Mezi věcností a literárností

Napsala jste řadu studií o dopisech Boženy Němcové a podílela se na jejich kompletním vydání. Mění akcent na tuto část Němcové tvorby nějak zažité představy o této spisovatelce?

Můj podíl na kompletním vydání korespondence Boženy Němcové byl spíš v rovině ideo­vé podpory těm, kteří na edici opravdu pracovali. Někteří z nich se ještě jako studenti účastnili semináře, kterým jsme někdy před mnoha lety otázku žánru dopisu a korespondence s profesorkou Jaroslavou Janáčkovou otevřely – ta se ovšem na edici podílela nemalou měrou a o Němcovou se zajímala léta před naším seminářem. O Němcové pak kromě nás hojně psali i bývalí studenti semináře – Lucie Saicová Římalová, Robert Adam či Stanislav Wimmer.

Jestli zřetel ke korespondenci nějak mění zažité představy o Němcové? To nedokážu říct, protože moc nevím, jaké ty zažité představy o Němcové vlastně jsou. Je to aura ženské mariánské svatosti, kterou zmiňuje Putna? Nebo představa morálně nekonvenční ženy s bouřlivým milostným životem, Putnou rovněž zmiňovaná, která byla s letošním mohutně připomínaným jubileem mediálně mnohdy prezentována tak, že člověku zůstával rozum stát?

Nebo obraz velké spisovatelky, nabytý zřejmě ve škole?

Právě nad představou Němcové jako velké spisovatelky se objevuje spousta otázek – třeba pokud jde o Němcovou v povinné školní četbě. Při jiné jubilejní příležitosti jsem se dívala na to, jak se Němcová a Babička nahlížejí v internetových čtenářských denících, ve výpiscích z četby, v textech publikovaných na internetu jako pomoc „potřebným“, těm, kteří Němcovou číst nechtějí a nebudou. Na jednom pólu stojí to, co se ve školní komunikaci patří, co se očekává, co se svým způsobem zřejmě musí. Třeba sdílet názor, že Babička je, cituji, „vrcholné dílo naší přední české realistky“, „velký poklad v české literatuře“, že Němcová je „velká, největší, kvalitní…“ spisovatelka. Na druhém pólu je pak artikulováno něco, co by snad bylo možné označit jako realitu četby, realitu recepce Babičky. Ta je většinou jaksi pod povrchem zápisků, někdy ale bývá vyjadřována i explicitně, třeba výroky typu „Br. Tuhle knížku jsem prostě nemohla skousnout“ nebo „Never more!“. A zhusta se tyto dva póly různým způsobem prolínají: v soudech o Babičce je jak ono školou očekávané, tak i to druhé, třeba když se píše „Sice hrozně nudné, ale krásné dílo“ nebo „Tato kniha je pěkná… Číst znovu tuto knihu mě však neláká“.

Těžké je i říct, zda akcent na korespondenci mění představu ne přímo o Němcové, ale o její tvorbě. Před pěknou řádkou let se k tomu vyjádřil Roman Jakobson, když v letmém srovnání Pohorské vesnice, která podle něho dokáže nadchnout málokoho, a intimních dopisů označil dopisy za geniální básnické dílo, později Václav Bělohradský psal o tom, že Němcová by byla velkou spisovatelkou, kdyby Pohorskou vesnici hodila do smetí a vydala své intimní dopisy. Pro odborníky a jejich způsob čtení je jistě hodná pozoru jak Pohorská vesnice, tak dopisy Němcové, ale laický čtenář – student – by se třeba k dopisům vyjádřil i jinak než tím „never more“.

Jaká je řeč dopisů Boženy Němcové?

