Mezi studem a vzdorem

Levice ztratila kontakt se svými voliči – alespoň tak zní jedno z vysvětlení, proč jsou levicové strany v úpadku. Osobní svědectví, jak a proč k této ztrátě kontaktu došlo, podává deset let stará kniha francouzského filosofa a sociologa Didiera Eribona Návrat do Remeše (Retour à Reims, 2009), která se na sklonku loňského roku v překladu Dušana Špitálského zpřístupnila i českému čtenářstvu. Eribon se v ní, vyzbrojen pojmovým aparátem sociálních věd, vrací „domů“. Popisuje retrospektivně cestu „tam“, to jest do akademického prostředí Paříže, a zase zpátky – na remešskou periferii, kde s ovdovělou matkou vzpomíná na dětství a nemilovaného otce. Vysvětluje pozici své rodiny v sociál­ním řádu i svou situovanost v rodině, která nechápe jeho snahu vymanit se prostřednictvím vzdělání z dělnického prostředí. Čtenáři se tak otevírá pozoruhodná autobiografická studie rodinných a mezitřídních vztahů i procesu složitého budování vlastní identity intelektuála dělnického původu a gaye.

Akademická revolta

Pokud už o dělnickém prostředí někdo píše, pak jen ten, kdo je rád, že jej opustil. Tím se ovšem prohlubuje status jeho „sociální nelegitimity“, popisuje Eribon paradoxnost svého počínání. Přesto se pokouší s až sebezničující upřímností podat osobní zkušenost jako zprávu o stavu té části společnosti, k níž akademický pohled většinou nepronikne. Eribonova sociální a psychologická analýza rodinných vztahů na konkrétních situacích dokládá, co dělá s lidmi „dole“ společenský řád: „pološílenství mého otce a jeho omezenost v oblasti mezilidských vztahů byly produktem onoho tak striktního situování jedince v okolním světě“. Přitom právě snaha co nejvíc se odlišit od homofobního, agresivního a prací ničeného otce vedla Eribona k volbě intelektuální cesty. Proces jeho dospívání umožňuje nahlédnout, jak se dělnická třída vyrovnává s vykořisťujícím sociálním řádem mezi póly studu (za intelektuální i materiální nedostatečnost) a vzdoru (vůči vzdělávacímu systému a „těm nahoře“). Tedy jedinými dvěma strategiemi, které jí v sociálně­-politickém řádu zbyly. V jedné chvíli se Eribon až komicky utrhne na Raymonda Arona (jehož „vypočítavý charakter“ odhalí na první pohled), představitele intelektuální vrstvy produkované „lepšími rodinami“, která situaci vykořisťovaných nejen nechápe, ale ani nevidí, a přesto si dovolí vynášet sociologické soudy o společnosti. Děsivá však není samotná existence „těch nahoře“. Podle Eribona jsou neuvěřitelné především sociální kulisy, které umožňují a udržují symbolické násilí, jehož sublimovanou odezvou je dělnický stud a vzdor – a nakonec i stud Eribonův za vlastní dělnický původ a homosexualitu ústící v jeho emancipační revoltu.

Eribon si všímá i ztracené politické sounáležitosti dělníků a upozorňuje, že politická volba jako „kolektivní sebeafirmace“ těch, kteří jsou z legitimní politiky vylučováni, se dnes změnila v podivný vzdorný stud, s nímž volí Národní frontu (od roku 2018 Národní sjednocení). V příklonu k ultrapravici rozkrývá složitě motivované úsilí ubránit zbytky vlastní důstojnosti. „Náhlý“ přesun dělnického voličstva od levice ke krajní pravici vysvětluje tím, že zatímco volba komunistické strany odpovídala solidárnímu pracovnímu prostředí, aktuální volební strategie vychází z podmínek neoliberalismu, jenž stojí na principu konkurence. Nová situace v oblasti práce se zkrátka otiskla do toho, jak se dělníci politicky vyjadřují.

