Na straně lidu

Masarykova demokratická akademie vydala na začátku letošního roku esej Tajnosti levice (Les mystères de la gauche, 2013) od francouzského myslitele a bývalého středoškolského pedagoga Jeana­-Clauda Michéy. Útlý spisek publikovaný ve Francii v roce 2013, v období vlády socialistického prezidenta Françoise Hollanda, je jednou z řady knih, které autor věnoval selhání levice a její zradě na obecném lidu.

Levice jako parní válec kapitalismu

Tajnosti levice sice nejsou nejčerstvějšího data (navíc od roku 2013 stačil Michéa vydat eseje, jež představují jeho myšlení uceleněji), ale věnují se tématu, který autora proslavil. Jde o nekompromisní kritiku liberální levice, včetně její radikální odnože, vedenou z pozic nesmlouvavého odpůrce kapitalismu. Hlavní teze zní, že levice zcela opustila jakýkoli antikapitalistický program. Ba co víc, stala se tím nejúčinnějším politickým motorem rozvoje a upevnění kapitalismu v současné společnosti. Michéa přitom nemá na mysli výlučně francouzskou socialistickou stranu či liberální levici, kterou ve francouzském prostředí plně etabloval bývalý prezident François Mitterrand. Podpory a příznivých slov se nedostane ani radikálně levicovým projektům, jako je Nová antikapitalistická strana, jež se dnes snaží tvořit krajně levicovou či populistickou opozici vůči vládě Emmanuela Macrona. Zcela prokapitalistická orientace liberální levice není totiž selháním jejích lídrů a vládnoucích vrstev, jak tvrdí vůdci vnitřních opozic, již by chtěli levici obrodit a dostat se do jejího vedení. Aktuální stav má důvody hluboce zakořeněné v ideologii a filosofických východiscích. A tím je nekritická víra v pokrok a ekonomický růst, kterou socialisté převzali od svých spojenců z řad progresivní buržoazie a kterou současně nalezli i v dílech svých referenčních intelektuálů včetně Marxe. „Levicový intelektuál se pozná tak, že je neschopný si připustit, že věci v minulosti mohly být lepší než teď,“ opakuje dost často Michéa, který si svými názory vysloužil nálepku „konzervativního anarchisty“. V nedávné minulosti autor vyjádřil porozumění projektům progresivního populismu, jako byli Podemos ve fázi před aliancí se španělskými socialisty, již se nálepce levice spíše vyhýbají, protože ji považují za zkompromitovanou.

Podle Michéy bylo převzetí buržoazní a kapitalistické ideologie způsobeno politickou koalicí, kterou uzavřela pokroková část francouzské buržoazie se socialistickým a dělnickým hnutím, aby porazily starý, reakční svět církve, monarchistů a zpátečníků. Francouzský myslitel datuje toto spojení do doby Dreyfusovy aféry, kdy se socialistické síly v „občanské válce buržoazie“ rozhodly podpořit progresivní buržoazní křídlo, což je nakonec vedlo k postupné integraci do kapitalistického systému a odklonu od veškerých snah o vytvoření socialistické společnosti. Michéa v tomto ohledu oplakává tvořivou sílu socialistického a dělnického hnutí devatenáctého století, které se snažilo – a mnohdy se mu to i dařilo – tvořit své alternativní instituce.

Na rozdíl od minulosti tak levice již nemůže být oním zastřešujícím signifikantem, který by dokázal spojit různorodé síly příměstského proletariátu, urbánní střední třídy a rurálních neprivilegovaných vrstev v úsilí vytvořit alternativní, nekapitalistickou společnost. Úzké spojení levice a liberalismu vede podle Michéy k prohlubování kapitalistických vztahů. Autor je přesvědčen, že navzdory mediálním hádkám mezi liberální pravicí a liberální levicí nelze oddělit ekonomický liberalismus od liberalismu politického či kulturního. Tvrdí, že boje za právní rovnoprávnost – požadavky manželství pro všechny, antidiskriminačních zákonů a povinných kvót pro ženy ve správních radách koncernů – fakticky vedou k naplnění ideálu člověka formulovaného ekonomickým liberalismem. Jedná se o jedince­-monádu, jenž je držitelem abstraktních práv a současně je osvobozen od veškerých předurčených vztahů. „Liberální emancipace jednotlivců (která nejde za abstraktní požadavky formální rovnosti) už z definice nikdy nezasahuje samotné základy kapitalistické dominance,“ zdůrazňuje Michéa.

