Marek Vadas
Černé na černém
Přeložil Ondřej Mrázek
KK Bagala / Větrné mlýny 2019, 214 s.
Slovenský spisovatel Marek Vadas ve svých povídkách zúročuje zážitky z cest po Africe, ale i zkušenosti poradce krále jednoho z kamerunských domorodých kmenů. Oproti autorově předchozí povídkové knize Léčitel se zde setkáváme s poněkud temnější realitou, v níž stále zůstává mnoho magického, ale vše je obestřeno snovým oparem rezignované bezvýchodnosti. Podstatné je rozmlžené pomezí bdění a snu, přírody a civilizace, normality a šílenství a především života a smrti. Všudypřítomná smrt je tu přijímána smířlivě, až samozřejmě, bez známek tragičnosti nebo dojetí. Krátké příběhy jsou často založeny na výrazném předělu v životě hlavní postavy – prostého člověka, který najednou nepatří do světa, v němž doposud žil, a „přestane mít se sebou cokoliv společného“. Povídky jsou tak plné prokletých či uhranutých lidí, domorodých kouzel, rozplývání reálného života ve snu nebo prostupování reality živých a mrtvých. Nejedná se přitom o exploataci či exotismus, ale o poučené a fascinované psaní zevnitř magické reality, v níž ještě životy ubíhají pomalu a lidé tu mají čas na komunikaci se světem kolem a čtení symbolů, které k nim tento svět vysílá. A co je důležité: navzdory africkým reáliím promlouvají ke čtenáři univerzálním jazykem. Samozřejmě vůbec nejde o idylu a odrážejí se tu témata spojená s třetím světem: bída, vraždy, násilí, úrazy a všemožné nemoci chápané jako prokletí. To ale zůstává na okraji, protože autora zajímají hlavně individuální životní radosti a prohry, které ovšem sleduje filtrem animistické logiky a bez fatálnosti, která je vlastní západnímu člověku.
Karel Kouba
Marek Stašek
Texty o domě a událostech
Pavel Mervart 2019, 80 s.
„Monstrum české nakladatelské produkce raději sežere stovku podprůměrných, ale nových básnických knih, než by vyvrhlo dílo, jehož kvalitu ověřil čas a které by stačilo jen ve správnou dobu připomenout,“ napsal nedávno pro anketu webového magazínu Ravt básník Milan Děžinský. Tento trend se pokusil zvrátit Pavel Mervart „připomenutím“ debutové sbírky Marka Staška, která původně vyšla v bibliofilském vydání v roce 1991 v nakladatelství Klokočí. Staškova poezie by jistě snesla přívlastek „civilní“, obsahuje nicméně i latentní náznaky spirituálních procitnutí. Orámování příbytkem a přilehlou zahradou produkuje statické pohledy, v nichž je autor schopen se smyslem pro detail ukotvit překotný tok bytí do „věčně zpřítomnělých“ impresí. Z tohoto hlediska ale sbírka ničím novým současnou poezii neokysličuje. Naštěstí zde však nalézáme několik básní jakoby vyjmutých na okraj, jež jsou sloučeny pod společný název (V závorce). V nich Stašek dosahuje jakéhosi narativního odstupu a namísto zaznamenávaného děje tematizuje samotnou tvorbu básnické řeči. Právě ona v těchto pasážích podléhá podrývavé introspekci, která nakonec lyrický subjekt ve sbírce smazává: „Na počátku/ byl vypravěč/ na konci/ čisté/ světlem žhnoucí/ listy papíru/ kdosi po chvíli uklízí stůl/ prach.“ Básně „v závorce“ tak až fenomenologicky uzávorkovávají básníkovy poetické vhledy a činí z nich koncentrát oproštěný od balastu slov. Škoda, že je takových básní ve sbírce pomálu.
Libor Staněk
George Orwell
Nadechnout se
Přeložil Petr Kopecký
Argo 2019, 237 s.
Román Nadechnout se z roku 1939 je v Orwellově spisovatelském vývoji přelomový – a nejen proto, že po něm vydal už jen dvě své nejslavnější knihy, alegorickou Farmu zvířat a dystopii 1984. Orwell, který svou románovou tvorbu zasvětil kritice anglického sebezalíbení, náhle líčí jinou Anglii než dřív. S tím, jak mračna třicátých let nad evropským kontinentem tmavnou a další státy se propadají do autoritářství, začíná vidět Albion ve světlejších barvách. Jde ale spíš o Anglii jeho mládí než tu z konce třicátých let. Ve vzpomínkách ji líčí pětačtyřicátník George „Tlouštík“ Bowling, který se rozhodne vyrazit na utajený výlet na ryby do krajiny svého dětství. Bowling, či spíš Orwell, osciluje na hraně nostalgie, do jejíž útěšlivé náruče si ale nikdy nedovolí zcela spadnout. Stvořil tak realistickou idylu maloměstské, spíše rurální než průmyslové Anglie, ničené novými formami masové politiky i kapitalistickým růstem. Přes všechnu rozbíhavost má tok Bowlingových myšlenek daleko k proudu vědomí a Orwellovo psaní má jako vždy blíže ke klasickému než modernistickému stylu. A i tentokrát romanopisec kulhá za esejistou. Krom vypravěče jsou postavy jen letmo načrtnuté, celá zápletka je vlastně jen příležitostí k řadě úvah a jejich hloubka a břitkost vlastně moc nejdou dohromady s tím, jak je Bowling vykreslen ve svých činech a motivacích. Skutečnost, že Orwell opakovaně selhával jako romanopisec, však nic nemění na tom, že byl skvělý spisovatel.
