S Luďkem Keimem, známým jako KEIM, jsme hovořili o rozdílech mezi graffiti a ostatními druhy umění, o jeho motivaci tvořit ve veřejném prostoru i o lásce k vlakům. Česká společnost podle něj selhává v péči o veřejný prostor, což má za následek nevkusně vypadající a neudržovaná města.
Myslíte, že graffiti už opustilo status izolované subkultury a je schopné více komunikovat navenek?
To asi záleží na konkrétních tvůrcích. Myslím, že většině je dobře v jejich bublině a nepotřebují dělat obecně srozumitelné věci. Svou tvorbou míří na zasvěcené. Graffiti se nikam moc neposouvá, vlastně se stále recyklují jednotlivé epochy a scény.
Vycházelo vaše primární výtvarné zaměření na graffiti z místně specifické situace? Mám na mysli limity Znojma jako místa, které asi nepřekypuje možnostmi institucionálního uměleckého provozu ani množstvím erudovaných diváků.
To říct nemůžu – byly to spíš čistě osobní pohnutky, moje potřeba vyjádřit se. Zároveň jsem měl potřebu stranit se společnosti. Diváci mě prvotně nikdy nezajímali. Samozřejmě jsem rád, když to někoho baví sledovat, ale ty věci si dělám pro sebe z vlastního přetlaku, jinak bych sám se sebou nevydržel.
Co vás motivovalo k vykročení za hranice graffiti?
U ničeho nevydržím moc dlouho. Je potřeba si od žánru odpočinout a načerpat novou sílu. Měl jsem to tak vždycky, nebyl tu žádný zlomový moment. Taky mě vždycky štvaly limity graffiti. Zajímají mě způsoby, jak se tyto limity dají překračovat a kam až se dá zajít.
Rezonují vaše intervence ve veřejném prostoru? Diskutuje se o nich například na sociálních sítích, v hospodách, nebo dokonce na místním zastupitelstvu?
Ty věci jsou vlastně dost prvoplánové, tím pádem jsou srozumitelné a každý si jednoduše udělá „názor“. Nepřestávají mě fascinovat nadšené reakce lidí, proti kterým je věc namířená. Například při posledních volbách jsem se opřel do našeho starosty, když až přehnaně populisticky sliboval věci, které nebyly realisticky možné. S vytištěnou hlavou jsem ho namaloval jako dělníka na pilíř mostu obchvatu, kde celou svou silou ega drží most, na který nemá sebemenší politický vliv. Ve výsledku i toto původně negativní gesto okamžitě otočil ve svůj prospěch. Utvrdil jsem se tak v tom, že politické myšlení nezná meze, když je doplněno bezpáteřností.
Měl jste někdy problém se zákonem?
Jsem bojácný a opatrný člověk, takže si hlídám sebemenší detail – jak moc zrovna svítí měsíc nebo která hlídka má ve městě právě službu. Mám třeba oblíbeného výpravčího: vím, že je šetřivý, že svítí na nádraží jen omezeným množstvím světel na stožárech. To jsou podmínky, při kterých se pracuje dobře.
Jaký máte vztah k vlakům?
Autistický. Od dětství mě koleje přitahují neznámou silou. Ta vůně, samota, klid, nebezpečí v určitém okamžiku, příval energie, hluku, síly, esence dříve krásného designu a barev. Dráha geometricky narýsovaná krajinou, která nikdy samovolně nemůže změnit směr. Z výtvarného pohledu jsou vlaky skvělá plátna různých tvarů a plná podkladových barev. Druhý den zmizí, a vy tak pošlete zprávu světu o tom, jak se právě cítíte. Zrovna nedávno mi došlo, že chodím na nádraží jen tak sledovat vlaky proto, že je to jediná věc, která se na maloměstě mění.
Trpí současné umění v obecném slova smyslu bezzubou izolovaností? Mám pocit, že vaše vizuální a objektové intervence představují dobrý způsob, jak současné umění přiblížit divákům.
Je to pro mě zase otázka žánru. Zatímco plátna jsou čistě moje osobní věc – po večerech pracuji s vlastními pocity i prvkem náhody a divák mě nezajímá. U graffiti je to podobné, ale už se to dotýká nějaké subkultury; jde o součást veřejného prostoru a v popředí stojí estetika. Performance si naopak diváka už ze své podstaty uvědomuje a chce ho zapojit do děje.
Ale pouštět se do komplexního hodnocení současného výtvarného umění si netroufám a není na to v tomto případě ani dost prostoru…
Do jaké míry je pro vás důležité maskování identity? Všiml jsem si, že na internetu se nedá najít vaše odhalená tvář… Na druhé straně lze koupit vaše obrazy v jednom nejmenovaném znojemském obchůdku, měl jste i několik oficiálních výstav, a dokonce prezentaci na Pecha Kucha Night.
Maskování mi vyhovuje. Myslím, že obličej a reálná identita nejsou pro kontext mé tvorby důležité. I kdybych dělal třeba jen plátna, nechtěl bych, aby byla spojována s nějakým konkrétním obličejem. Na Pecha Kucha vystupuji s dvojníkem, který má přesně naučený scénář. Je zábava sledovat z hlediště a následně v baru své alter ego v konfrontaci s diváky.
Z portfolia je patrné, že vaše zásahy jsou s postupem času čím dál méně esteticky formalistní a naopak se stále více uchylujete k aktivismu. Chcete zůstat pouze u vizuálního trolení ve veřejném prostoru, nebo máte ambice se oficiálněji politicky angažovat?
Není mi jedno, v jakém prostředí žiji. Veřejný prostor, jeho podoba a jeho kvalita jsou pro mě jedním ze zásadních motivů tvorby. Asi mám v tomhle směru zvýšenou citlivost. Moje intervence pak pomáhají na něco konkrétního upozornit a přeložit to i ostatním. Žádné další ambice zatím nemám, neumím komunikovat s lidmi a dělat kompromisy.
V jakém stavu je podle vás veřejný prostor českých měst? Umíme s ním zacházet? Co vnímáte jako nejproblematičtější rys české společnosti?
Nevkus. Stále je zvykem řešit primárně svůj dvorek, a co je za plotem, většinu nezajímá. Chtěl bych, abychom jako společnost věnovali i sdílenému okolí stejný prostor, jaký věnujeme své skalce nebo chatě. Zároveň by bylo fajn najít nějaký minimální estetický konsenzus a řídit se jím. Pokud si bytové družstvo natře panelák sytě fialovou barvou, nikdy nevím, jestli je to arogance, nebo absence empatie při vnímání svého okolí. Protože na ně to dopad nemá, oni se na to z okna dívat nemusejí. Když je vidět, že se o město nikdo nestará, že důležitá veřejná budova je ověšená reklamními bannery a jiným grafickým odpadem, graffiti subkultura na to podle mě nepřímo reaguje totální lhostejností, a nastavuje tak zrcadlo společnosti.
Luděk Keim (nar. 1982) je vizuální umělec a writer, žijící ve Znojmě. Tvoří na pomezí klasického graffiti, instalace ve veřejném prostoru, performance, závěsného obrazu a grafického designu. Jeho díla tak balancují na hraně oficiální a ilegální scény. Ve svých intervencích komentuje jak místní, tak obecnější společenská témata, jako jsou například obchvat Znojma nebo zrychlenost a anonymita současné civilizace.