V úterý 10. března 2020 v 18:00 jsme měli s někdejšími spolužáky a spolužačkami úplně obyčejnou vernisáží zahájit komorní skupinovou výstavu One-to-one. Výzvy bílé krychle v Galerii UM na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Nezahájili. Od stejné hodiny totiž začal platit zákaz akcí s účastí vyšší než sto lidí a byly uzavřeny vysoké školy. Šlo o první z vládních nařízení, jež měla zbrzdit šíření choroby, kterou jsme v tu chvíli znali stále ještě především jako problém jakési vzdálené čínské provincie. V tísnivé atmosféře epidemie blížící se z Asie do Evropy i přísných restrikcí, jaké naše generace za celý svůj život nepoznala, jsme výstavu přesto doinstalovali, s vyloučením veřejnosti pro forma zahájili a fotograficky zdokumentovali. Od první chvíle jsme tak drželi prst na (zastaveném) tepu kulturního života v Česku.
Hlavní pozornost občanů i médií se nyní upíná k ochraně lidských životů, kapacitám zdravotnických zařízení či zajištění ochranných pomůcek pro zdravotníky. To je zcela namístě a je to naprosto pochopitelné. Lidská společnost se ovšem od zvířecích tlup liší v první řadě tím, že vykonává celou řadu činností, jež jsou z hlediska čistě fyzického přežití jejích členů nepotřebné. Aby tedy lidskou společností zůstala, je třeba, aby si i v krizových momentech dokázala udržet to, co ji lidskou společností činí. Jaký jiný účel asi tak mohlo mít třeba bájné koncertní uvedení Šostakovičovy 7. symfonie roku 1942 v nacisty obleženém a vyhladovělém Leningradě?
Je naprosto nevkusné, pokud na sebe někteří političtí představitelé v této době neváhají strhávat pozornost tím, že veřejně zostouzejí kulturní pracovníky, výtvarníky, hudebníky či herce za to, že vyjádřili svůj šok či zneklidnění z nastalé situace. A ještě nevkusnější je, připojí-li se k těmto nactiutrhačům i Antonín Staněk, bývalý ministr kultury, který se navíc snaží předstírat, že je levicovým politikem. Obavy o holou existenci nejsou mezi kulturními pracovníky zcela neoprávněné, neboť právě oblast kultury patří na trhu práce mezi ty, které jsou již dnes nejmasivněji zasaženy prekarizací. Umělci, kurátoři či dramaturgové jsou mnohdy nuceni uzavírat jednorázové autorské smlouvy či pracovat na švarcsystém. A je-li náhle vyhlášeno plošné zrušení kulturních akcí, na nichž měli tito lidé nasmlouvanou práci, přijdou nečekaně a bez náhrady i třeba o veškerý svůj příjem. Jakákoli opatření cílená na ochranu zaměstnanců jsou přitom pochopitelně v systému prekarizované práce neúčinná.
Jsou to však právě kulturní pracovníci, kteří na pozadí všech turbulentních a dramatických událostí udržují alespoň zčásti v chodu to, co nás odlišuje od zvířat. A byť se najde i hrstka lidí, kteří mají příležitost na současné situaci vydělat (velmi trefný je například aktuální internetový mem zachycující oslavu v sídle globální streamovací služby), celá řada umělců či kulturních institucí se rozhodla své zrušené produkce přesunout do online prostředí zcela bezplatně. Nejen česká, ale z velké části i celá západní společnost tak nyní sleduje filmy, divadelní záznamy, navštěvuje výstavy, poslouchá koncerty a DJské sety na internetu. Bude přitom zajímavé sledovat, do jaké míry tato krizová on-line řešení poznamenají náš kulturní život do budoucna.
V úvodu zmíněnou výstavu jsme i v původní variantě připravovali bez vidiny výdělku, přesto jsme byli velmi rádi, když se alespoň reprodukce a záběry z instalace dostaly nakonec prostřednictvím internetového kulturního zpravodajství k veřejnosti. Bez ohledu na to, zda svou činnost vykonávají pro peníze nebo čistě pro radost (aniž bych některou z těchto možností vyzdvihoval jako a priori hodnotnější), je pro všechny aktéry kulturního dění zásadně důležitý moment uvedení jejich díla, výstavy, inscenace, koncertu či festivalu na veřejnosti. A ještě důležitější jsou reakce publika. Právě ony jsou totiž důkazem, že došlo k naplnění elementárního smyslu umělecké tvorby. A bez nich má každá taková činnost hořkou pachuť marnosti, jakkoli to leckteří veřejně činní a cynicky pragmatičtí tlučhubové nedokážou pochopit.
Autor je filmový a výtvarný teoretik.