Úžasná. Nejde jen o věcnou, řečí prostředkovanou, obsahovou stránku dopisů, i když i ta je jistě zajímavá. Třeba jak Němcová to, o čem píše, prezentuje různým adresátům a v různém čase odlišně a pro různé adresáty jinak prezentuje i sama sebe – tomu se věnovala Lucie Saicová Římalová. Dopisy Boženy Němcové ale něco dokládají i v druhé rovině, zprostředkovaně, ne přímo svým věcným obsahem – a tím jsme se zabývaly s Jaroslavou Janáčkovou. Pozoruhodné jsou třeba tři zlomky načatého a ani napotřetí nedokončeného dopisu, které po Josefu Lelkovi vydala Janáčková v Lamentacích. Němcová je psala v pozdním podzimu roku 1861, pár měsíců před smrtí, Vojtěchu Náprstkovi po několikatýdenním pobytu v Litomyšli, kde měla uspořádat a připravit k vydání své sebrané spisy, jako první v pořadí Babičku. Moc jí to nešlo, však také ve všech třech pokusech o dopis hned po oslovení vysvětluje, „… proč pak (asi) ta Božena tu Babičku nevydává“. Ta trojice textů se s časem psaní proměňuje – i když čas psaní, nebo lépe sled dopisů, je edicemi vlastně jen předpokládaný. Zajímavé je také, jak od reflexe domácí scény z večera předcházejícího jejímu odjezdu a od sebereflexe ty texty směřují, prostřednictvím epické objektivizace, jinam, jak se žánr dopisu přetavuje do náznaku obrazu o dobrých lidech – Němcovou oblíbeného žánru. A ještě s něčím lze ten třikrát začatý a třikrát nedokončený dopis spojovat. Když je nahlédnut jako svědectví toho, že uznávaná epistolografka nebyla s to napsat dopis, může být i dokladem tvůrčí krize Němcové. Tu reflektovala i autorka sama třeba v dopisech Václavu Čeňkovi Bendlovi, sestře Adéle nebo Leopoldu Hansmannovi.

Snad by se dalo říct, že tyhle tři verze jednoho dopisu píše Němcová svým způsobem i pro sebe – podobným úhlem pohledu je myslím možné vidět i dopis odeslaný, také z Litomyšle, v září 1861 sluhovi v Národních listech Josefu Seidlovi a lístek dceři Doře, který byl k dopisu přiložen. V něm se spíš než žánr proměňuje sebeprezentace pisatelky jako matky. Její dřívější textová podoba, třeba v dopisech Karlovi, spojená s gestem rozdávat a rozdávat se, se tady dramaticky proměňuje. Na podzim roku 1861 je to jiná matka – matka, která žádá, která chce dostávat a brát, která napříště bude „pamatovat jenom na sebe“.

Ještě jinak pozoruhodné jsou čtyři dopisy z let 1854 a 1855, v nejnovějším vydání korespondence označené jako dopisy neznámému adresátovi, pravděpodobně určené Hanuši Jurenkovi. I třeba tím, jak byly – a proč ne v úplnosti – vydány v Sojkových Našich mužích, jak jiná, „nová“ je v nich Němcová, nebo přesněji její textová podoba, do jaké míry odpovídá to dopisové, čemu Alexandr Stich říká romantická sebestylizace, tvorbě Němcové z poloviny padesátých let, Čtyřem dobám. Právě Stichovy pochyby o „pravosti“ těchto dopisů mohou být, a v polemických textech Jaroslavy Janáčkové i byly, zdrojem dalších úvah – o Němcové i její korespondenci.

Věnovala jste se i korespondenci Karla Havlíčka Borovského nebo korespondenci neslyšících. Co vás na této komunikační situaci fascinuje?

Na soukromém dopise mě baví to, jak je – nemám lepší slovo – různorodý a kolik otázek k úvahám v souvislosti s tou různorodostí nabízí. Však také uchopit soukromý dopis jako žánr není snadné. Stefania Skwarczyńská v téhle souvislosti mluví o vnitřní dynamice dopisu, o jeho paradoxech, o tom, jak dopisy oscilují mezi věcností a literárností, mezi dialogem a monologem, mezi psaností a mluveností, pomíjivostí a trvalostí, mezi bezprostředností individuálního výrazu a dobovými normami nebo konvencemi, mezi zaměřením věcným a estetickým. A to nemluvím o tom, jak se dopis může vyvázat ze sebe samého a zastupovat, vcelku nebo svou podstatnou částí, jiný žánr. Jako třeba když do Brixenu vyhnaný Havlíček dopis jednou používá jako náhražku publikace svých básní, jednou jako náhražku tehdy stejně nepublikovatelné literární kritiky.