Sociální řád a normalita

Na osobní i rodinné historii Eribon dokládá, jak reprodukce sociálního řádu stojí na loajalitě všech zúčastněných, přestože jasnost a přehlednost tohoto řádu ve skutečnosti vyhovuje jen některým. Řád, který se tváří jako „jediná přijatelná realita“ i jako „nedostižný ideál“, je mazanou pastí, z níž nikdo nevyklouzne. Že zrovna pro vás stávající řád ideálně nefunguje? Fungovat začne, až se stanete vlastním úsilím lepšími. Matka samoživitelka? Dělník pracující tak usilovně pro svou rodinu, že se jí zcela odcizí? Nic takového ideál­ní řád nezná, jde o zanedbatelné odchylky. Eribonova vášnivá obžaloba těch, kteří si dovolí definovat, co je nenormální, a nedůvěra vůči těm, kteří velebí subverzivní povahu nenormality, pramení z vědomí arbitrárnosti obojího. Normalita i nenormalita jsou zkrátka reklamou prodávající násilí mezi vykořisťovanými a vykořisťujícími, kteří si vlastní moc nad druhými třeba ani neuvědomují.

Co fyzicky obnáší akademický pojem „sociál­ní nerovnost“, za nímž se skrývá holé násilí rozdrobené do směn u pásu, ilustruje Eribon na vlastní rodině. Z této zkušenosti vychází rozhořčené tázání, jak mohla levice zapomenout na fyzickou a hmatatelnou namáhavost práce. Postupnou erozi levicovosti vysvětluje vzrůstajícím vlivem neokonzervativních intelektuálů v druhé polovině dvacátého století, etablováním dřívějších buřičů ve stávajícím sociálním řádu, neschopností komunistů rozejít se se sovětským režimem a vyrovnat se s novou levicí konce šedesátých let… Důvodů je mnoho, každopádně výsledek je zřejmý. Třídní konflikt vystřídalo „třídní soužití“, vášnivý vzdor proti útlaku snaha o „rozumnou dohodu“ a individuální zodpovědnost – a Národní fronta najednou začala být jedinou stranou, která „dávala jakýsi ­smysl jejich životní zkušenosti“.

Transmutace zamilovaností

Bez ohledu na autentickou vášnivost se v knize ale nachází i řada paradoxů a slepých ­uliček. Eribon školí levici, že by se měla více starat o dělníky, zároveň se ale vysmívá myšlence, že by o jeho osudu měla rozhodovat jeho rodina. Z odporu, který v něm tato ­představa vzbuzuje, je cítit nedořešený vztah k prostředí, vůči němuž se v pubertě vymezil. Pokud nakonec volá po nutnosti nalézt politický rámec chápání reality, který by „neutralizoval veškeré negativní vášně“, popírá oprávněnost rozhořčení, z něhož jeho kniha vyrůstá.

Paradoxní je vyslovení nedůvěry feminismu na místě, na němž popisuje domácí násilí, a zvláštně se jeví omlouvání mladického marxismu jako „pokusu o idealizaci dělnické třídy“. Z popisu neměnné reprodukce sociál­ního řádu poněkud trčí způsob, jakým Eribon vysvětluje své vlastní vzepření zaběhlým pořádkům. To působí jako neoliberalismem mytizovaná volba výjimečného individua („rozhodl jsem se, čím se stanu“). Eribonova zpověď přitom obsahuje řadu indicií, které jeho „volbu“ vysvětlují i sociálně. Vedle emancipovanosti matky a babičky, které s „řádem“ bojovaly dávno před jeho narozením, hraje největší roli v jeho sociální trans­mutaci láska. Na prahu puberty se zamiluje do syna profesora remešské univerzity a kultura, jíž se jeho rodina vysmívá, mu pomáhá přiblížit se objektu své fascinace. Sociální řád nemá mocnějšího nepřítele než toho, kterého v procesu individualizace pustil sám ze řetězu – zamilovanost.

Knihu Didiera Eribona lze číst jako velmi osobní, silně emotivní, a přesto stále příčetnou analýzu ochablosti současné levice, jako cenné svědectví o století proměn francouzské dělnické třídy nebo jako případovou studii střetu dvou jazykových kódů, která kromě sociologického pojmového aparátu zachází zručně a citlivě i s jazykem dělníků. Není jen ­pokusem o dokumentární ilustraci odpovědi na otázku, „kde soudruzi udělali chybu“. Jde především o emoce vzbuzující příběh jednoho osobního zápasu se šťastným koncem a pádným argumentem proti pochybnostem účelnosti sociologického pohledu na svět. Jednotlivec, dělnická rodina ani sociální třída nejsou neměnnými entitami. Všechny tyto oblasti jsou prostorem, v němž se střetává každodenní praxe s pravidly sociálního řádu, místem osobních selhání a vítězství a výslednicí normalizačních tlaků i praktik vzdoru. Toto vše Eribonova kniha, jejíž přesvědčivost spočívá především v radikálně obnažující upřímnosti, dokládá na každé stránce.