CD, Columbia 2019
Těžko si představit krásnější, dojemnější a především adekvátnější tečku za hudební dráhou Leonarda Cohena, než je album Thanks for the Dance, vydané takřka přesně tři roky po autorově úmrtí. Vokální stopy byly nahrány během natáčení předchozí desky You Want It Darker (2016), o aranžmá, k nimž přispělo na pět desítek hudebníků, a produkci se pak postaral zpěvákův syn Adam Cohen. Jedná se o dokonalé završení přístupu postaveného na uměřenosti, klidné síle a disciplinaci. Cohen sice nebyl tak vzorně uměřený odjakživa – v sedmdesátých letech nahrál několik divočejších písní, uměl i zakřičet, a dokonce se vydal všanc pološílenému producentovi Philu Spectorovi –, nejpozději koncem osmé dekády ale dospěl do fáze, kdy už jen vybrušoval svůj vokální styl, založený na pomalém frázování čím dál níže položeného hlasu. Podklad, po němž hluboký sametový hlas neproblematicky klouzal, byl od desky I’m Your Man z roku 1988 vytvářen dominantně syntezátory – z tohoto hlediska představuje Thanks for the Dance se svou nástrojovou pestrostí překvapivou změnu. Přestože jde možná o nejvydařenější desku kanadského písničkáře, není na škodu si uvědomit, kolik za podobnými ladně působícími artefakty bývá mravenčí práce a disciplinačního úsilí, ba přímo násilí. Za symptom Cohenovy až militantní disciplinovanosti lze považovat například přísnou metaforiku založenou na opozicích: ve verších se často střídají protikladné významy jen proto, aby se v refrénu spojily ve vroucném polibku, který jako by naznačoval, že smrt je to nejsladší, co nás v životě čeká. Opravdu je? Doufám, že ne.