eskalátor

Největší festival trapnosti? První dubnový den. Pro všechny, kdo zcela postrádají ­smysl pro humor, býval takzvaný apríl příležitostí se o nějaký ten vtip alespoň pokusit. Pokud tedy za humor považujeme vážné předložení tvrzení a jeho následné popření, doprovázené vyprsknutím slin do tváře oběti. Letos tomu však bylo jinak a i ti nejotrlejší vtipálci se stáhli do ústraní zdravého rozumu. Ostatně fenomén fake news jim bral vítr z plachet několik posledních let. Brilantní komedianti Donald Trump, Boris Johnson či zábavné duo Václav Klaus starší a mladší nás obdarovávají permanentní dávkou legrace bez ohledu na den v kalendáři. Pokud letošek přinese přece jen nějaké dobré zprávy, doufejme, že život bez aprílování bude jednou z nich.

M. Veselá

Jedním z hlavních opatření, jež mají pomoci zamezit šíření nového koronaviru, je takzvaný společenský odstup. Lidé se tak na veřejnosti snaží od sebe udržovat uctivé vzdálenosti s nadějí, že se jim nákaza vyhne. Jsou však místa, kde je strukturálně takřka nemožné bezpečnost dodržet. Kromě domovů důchodců se jedná o věznice. Koneckonců v minulosti místa s omezením osobní svobody, ať už šlo o káznice či zajatecké tábory, držela smutná prvenství v šíření nakažlivých chorob. Návrhy na částečnou či úplnou amnestii, se kterými přišli někteří čeští advokáti, se proto jeví jako realistická reakce na současnou pandemii. Amnestie by chránila nejen trestance, ale i personál věznic. Navrhovatelům se však od politiků nedostalo prakticky žádné pozitivní odezvy. Prezident Miloš Zeman je znám svou deklarovanou averzí vůči amnestii a ministerstvo spravedlnosti vede bývalá prokurátorka. V Poslanecké sněmovně se silné transverzální společenství trestních populistů rozpíná od Tomia Okamury přes Jakuba Michálka po Andreje Babiše. Pro ně platí latinské úsloví „fiat iustitia et pereat mundus“ – budiž spravedlnost, i kdyby měl svět zhynout.

J. Horňáček

Parta českých novinářů si v březnu 2020 řekla, že k úplnému štěstí nám v tomto roce zbývá už jen jediná věc – a založila politicko­-ekonomický týdeník s výbojným názvem Hrot. Nešlo o žádné chvilkové ustříknutí si do gatí, jak by se snad kromě názvu zdálo i z promofotografie, na níž dvanáct rozhněvaných bílých revizorů předvádí „párkofest“ v praxi. Cíl je dlouhodobý: penetrovat českou mediál­ní krajinu nejlepší ekonomickou žurnalistikou. A to chce v časech, kdy globální hospodářství padá do díry, jakou svět neviděl, odvahu vpravdě maskulinní. Hrot zatím vypustil facebooková komuniké: v jednom třeba varuje před odpouštěním nájemného z důvodu pandemie – i vlastníci přece musí platit faktury! – a ve druhém informuje o tom, že od vypuknutí koronavirové krize pokleslo množství politických protestů po celém světě o dvě třetiny. Doufejme, že z myšlenkového ranku nového týdeníku nevzejdou jen neoliberální klišé, která snad nebaví už ani jejich původce, ale také něco opravdu provokativního. Jinak tohoto „divokého lososa“ nezachrání ani překlady z týdeníku The Economist.

V. Ondráček

Americký prezident Donald Trump přednesl 31. března asi nejvýznamnější projev své politické kariéry. Oznámil v něm, že Spojené státy čekají v souvislosti se SARS­-CoV­-2 bolestivé dva týdny. Podle odborníků přišel Trumpův obrat k rozumu pozdě, přesto stejně jako jinde na světě nezbývá než doufat, že se řádění viru zkrotit podaří. Na samotném projevu mne ale zaujala jiná věc: opulentní gesta, obskurní sliby i superlativy – vše, co je pro politiku, a Trumpovu administrativu obzvlášť, typické, najednou nefunguje. V přímém přenosu tak bylo možné sledovat člověka, který se s pomocí starých návyků i slovníku snažil popsat něco, co se naučené situaci naprosto vymyká. Virus je protivník, který před zbytnělým egem ne­­uteče. A brzy to dojde i Trumpovi.

T. Čada

Koronavirus v březnu postihl i české lesy, už tak zkoušené kůrovcem a následnou těžbou. Přitáhl ho do nich – jak jinak – člověk. Lidé ve snaze uniknout z domácího vězení a zabít nezvyklé množství volného času vyrazili do přírody, kde se konečně mohou alespoň na chvíli zbavit roušek a z plných plic nadýchat jarního vzduchu. Jenže když turista potká turistu, je třeba střelhbitě tasit – nasadit roušku, případně přes ústa a nos vyhrnout šálu. Trampské „ahoj“ se tak v době kovidové změnilo v pozdrav zamaskováním. Jako výraz úcty k životu druhého i strachu z pokuty – a jako hold všem postapokalyptickým dystopiím.

J. G. Růžička

Také rádi během sledování seriálu odhadujete, jak to celé dopadne? Jedním takovým dobrodružstvím na pokračování se baví obyvatelé Prahy 1. Přesně jak jsem na tomto místě před dvěma měsíci předpovídal, skupina Penta zažádala o územní rozhodnutí k výstavbě prvního osmiposchoďového administrativního bloku u historické budovy Masarykova nádraží – a to den poté, co byla z radnice odejita většina členů původní koalice. Namísto zveřejnění na úřední desce stavební úřad Prahy 1 zaslal informaci o zahájení řízení pouze dotčeným orgánům a vlastníkům sousedních pozemků. Vedle dalších dotčených vlastníků tak obešel účastníky posuzování vlivů na životní prostředí – spolky Arnika, AutoMat a Klub za starou Prahu, jež podaly k posuzování vlivů řádné připomínky a které měl stavební úřad podle zákona o zahájení návazného řízení informovat. Finále absurdního seriálu se odehrálo na zasedání zastupitelstva 10. března v pozdních nočních hodinách, kam se staronové, korupcí proslulé koalici vedené Petrem Hejmou povedlo vtlačit jednání o tom, jestli Praha 1 bude usilovat o účast v tomto územním řízení. „Pochopitelně“ k tomu radnice nevidí žádný důvod. Zdá se, že Marek Dospiva, stojící za českými projekty Penty, umí nejen opisovat diplomové práce, ale i psát tajemné zápletky jak z televizní kriminálky.

M. Tomášek