Matěj Metelec
Zdeněk Nebřenský
Katedrály industriálního věku
NLN 2019, 247 s.
Podtitul „Textilní továrny a sociální otázka v českých zemích, 1884–1914“ dává zkoumání historika Zdeňka Nebřenského přísné vymezení, z něhož ale autor opakovaně uniká směrem k širším souvislostem. Jakožto raný plod průmyslové revoluce utvářely textilky novou, racionalizovanou a utilitární „ekonomii prostoru“; a protože dokázaly prosperovat i v odlehlejších a podhorských oblastech, šlo často o první místa, kde bylo venkovské obyvatelstvo disciplinováno k výkonu práce určované nikoli přírodními cykly, ale strojním zařízením. Nebřenský dokládá, že šlo o nesnadný proces, jak o tom svědčí i citované záznamy o přečinech dělníků a dělnic: „místo do práce šel chytat rybičky, bavil se se soukačkami, místo soukání v noci spal“, „položila dřeváky na práh kanceláře, umývala si ruce v půl šesté večer, seděla a nepracovala“. Mezníkem je pro autora počátek činnosti živnostenských inspektorů v Předlitavsku (1884). Tato vcelku progresivní složka rakouské státní správy se snažila mizerné podmínky dělníků zlepšit – třeba tím, že po průmyslnících požadovala zřízení toalet. Těm je ostatně v knize věnována pozoruhodná kapitola, podobně jako kantýnám, ošetřovnám nebo knihovnám. Nebřenský připomíná, že svůj obraz české textilky předkládá ve chvíli, kdy globalizace odnáší zbytky tohoto průmyslového odvětví do chudších částí světa. Těch několik zbývajících továrních budov, které se podaří zachovat, nám může připomínat ambivalenci modernity: její důvtip i bezohlednost, emancipaci i represi.
Michal Špína
Díra
(El hoyo)
Režie Galder Gaztelu-Urrutia, Španělsko 2019, 94 min.
Premiéra v ČR 20. 3. 2020 (Netflix)
Španělská naturalistická sci-fi z vertikálního vězení sklidila vesměs pozitivní reakce jako dílo, které předkládá metaforu současné sociálně rozdělené společnosti. Při sledování samotného filmu se ale zdá, že Díra svou pověst získala nepatřičně lacino. Alegoričnost příběhu se totiž divákům od začátku přímo vnucuje jako prakticky jediný způsob, jak filmu rozumět. Metafora, kterou se snaží tvůrci divákům prodat, je navíc prostinká a realizovaná hodně brutálním způsobem – a to doslova. Děj se odehrává v obřím komplexu malých místností umístěných v několika stovkách pater nad sebou. Každou z nich obývají dva vězni. Uprostřed místnosti je díra, kterou jednou denně projede stůl plný luxusního jídla. Obyvatelé místnosti mají pár minut na to, aby se z něj nakrmili. Pak stůl putuje do nižšího patra. Čím níže se místnost nachází, tím méně potravy její obyvatelé dostanou. Potenciálně silný nápad, který odkazuje na snímky jako Kostka nebo Delikatesy, ale autoři nedokázali využít k ničemu dalšímu než k několika explicitním prohlášením o sociální nespravedlnosti ve světě a hrstce nechutných scének. Filmu hodně brzy dojde dech, aniž by se jeho fikční svět smysluplně rozvinul. Příběhu chybí širší kontext, který by metafoře vdechl vlastní život a plastičnost. Zejména závěr, kdy se hrdinové pokoušejí zvrátit rutinu života ve vězení, působí jako marná snaha vybruslit z nedostatečně promyšlené zápletky.
