Boženu Němcovou má každý z nás spojenou s povinnou školní četbou, Babičkou, tragickým životním osudem a zároveň ji zná jako vděčný objekt mnoha interpretací, travestií a perzifláží. U příležitosti 200. výročí jejího narození se můžeme nejen ohlédnout za tím, co pro nás dnes dílo této autorky znamená, ale také se probrat různými texty, které pracují s jejím odkazem a obrazem. Jeden český spisovatel konstatoval, že každý, kdo píše o Boženě Němcové, je do ní zamilovaný nebo alespoň jí okouzlený. Platnost výroku snad dokazuje i přítomné číslo. Literární historička Libuše Heczková ve svém eseji píše o jednostranných výkladech spisovatelčina díla i její osobnosti, které se začaly objevovat již od dob národního obrození a objevují se i dnes. Blanka Činátlová, která téma sestavila, konstatuje, že „cynické“ obrazy Němcové, které nepodléhají emblematické redukci, jsou možná nejcennější. Boženu Němcovou jako diktátorku lásky nebo patronku queerness oslavuje básník Ondřej Macl a o jejích dopisech, které obdivoval už Franz Kafka, hovoří filoložka Alena Macurová. Kromě hlavního tématu nám ale v tomto čísle poněkud nečekaně vykrystalizovalo i jedno další, v současnosti velmi aktuální téma: v knihách Návrat do Remeše Didiera Eribona a Tajnosti levice Jeana-Clauda Michéy, které recenzujeme, i v eseji Marka Fishera Odchod z Upířího hradu se řeší otázky, jež jsou klíčové pro směřování současné levice.