená zradu – a nakonec nešťastnice stoupá na horu, nad vysokou propast; místo smrti je ale zázračně povznesena mezi své sestry k trůnu Boží Lásky. Před tímto povznesením pronáší krédo, queer lidem tak důvěrně známé: „Touha neodolatelná pohání mne sem a tam; hned bych čelo koupat chtěla v požárech paprsků slunečních, hned je ponořit do hlubin moře a na perutích větru chtěla bych světem kroužit! – Láskou horoucí objímám svět; lásku podávám lidem, a oni – srdce mi špendlíkem rozdírají! – Že se lásce kořím, oni nazývají hříchem; že svobodu miluju, křižujou mne –, pravdu když mluvím, zle je, a lhu-li, lajou mi! – Jak to nést?“
Signatura-uragán
Němcová nedochází naplnění ve svém životě, natož ve svých politických snahách. Smír dopřeje nanejvýš své literární babičce, která reálně dožila u slanečkáře ve Vídni, zatímco krev idealizované vévodkyně Zaháňské putuje dějinami do předobrazu jedné z proustovských epizodních postav, totiž princezny de Sagan, podle níž odvodí svůj pseudonym spisovatelka Françoise Saganová.
Že však byla vidina důstojného života nedostupná širokým vrstvám – a nejen kolikrát žebrající rytířce ducha Němcové –, o tom nás přesvědčují sociologicky cenné záznamy, které autorka zasílala do Ameriky příteli Vojtěchu Náprstkovi. Týkají se popisu práce a mezd tehdejších nižších tříd. Jeden příklad za všechny: dívkám ve smíchovských sirkárnách je třináct až patnáct let, za čtyři zlaté na den (cca šest set korun) pracují někdy až do půlnoci, spává jich v jednom pokoji i deset až patnáct, lidé jimi opovrhují pro zápach i nízkou morálku, a když si některá usekne strojem prsty, jediná náhrada spočívá v bezplatném léčení.
Nebudeme zde domýšlet, zda by Němcová byla radši šlechtičnou, anebo socialistkou. A kdyby se mohla znovu narodit za dvě stě let, jak znělo její přání, zda by v našem světě dokázala žít s rozkoší… V každém případě nám zanechala odkaz, který je i pro svůj vliv nezměrný a jehož mnohé stránky rozhodně dosud nevyčpěly; hlavně si ji nesmíme nechat zprotivit příliš jednostrannými výklady. Na Němcové mě zneklidňuje už její podpis, k němuž často připojuje ornament v podobě uragánu. Občas byl dokonce jejím podpisem přímo ten uragán.
Autor je básník.