Ještě víc otázek než dopis nabízí korespondence. Málokdy bývá zachována v úplnosti – vyzývá tak čtenáře odjinud k tomu, aby dovozoval nebo doplňoval, co bylo nebo snad mohlo být „mezi“ dochovanými dopisy – to je vidět třeba v korespondenci mezi mladým Havlíčkem a jeho první velkou láskou, Fany Weidenhoffrovou. S ní se zamýšlel oženit, ze svatby ale sešlo. Proč, to čtenář korespondence vysuzuje třeba právě z dochovaných dopisů, z nichž většina je od Havlíčka. A ne všichni čtenáři, ani ti z odborných kruhů, jako třeba Ladislav Quis, Jaromír Bělič nebo Karel Kazbunda, dovozují příčiny neuskutečněné svatby stejně.

Ještě složitější to je s dopisy neslyšících, s žánrem, který je v dnešní komunikaci uvnitř komunity neslyšících v podstatě úplně mrtvý. Nové technologie vyvázaly neslyšící z nutnosti komunikovat mezi sebou na dálku psanou podobou jazyka, který nepovažují za svůj a který jsme je za těch spoustu let, která uplynula od roku 1989, nedokázali pořádně naučit. Soukromé dopisy tak už neslyšící neslyšícím nepíšou, potřebu kontaktu, kterou jejich psaná korespondence z poloviny devadesátých let naplňovala v první řadě, uspokojují jinak, prostřednictvím jazyka, který je jejich.

Řada neslyšících se shoduje, že i díky vám se prosadilo či prosazuje jejich vnímání v majoritní společnosti jako specifické kulturní menšiny a pojetí znakového jazyka jako svébytné řeči. Produkuje tento jazyk i specifickou literaturu? A její recepci?

Pokud se hluchota nahlíží – u nás to ještě pořád není bohužel úplně běžné, hluchota se bere jako nedostatek, defekt nebo hendikep – jako jedna z forem smyslové, kognitivní a kulturní diverzity a neslyšící člověk jako člověk s odlišným způsobem vnímání a chápání světa, pak teprve lze ocenit to, jak se neslyšící umělci angažují v oblasti filmu, architektury, designu, výtvarného umění. A jakým způsobem do své tvorby promítají náhled na svět skrze hluchotu. Přímo programově to dělá třeba skupina Deaf View/Image Art, označovaná obvykle zkratkou De’VIA, svým manifestem i svými vizuálními díly.

Nás ale nejspíš víc zajímá ten druh umění, který je opřen o jazyk, v němž se významy vytvářejí především na podkladě významů jazykových znaků, tedy jako významy významů – jak říkával a psával ještě před Jurijem Lotmanem Felix Vodička. I když oddělit třeba v divadelních projevech významy nesené jazykem od těch ostatních je dost těžké – bylo to víc než dobře vidět v divadelních představeních Ateliéru dramatické výchovy pro Neslyšící brněnské JAMU. Tam pěstované pohybové a vizuální divadlo, u jehož zrodu stála někdy v raných devadesátých letech Zoja Mikotová, bylo tehdy zjevením nejen pro české neslyšící, ale i pro nás, kteří slyšíme a otázkami hluchoty se zabýváme. Podobně to bylo i s divadelními představeními tlumočenými do českého znakového jazyka – ta zase druhdy připravovala Česká komora tlumočníků znakového jazyka, v době, kdy ji vedla Naďa Hynková Dingová. A to nemluvím o tlumočených koncertech, tam je do českého znakového jazyka převáděna hudba, zhusta nejen instrumentální. Do znakového jazyka, jednoho sémiotického systému, je tak převáděn sémioticky heterogenní text a způsob, jak se to dělá, si pořád nějak nedovedu představit. Už dlouho přemlouvám tlumočníky, kteří se tím zabývají, aby odtajnili, jak to je s převodem třeba v případě zpívaného textu. Tlumočí se jen slova? Jen hudba – a tedy významy, které „působí“, abych odkázala na Karla Hausenblase? Zřejmě obojí. Ale jak?

