Mytologie alternativy

Mýtus českého hudebního undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století je už dobře ustavený, stejně jako jeho panteon. Přispělo k tomu vydání mnohých memoárových publikací jeho členů a příznivců či několik televizních seriálů. V posledních letech šlo například o knihu Plastic People a český underground (2016) od Jaroslava Riedela nebo pár sborníků, které vydal Ústav pro studium totalitních režimů. Medailony členů legendárních Plastic People of the Universe jsou součástí oficiálně schválených podkladů pro výuku na základních a středních školách. Vedle dokumentace historie skupiny značná část těchto publikací vypráví zjednodušený příběh o hrdinství v době komunistického útlaku, o vítězství dobra nad zlem či nekompromisní svobodné tvorby nad cenzurou.

Stranou jednoduchého narativu

S hudební alternativou je to složitější. Nejčastěji bývá v návaznosti na provolání Josefa Vlčka Úkoly české alternativní hudby z roku 1979 chápána jako tvorba mimo komerční main­streamovou kulturu, která se vyznačuje větší tvůrčí volností. Mnozí interpreti konce sedmdesátých až devadesátých let, kteří bývají zahrnováni do této ne zcela jasně vymezené kategorie, se dočkali také svých dokumentárních pořadů, sborníků a především pak pozornosti spolutvůrce této scény Mikoláše Chadimy v jeho dvoudílné osobní kronice­-deníku Alternativa (viz recenzi druhého dílu v A2 č. 14/2019). Jejich příběhy se ale dosud vzpíraly jednoduchému mytickému narativu.

V době reálného socialismu byli mnozí z hudebníků či posluchačů alternativy pronásledováni, ale také byla vystoupení těchto kapel často zaštiťována Socialistickým svazem mládeže. Byli umlčováni, avšak zároveň se o nich někdy psalo v mládežnickém tisku. Jejich nahrávky byly rozmnožovány tajně a s rizikem, ale i polooficiálními či oficiálními vydavatelstvími. Jejich příběh nekončí triumfem po převratu, který byl spojen se společenským a celosvětovým uznáním jako v případě Plastic People, ale pokračuje v průběhu devadesátých let pokusy o zapojení do hudebního průmyslu, experimentálními tvůrčími výboji i komerčními kompromisy nebo odchody do ústraní.

Příkladné vzorce jednání

Pavla Jonssonová, která vystupovala v osmdesátých a devadesátých letech v alternativních kapelách Plyn, Dybbuk a Zuby nehty, ve své knize Devět z české hudební alternativy osmdesátých let (2019) uvádí, že usiluje o lepší zachycení doby a prostředí, jež spoluvytvářela. Sesbírala proto filmové a hudební nahrávky vybraných skupin a jednotlivců, jejich literární díla, recenze a další sekundární literaturu a pořídila s řadou interpretů, organizátorů a autorů, kteří se touto tvorbou zabývají, sérii rozhovorů. Pořízený materiál shrnula do jednotlivých kapitol, které představují některé nezávislé kulturní iniciativy a devět jednotlivců či skupin.

Klíč ke svému výběru hlavních devíti postav alternativy autorka nenabízí, ale v disertační práci obhájené v roce 2013, z níž kniha vychází, vysvětluje, že pro ni reprezentují hlavní trendy alternativy a zároveň určité konstitutivní mýty ve formě opakujícího se a příkladného vzorce jednání. K charakterizaci alternativní scény osmdesátých let jsou jí nápomocné mytické příběhy, symboly či mytologické postavy: v činnosti Jazzové sekce spatřuje mýtus o Prométheovi, osudy Miroslava Wanka představují „cestu hrdiny“, Karel Babuljak reprezentuje „hledání ztraceného ráje“, Pavel Zajíček připomíná Odyssea, Mikoláš Chadima je „rebel“, Oldřich Janota Hermés a Marka Míková Psýché. Další rozebírané postavy (Petra Vášu, Pavla Richtera či skupinu Ženy) a jejich tvorbu je pak obtížnější do nějakého mytologického schématu zařadit.

V jednotlivých kapitolách se autorčina pozornost soustřeďuje k různým otázkám. V některých se více zabývá inspiračními zdroji, v jiných zase texty, hudební technikou, nástroji či způsoby tvorby, produkce nebo distribuce. Nedá se ale říct, že by uvedené otázky zkoumala analyticky a kriticky. V jejím textu vlastně o žádné vědecké dotazování nejde. Zmiňuje například různé definice alternativní hudby, ale nesnaží se dobrat té správné. Nezkoumá, zda dnes deklarované názory a postoje narátoři skutečně zažívali v popisované době. Nezajímají ji rozpory v pramenech. Dotkne se problému spolupráce vedení Jazzové sekce s StB, nesnaží se však přesně propátrat, jak a proč probíhala. V kapitole o Marce Míkové poukáže na otázky genderu, aniž by se pokusila alternativu z genderového hlediska analyzovat či interpretovat. Zavadí o otázky kontinuit a diskontinuit ve společnosti a umění před převratem a po něm, avšak více je nerozvádí. Nesnaží se dojít k poznání, jaký pohled na minulost, společnost nebo hudbu je lepší či správný. Spíše klade různé, často navzájem si protiřečící výpovědi a pohledy vedle sebe. Zjevné rozpory nezapírá, ale ani příliš nevysvětluje.

Sdílet nevysvětlitelné

Pokud Pavla Jonssonová ve vědeckém slova smyslu nehodnotí, nabízela by se cesta, kterou v obou dílech Alternativy zvolil Chadima, totiž založit vyprávění na osobních zážitcích a postojích. Ani to však autorka nedělá – její vlastní zkušenosti slouží většinou pouze ke stručnému uvedení jednotlivých interpretů. Jonssonová se snaží dát co nejvíce prostoru lidem, kteří pro ni v uvedené době mnoho znamenali jak z uměleckého, tak i osobního hlediska. Pokouší se zprostředkovat čtenářům jejich prožitky z období, jež postupně upadá v zapomnění. Z reálných osob a různých materiálních zbytků minulosti skládá příběhy, v nichž do šedivé každodennosti osmdesátých let proniká sdílení, zázrak, mystika a láska.

Principy mýtotvorby, které Jonssonová ve své knize využívá, mají z určité perspektivy své opodstatnění. Nejen proto, že umožňují vysvětlit a sdílet nevysvětlitelné, ale také z důvodu, který formuluje autorkou citovaný Mircea Eliade: „Mýtus se stává vzorem pro celý svět i pro věčnost, neobrací se jen k inteligenci nebo představivosti, člověk jej přejímá celou svou bytostí.“

Autor je antropolog.