Antonín Tesař
Enda Walsh, David Bowie
Lazarus
Divadlo Komedie, Praha, premiéra 12. 10. 2019
Český národ miluje pivo, houbaření, muzikály a zdá se, že i podivíny. Muzikál Lazarus v Divadle Komedie, záhrobní pozdrav Davida Bowieho fanouškům, který dostal i českou podobu, slavil před vypuknutím koronavirové krize nepopiratelný divácký úspěch, korunovaný cenou divadelní kritiky pro Eriku Stárkovou za roli metaforické Dívky. Dostala ji zaslouženě, píseň Life on Mars v jejím podání zastínila veškeré další hudební výkony na jevišti. Pokud na Bowieho tvůrčí osobnosti oceňujete to, jak usilovně se mohl otírat o pop, aniž by se příliš zasvinil, a zahrávat si s kýčem tak ujetě, až to zkrátka nemohlo být trapné, vězte, že v muzikálovém zpracování jeho aury se naopak předkládá divnost tak, aby byla popkulturně snesitelná. Nemá asi smysl přetahovat se o správnou interpretaci Bowieho odkazu s vyprodaným hledištěm, zvlášť když podezřele melancholická atmosféra jeho tvorby prosvítá i přes muzikálový facelifting. Jenže stejně je třeba dodat, že na rozdíl od filmového Muže, který spadl na Zemi, na jehož narativu Lazarus staví, tato forma není v žádném ohledu queer, spíš splňuje pravidla uměleckosti v mezích normality, jež „potěší zejména náročnější diváky, kteří se v divadle nechtějí jen bavit“. Těžko říct, co touhle pro všechny bezpečnou habaďůrou, která nikoho neurazí a skoro všechny potěší, Bowie vlastně zamýšlel: aby se na něj vzpomínalo v dobrém? Protože nutkání pustit si nepřítomného hlavního hrdinu co nejdříve po opuštění sálu vyvolá Lazarus naprosto spolehlivě.
Martin Zajíček
Jozef Karika
Trhlina
CD, Radioservis 2019
Slovenský spisovatel Jozef Karika načal svou literární dráhu jako odborník na magii, ale prorazil až románem V tieni mafie (2010). Skutečnou literární hvězdou, a to i v mezinárodním měřítku, se stal v roce 2016, kdy vydal hororově laděnou knihu Trhlina. Ta se brzy dočkala českého překladu a nyní vychází také jako audiokniha. Jde o variaci na filmový horor Záhada Blair Witch, jen se tu přesouváme do slovenského pohoří Tribeč. Hlavní hrdina Igor tu vypráví, jak při vyklízení jedné z budov určených k rekonstrukci našel soubor vinylových desek, na nichž je zaznamenána výpověď muže, který se po záhadném zmizení náhle objevil polonahý právě v Tribeči a posléze byl internován v ústavu pro duševně choré. Nahrávka z konce třicátých let ve vypravěči vzbudí zvědavost a začne si o dotyčném muži, ale i dalších tajuplných zmizeních v pohoří blízko Nitry dohledávat informace na internetu. Naváže kontakt se dvěma muži, z nichž jeden na záhady nevěří, kdežto druhý jim naopak propadl, a v tomto uskupení, doplněném Igorovou přítelkyní, se vydávají pátrat do hor. Román, který spíše než na vykreslení děsivých scén stojí na dobře vymyšleném závěrečném zvratu, rozhodně nepostrádá napětí a jeho autentičnost podporuje umístění do nepříliš známého pohoří v sousední zemi. Audioknihu, jež původně vznikla jako četba na pokračování v režii Simony Nytrayové, načetl Josef Kaluža, zazní tu ale i hlas Norberta Lichého a Davida Viktory. Důležitou roli v ní hraje práce s ruchy, například zastřený zvuk poškrábané, skoro sto let staré desky.
Jiří G. Růžička
Leonard Cohen
Thanks for the Dance
CD, Columbia 2019
Těžko si představit krásnější, dojemnější a především adekvátnější tečku za hudební dráhou Leonarda Cohena, než je album Thanks for the Dance, vydané takřka přesně tři roky po autorově úmrtí. Vokální stopy byly nahrány během natáčení předchozí desky You Want It Darker (2016), o aranžmá, k nimž přispělo na pět desítek hudebníků, a produkci se pak postaral zpěvákův syn Adam Cohen. Jedná se o dokonalé završení přístupu postaveného na uměřenosti, klidné síle a disciplinaci. Cohen sice nebyl tak vzorně uměřený odjakživa – v sedmdesátých letech nahrál několik divočejších písní, uměl i zakřičet, a dokonce se vydal všanc pološílenému producentovi Philu Spectorovi –, nejpozději koncem osmé dekády ale dospěl do fáze, kdy už jen vybrušoval svůj vokální styl, založený na pomalém frázování čím dál níže položeného hlasu. Podklad, po němž hluboký sametový hlas neproblematicky klouzal, byl od desky I’m Your Man z roku 1988 vytvářen dominantně syntezátory – z tohoto hlediska představuje Thanks for the Dance se svou nástrojovou pestrostí překvapivou změnu. Přestože jde možná o nejvydařenější desku kanadského písničkáře, není na škodu si uvědomit, kolik za podobnými ladně působícími artefakty bývá mravenčí práce a disciplinačního úsilí, ba přímo násilí. Za symptom Cohenovy až militantní disciplinovanosti lze považovat například přísnou metaforiku založenou na opozicích: ve verších se často střídají protikladné významy jen proto, aby se v refrénu spojily ve vroucném polibku, který jako by naznačoval, že smrt je to nejsladší, co nás v životě čeká. Opravdu je? Doufám, že ne.
Jan Klamm