To však neznamená, že by zcela zavrhl některá témata liberální levice, jako jsou antirasismus či feminismus. Jen je třeba vést tyto boje z jiných východisek. Typický je v tomto ohledu přístup k problematice antirasismu a migrace. Autor kritizuje především neschopnost aktivistů bojujících za otevřenost hranic vidět některé důsledky migrace, například hojně debatovaný vliv nově příchozích na platové podmínky ve spodních patrech společnosti. Aktivitě, jež se zaměřuje jen na bourání hranic a zcela opomíjí potřebu budování antirasis­mu zdola, například v odborových organizacích, hrozí, že se stane nástrojem užitečných idiotů ve službách velkého kapitálu. Tato kritika je přitom zcela odlišného řádu než polemika, kterou vede xenofobní pravice se stále stejným cílem: rozdělit lid a rozeštvat mezi sebou skupiny pracující třídy.

Revoluce slušných lidí

Kritika růstu či jednosměrného vidění dějin však určitě netvoří nejoriginálnější prvky Michéova myšlení. Podobné názory zaznívají již od sedmdesátých let a staly se takřka obecným míněním některých ekologických hnutí, jež lze chápat jako součást levice, jakkoli to francouzský myslitel ve svém rétorickém zápalu není ochoten přiznat. Do svého politického myšlení zakomponoval teorii daru od Marcela Mausse a politický odkaz George Orwella. Michéa vidí v předivu ukotvených vztahů, jež vytváří směna darů a důraz na čest, protipól k abstraktním smluvním vztahům, které preferuje liberalismus. Ačkoli se tím vyznačují především předkapitalistické společnosti, i v kapitalismu jsou rozsáhlé oblasti lidské činnosti, které se neřídí mechanismy tržní směny.

Michéa pléduje pro svobodu, která bude vždy doprovázena morálkou, a v tomto ohledu odkazuje na koncepci obecné slušnosti, která byla podle Orwella vlastní neburžoaznímu lidu. Obecná slušnost a kultura lidových vrstev musejí nejvíce čelit tlaku kapitalismu, který členy společenství atomizuje a podmaňuje si je například šířením spotřebitelských úvěrů i hypoték. Sázka na obecnou slušnost ale vzbuzuje mnohé otázky. Opravdu existuje v lidových vrstvách jakožto vlastnost antagonistická kapitalismu? Nebo měli spíše pravdu intelektuálové jako Pier Paolo Pasolini, kteří se trápili tím, že kultura lidových vrstev je čím dál více destruována konzumní společností a masovou kapitalistickou kulturou? A není iluzí jisté části levice, jež stojí v opozici vůči sofistikovanému světu univerzitních a elitních kulturních institucí, právě důvěra v takřka esenciální přímočarost obecného lidu? Jak můžeme věřit tomu, že po desítkách let kapitalistické ofenzívy není lid zkorumpován? A jak nastartovat proces obrody? Odpovědi na tyto otázky ale v Tajnostech levice nenajdeme.

Jaký typ svobody?

Michéa je často nálepkován jako konzervativní filosof a zajisté tomu pomáhá fakt, že některé jeho výpady vůči liberální levici přebírají konzervativní média. Spíše než konzervativním anarchistům nebo socialistům však patří k myslitelům, kteří stále čerpají z filosofického odkazu Pierra Josepha Proudhona. Tomu nasvědčuje například představa, že lze v rámci komunit budovat jiný druh vztahů a vlastních institucí. Michéa ji doplňuje již zmíněným důrazem na morálku a obecnou slušnost, kterou nelze odepsat jako staré smetí, jak to často činí liberalismus. Snad právě v této schopnosti lidí vytvářet komunitu lze vidět možnost emancipace od kapitalismu a liberalismu, po které autor tak čile volá.

Ke všem Michéovým výtkám vůči levici by se dala přidat i ta, že dnešní levicové strany se zredukovaly na parlamentní frakce. Tato degenerace však zasáhla i strany na opačné straně politického spektra; dnešní nacionalisté, kterým často není cizí ekonomický liberalismus, jsou v tomto ohledu lidu podobně vzdálení. Byla by tak velká chyba brát Tajnosti levice jako ideologický štít pro poněkud paradoxní ideové „znovuzrození staré levice“, jak by snad napovídaly některé čtenářské reakce v českém prostředí. Nelze než připomenout, že jedním z hlavních dilemat rodícího se socialistického hnutí, k němuž Michéa tolik vzhlíží, byla kruciální otázka, zda se vůbec účastnit parlamentních klání. Cílem má být „dosažení trvalé dohody na kritice logiky kapitalismu, která by konečně byla filosoficky koherentní“ a „dávala skutečný smysl všem lidovým třídám“. A jak je patrné, zatím neexistuje naděje, že by takový impuls mohl vzejít od současné stranické, intelektuální nebo aktivistické levice.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.