Nemožnost westernu

Kdysi jsem se proslavil určitým pohybem ruky.

Nebylo to nic zvláštního. Krátký švih – náznak pohybu – a pak nepatrný protipohyb zápěstí. Každý už to dnes ví: Nezáměrné cuknutí a chvilkový reflex. Přesto mi dodnes nikdo neupřel autorství tohoto pohybu. Stále mi ho připisují k dobru. Já jsem ho vždycky bral jako jeden ze svých úleků, kterých jsem se chtěl od dětství postupně zbavovat. Pohyb se proslavil zcela nezávisle na mně, přesně tak, jak se objevil.

Ve filmu, který dodnes všichni znají jako film s mým pohybem ruky, hraju osamělého člověka se zbraní a kloboukem. Jezdím zásadně na koni, a když je to nutné, jsem připraven kdekoho zastřelit. Oslovují mě, jak se patří. Jako v každém westernu zde za veškerým násilím existuje představa nějaké spravedlnosti. Všichni jí rozumějí, dá se nahlédnout z odstupu. Western má vlastní pravidla.

Můj pohyb ruky v tomto filmu představuje zásadní výkon spravedlnosti. Není třeba převyprávět celý příběh. Podstatné je, že tento pohyb – ve skutečnosti zcela nepatrný, takže ho může nejlépe zabrat právě jen filmová kamera – naznačuje, že sahám po své pušce. Tuto zbraň držím legálně, jako každý muž zákona. Pokud po ní sáhnu, je jasné, že spravedlnost promluví. Postupem času – právě na tom je založená celá zápletka filmu – mi stačí pouze onen nepatrný pohyb ruky, aby protivník věděl, že udělal něco špatného. Možná se některý z nich pokusí popadnout svou zbraň, možná i vystřelí. Ovšem málokdo se byť jen přiblíží tomu, aby mě trefil.

Na začátku filmu je jasně vidět, jak dobře umím střílet. Divák chápe, čeho všeho jsem schopný. Ale já už postupně střílím a zabíjím stále méně, až se mi podaří pořádek v celém okolí udržovat zcela bez ztráty na životech. Do historie kinematografie se film zapsal jako první revizionistický western. To prý znamená: natočený podle nových pravidel. Zobrazení spravedlnosti je v něm humanistické, tak jak odpovídá době. Přičemž vše se dá shrnout právě do mého pohybu. I když je to ve skutečnosti jen vystrašený úlek, který jsem se dodnes nenaučil ovládat, ve filmu vypadá zcela stylově.

Někdo říká, že je to přirozený vývoj žánru, který závisí na společenské atmosféře. Také se ale dodnes najde spousta takových, kteří věří, že právě film s mým humánním pohybem ruky svědčí o definitivním úpadku westernu, a nemohou pro něj najít dobré slovo. Občas se mému pohybu ruky vysmívají. Osm let po původním filmu vznikla parodie, jakési komické pokračování filmu s mým pohybem ruky. Obyvatelé mé vesnice v tomto filmu zjistí, že už ve skutečnosti střílet neumím a jsem docela neškodný. Celý děj se tak zvrtne do naprosté anarchie a já si nakonec sám, velmi komickým způsobem, přivodím smrt, když se snažím po mnoha letech svou zbraň znovu nabít.

V tomto filmu se snažím hrát stejnou postavu. Rovněž u něj se říká, že jaksi odráží dobu. Neměl přirozeně takový úspěch, ale většina lidí, kteří dnes o mém pohybu ruky mluví, viděla také tuto parodii. Za neúspěch druhého filmu jsem dlouho vinil svou neschopnost zopakovat ten pohyb.

Pravda je každopádně taková, že westerny se točí dál a já jsem si díky jednomu pohybu ruky zajistil obsazování ve filmech na dlouho dopředu. Kariéra, kterou jsem si zvolil, abych jako herec uspěl, byla založená na přesně vypočítané metodě. Metodou mé kariéry bylo jít pořád na západ. Naučit se jeden jazyk, druhý jazyk, prorazit. Pokaždé o něco složitěji, ale o to protřeleji. A když už zcela zjevně nebylo kam pokračovat, protože jsem na západě byl a dál už bylo možné jít zase jenom na východ, to nejdůležitější v mé kariéře byla naprostá náhoda mého pohybu, která s metodou mé kariéry nijak nesouvisela.

–

Teď stojím před reklamou na dnešní promítání filmu s mým pohybem. Zde, ve střední Evropě, před kinem Hvězda, které jsem jako malý miloval. Toto kino pro mě vždycky bylo docela jedinečné, přestože tehdy postavili úplně totožné alespoň ve dvou dalších městech.

Přemýšlím, co se ode mě očekává, a kontroluju si mail s detaily své návštěvy. Mám celou projekci uvést jako zvláštní host. Podle instrukcí mám: přivítat diváky, fanoušky všech generací, které s mým filmem vyrostly, říct několik historek, a pokud by to bylo možné, ukázat svůj pohyb ruky.

Je večer a nikdo z kolemjdoucích nemá šanci poznat, že před velkým plakátem stojí ten samý herec, který na něm ukazuje slavný pohyb. Samozřejmě: důležitým aspektem této reklamy je právě má ruka, její pohyb. Z dnešního pohledu je už těžké určit, jestli se můj pohyb ruky stal slavným kvůli tomuto westernu, nebo naopak. Je dost možné, že by tento western beze mě zcela zapadl. Na akcích, jako je dnešní uvedení v kině Hvězda, říkám, že to byla shoda náhod a schopných lidí okolo – abych nikoho neurazil.

Přemýšlím, jestli se dá k mému pohybu říct něco nového. Většina diváků, co se dnes posadí do teplých sedaček kina Hvězda, už všechny historky slyšela. Možná teď ke konci karié­­ry přiznám, čeho jsem se vždycky bál: že někdo od filmu přijde a bude se hádat o práva k mému pohybu ruky. To by si ale každý filmový právník musel přiznat, že ten obyčejný, ale přesto tak specifický pohyb je tím nejzapamatovatelnějším prvkem celého filmu. Možná hůř – že z celého filmu si lidé pamatují právě jen tento pohyb. A to je odhalení, které nikdo od filmu nechce podstoupit. Přestože určitě mají nějaká práva na použití mého pohybu ve westernovém prostředí, pořád je to cosi mého. I kdyby byl tento pohyb tím jediným, co ze mě zbude, pak ze zbytku filmu nezbývá prakticky nic kromě kulis. Přes veškerou náhodu a moji vrozenou lekavost je to podle platného práva jedinečný výplod mého autorského ducha.

Konečně jsem si trochu utřídil myšlenky a znova si kontroluju mail, kde mi agent zvýraznil všechny podstatné informace, zvláště pak slova: „… a pokud by to bylo možné, ukázat pohyb ruky.“

Těsně před vstupem do kina několikrát pohnu rukou, jenom abych si ji nenápadně procvičil. Bývaly doby, kdy bych se rád těch čtyř obrázků filmového pásu, které zachycují můj pohyb, jakkoli zbavil. Poslední dobou ale neuběhne den, ve kterém bych si pohyb znova nezkusil. Zvykl jsem si na svou lekavost a umím s ní žít.

Za chvíli vstoupím do kina Hvězda a s největší pravděpodobností tento pohyb nezopakuju. Lidé budou i tak nadšení. Ostatně: chceme se jen ujistit, že nic tak spravedlivého jako pohyb mé ruky ve filmovém westernu do­­opravdy neexistuje.