Zajímavé jsou samozřejmě i žánry opřené jen o jazyk. Z nich zmíním aspoň dva v komunitách neslyšících populární – poezii ve znakovém jazyce a žánr označovaný jako storytelling. Tyhle i jiné žánry, třeba vtipy nebo jazykové hry typu českého Třistatřiatřicet, se liší od toho, na co jsme zvyklí. Ve znakovém jazyce jsou totiž nositelem významu tvary a pohyby, je to jazyk, který na rozdíl od jazyka mluveného může využívat simultánnost různého druhu a který vykazuje velkou míru ikoničnosti, jazyk, který je artikulován v prostoru. Uvedu alespoň jeden příklad relativně ustáleného a snad i oblíbeného typu básní – takzvanou abecední poezii. Ta kreativně, aktualizovaně užívá tvarů ruky z jednoruční prstové abecedy tak, že báseň tvoří znak, který je artikulovaný tvarem ruky pro písmeno A, následuje znak artikulovaný tvarem ruky pro písmeno B, pak C a tak dále. Samozřejmě že znaky vybírají neslyšící tvůrci s jistým záměrem, tak, že bychom to snad mohli srovnat se sémantickou funkcí rýmu.

Dlouhodobě zpochybňujete jeden z pedagogických zvyků – tvrdíte, že by se neslyšící děti neměly primárně učit mluvit nebo odezírat, ale vést k funkční gramotnosti, ke čtení a psaní. Jak těžké je pro neslyšícího člověka osvojit si psaný text?

Je to myslím tak těžké, že my si to ani nedovedeme představit – učí se totiž psát jazyk, který neslyší a nikdy neslyšeli – pokud tedy patří do té skupiny neslyšících, kteří nedokážou a nikdy nedokázali ani s nejdokonalejšími pomůckami vnímat fonémy mluveného jazyka. A upřímně řečeno, způsob výuky předmětu český jazyk pro tyhle lidi nepatří k nejpromyšlenějším nebo nejpropracovanějším. Dodneška neexistuje ani jedna souvislá řada učebnic psané češtiny, která by vyšla z toho, že neslyšící děti nemohou překlápět to, co neslyší, tedy fonémy, do grafémů, a která by cíleně směřovala k jejich funkční gramotnosti. Nutně k funkční gramotnosti v češtině, protože znakové jazyky psanou podobu nemají. Asi bychom se měli v téhle souvislosti ptát, jestli – a pokud ano, do jaké míry – vede akcent na mluvení a nácvik mluvení nebo odezírání neslyšícího člověka k tomu, aby rozuměl – textu, světu, sobě.

Jakou roli v tomto osvojování může hrát umělecký text? Osvědčuje se třeba při výuce neslyšících dětí a studentů nějaký typ literárního textu?

To neumím říct, na žádné škole pro neslyšící děti jsem neučila. Vím jen, že v čítankách mají umělecké texty, obvykle zjednodušené, i neslyšící děti. A vím také, že se pro ně umělecké texty, hlavně pohádky, upravují a že úpravami jsou postiženy, jinak to říct nejde, všechny roviny textu. Někdy až neuvěřitelným způsobem. Protože úpravcům jde hlavně o obsah, příběh a o odstranění takzvané jazykové obtížnosti, má upravený text k uměleckému textu většinou hodně daleko. Abych ale byla spravedlivá, nějakou funkci tyto úpravy pravděpodobně přece jen plní; i neslyšící dítě má jejich prostřednictvím šanci vrůst do české kultury, dozvědět se třeba, kdo to byli Zlatovláska, Bajaja nebo Rumcajs. A dost možná – aspoň to říkají učitelé ze škol pro sluchově postižené – děti tyto texty, na rozdíl od těch původních, čtou.

Napadá mě, jestli a jak se dá využít básnický text, v němž se rytmus nemusí zdaleka vnímat jen jako zvuková jednotka, ale jako událost tělesná (tep, dech)?

Pokud jde o český básnický text a zmíněné souvislosti, dovolila bych si odkázat na článek Miroslava Červenky Sdělit nesdělitelné, který byl v roce 1999 publikován ve sborníku Co a jak číst se sluchově postiženým dítětem. Je o tom, jak autor spolu s vnučkou četli Máj.

Pokud jde o básnické nebo šíře umělecké texty v českém znakovém jazyce, ať už původní, tlumočené či přeložené, tělesnost je pro ně vůbec strašně důležitá – i proto, že umělecké sdělení je neseno právě jazykem, který je opřen o tělesné chování. V uměleckém textu se tak různým způsobem aktualizují jak manuální prostředky znakového jazyka, tedy to, co dělá ruka nebo dělají ruce, tak prostředky nemanuální, například pohyby obličejových svalů, mimika, nebo pohyby hlavy či horní části trupu. To všechno je v uměleckém projevu ve znakovém jazyce možné přímo vidět, a svým způsobem se tak zviditelňují i významy, které takto aktualizované užití jazykových prostředků nese, třeba významy metaforické.

Přispívá ke vzdělávání neslyšících dětí současný inkluzivní trend?

To asi dnes neumí zodpovědně říct nikdo. Záleží to na tolika proměnných, možná v první řadě na stavu sluchu dítěte. Otázku by tak mohli zodpovědět spíše učitelé ve školách hlavního proudu, kteří mají ve třídě neslyšící dítě, nebo speciální pedagogové. A až po delším čase, aspoň myslím.

Počítá vůbec český vzdělávací systém s neslyšícími? Jak se jim přizpůsobují například státem vyžadované centralizované testy (přijímačkové, maturitní)?

Pomalu se zřetel k neslyšícím, jejich jazyku a kultuře díkybohu proměňuje. Dneska jsou různým způsobem modifikovány jak přijímací testy na různé typy škol, tak testy maturitní. Třeba u maturitních záleží podoba modifikace na tom, jaký je primární komunikační prostředek studenta – pro toho, kdo preferuje komunikaci v češtině, je modifikace jiná než pro toho, kdo preferuje komunikaci českým znakovým jazykem.

Studium češtiny pro neslyšící je v podstatě blízké studiu češtiny jako cizího jazyka. Zprostředkoval vám nějakým způsobem váš dlouholetý vědecký i pedagogický zájem zkušenost jazykové cizosti „rodného“ jazyka? Může být pro vás jako lingvistku a bohemistiku v něčem cenná?

Rozumím­-li otázce dobře, jde o to, co psaná čeština, kterou neslyšící užívají, říká o českém znakovém jazyce. A toho je spousta – interference z českého znakového jazyka do češtiny jsou různého druhu a v textech různých neslyšících Čechů i různé frekvence. Tak psaná čeština českých neslyšících odkazuje třeba k lexikálnímu vyjadřování času, které je pro znakové jazyky typické, k povaze slovosledu znakového jazyka, ke způsobu vyjadřování prostoru a prostorových vztahů, které je ve znakových jazycích přímo vidět, a není tedy zapotřebí užívat, tak jako v češtině, třeba předložky. Z češtiny psané neslyšícími lze vyvodit i to, že v českém znakovém jazyce neexistuje spona, že tam nejsou úplně jednoznačně rozlišena slovesa vyjadřující existenci a vlastnictví, že tam nejsou tak zřetelně jako v češtině rozlišeny slovní druhy…

Obor čeština v komunikaci neslyšících existuje už více než dvacet let. Jak se za tu dobu proměnil?

Proměnil se třeba v rozsahu svých odborných zájmů. K zájmu o strukturu českého znakového jazyka a k synchronnímu úhlu pohledu přistoupil zájem o kognitivní přístupy nebo o zřetel diachronní; k původnímu zájmu o aplikace do vzdělávání neslyšících se přiřadil zájem o tlumočení a překlad mezi českým znakovým jazykem a češtinou. Obor se proměnil, i pokud jde o počet neslyšících zájemců o studium. V současnosti jich je méně než na začátku existence oboru, kdy čeští neslyšící toužili po vzdělání a vlastně tehdy moc příležitostí studovat na vysoké škole neměli – vedle nás existoval vlastně jen obor dramatické výchovy na brněnské JAMU. To, že neslyšících zájemců o studium je méně – protože to u nás je těžké, náročné, jak se traduje –, je škoda. I pro komunitu neslyšících. Řekla bych, že neslyšící kolegové, kteří u nás vystudovali, jsou pro ni velmi užiteční.