Obraz mezi obrazy

Boženu Němcovou obklopuje aureola skan­­dální ženy a také určité nepatřičnosti a exkluzivnosti v plebejské české kultuře (viz parazitní historie o jejím šlechtickém původu). Populární travestií tohoto mýtu je vytvoření komiksu o Němcové jako ženě vamp, která kdesi v šumavských hvozdech svádí Old Shatterhanda. Tato travestie pracuje i s jiným emblematickým obrazem – romantickým portrétem Boženy Němcové jako krásné ženy ztělesňující českost. Obraz replikuje portrét z roku 1845, který zajišťuje Němcové specifickou „ženskost“, tedy možnost být obdivovaným erotickým objektem, a tak získat zvláštní místo v obecných i literárních dějinách.

Literární historie neustále na tuto a další fasety ženskosti Boženy Němcové naráží a apropriuje ji, dekonstruuje ji a znovu konstruuje. Tak je Němcová jako spisovatelka viděna očima počátku 20. století jako genius citu. Tento pohled přestal být v důsledku ztráty filosofického kontextu a dobových diskusí o feminitě a maskulinitě vnímán jako konstruovaný, posílila se jím její „přirozeně“ krásná ženská osobnost včetně melodramatického života. Jedna z posledních literárních výstav věnovaných Boženě Němcové v roce 2004 dostala jméno Obraz mezi obrazy. Erotická vizuálnost byla ukázána jako součást národního mýtu a „male gaze“ jako nedílná součást ženského prvku v literárních dějinách. Jak napsala jedna z autorek výstavy Yvetta Dörflová, když popisovala kanonický portrét Němcové: „Hellichův slavnostní portrét Němcové se svou stylizací a idealizací vzdálil od viděné skutečnosti, na druhé straně však právě touto stylizací a idealizací šťastně, až geniálně anticipoval ideální představu, kterou si česká společnost brzy po její smrti v roce 1862 vytvořila.“ Němcová je vytvořený obraz k dívání, obraz dokonalý, který – jak dodává Dörflová – „tím, že tuto glorifikující představu pomáhal vytvářet už za života Němcové, stal se i nechtěnou příčinou přísného posuzování i odsuzování spisovatelky jejími současníky. Její přátelé a známí, kteří znali oslavný a obdivovaný ‚obraz světice‘, nelibě nesli, když se zpočátku nadějná česká básnířka později nechovala ‚svatě‘ a nemínila naplňovat jejich představy o spořádaném a ctnostném životě.“ A tento vizuální ideál vzbuzující ideální city přetrvává. Sublimuje a transponuje se. Na počátku 21. století fotografka Štěpánka Stein radikalizovala přetrvávající erotizující a nacionální obraz svou fotografií z cyklu Národní obrození. Na formálně dokonalém portrétu je mladá vietnamská žena oblečená podobně jako Němcová na slavném Hellichově obraze a ve stejném koketním gestu. A film německé režisérky Dagmar Knöpfel A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (2005) se setkal s odmítnutím české veřejnosti, protože se v něm voyeurský obraz Němcové destruuje filmovou změnou perspektivy. Fetišizovaný obraz, české kultuře tak drahý, se pokusila překonat i dramatička Lenka Lagronová ve hře Jako břitva (2016). Jedním z problémů této hry je, jak se zdá, podcenění síly tohoto obrazu.

Modernistický feminismus

V době, kdy vznikla moderní literárněvědná biografie Němcové od předního znalce folkloru a filologa Václava Tilleho, se do českého myšlení o literatuře vtlačil modernistický feminismus, který má své kořeny ve skandinávské filosofii, ve femininně­-biologickém stylu secese. Tille ve své knize integroval kritický analytický vědecký pozitivismus Tomáše G. Masaryka s emfatickou expresivní podobou kritiky F. X. Šaldy. Podle Šaldy byla feminita a erotičnost u mužů­-spisovatelů předpokladem porozumění krizovému stavu současného člověka, kterého rozežírá racionalita. Na jedné straně tak feminita žen splývá s tradičním pojetím ženy­-múzy, komplementární nevědomé síly, na straně druhé žena získává tvůrčí schopnosti, přestože je soudobou vědou popisována jako psychologicky nezpůsobilá k individuální originální tvorbě. Její vlastní psychická jinakost otevírá další básnické možnosti zachycení lidské psýché v její polaritě. V knize Duše a dílo (1913) Šalda viděl Němcovou jako symbol lásky – lásky družné a lásky sbratření – a specifické erotiky: „jejím orgánem básnickým bylo srdce v užším smyslu, než bývá u jiných tvůrců slovesných. Toto srdce mělo své malé bludy. Omyly, pošetilosti a trudy, jako každé srdce lidské; ale mělo i svůj velký ethusiasm, velkou víru, velkou touhu, hoře i vášeň nade vše svou velkou lásku.
A tou nalezlo si svou dráhu i ve tmách a v mraze, tou utušilo a předjalo víc než jiní hrdí vrstevníci jeho svým intelektem a svou obrazností.“

Pro Václava Tilleho byla tato interpretace Němcové a funkce lásky a citovosti zásadní. Klíčem je ženin genius citu; Němcová jako tvůrkyně nezachraňuje českost jako takovou nebo nacionální konstrukt obrozenecké doby, ale moderní českost, která se zdá být vyprázdněná, jaksi „bez vlastností“. V jádru stojí přesvědčení, že lze citovou genialitu ženy společně s mužovou racionalitou pěstovat tak, aby ve výsledku člověk dospěl k harmonii. Podle tehdejší ctěné modernistické filosofky a pedagožky Ellen Key (mezi českými obdivovateli byl právě Václav Tille) „dodá žena dvacátého století společenskému životu, umění, vědě a literatuře nových hodnot. Největším jejím kulturním významem zůstane však přece hájení člověčenstva před nebezpečími přílišné kultury hádankovitostí, přirozeností, předtuchou a impulsivností její vlastní bytosti. Proti vědě hájit bude nevědné, proti logice cit, proti realitě možnosti, proti analýze intuici. Vzrůst duše bude podporovati především žena, kdežto muž vzrůst inteligence.“ Fascinující utopie androgynní harmonie a exaltovaná dikce nebyly tedy tím jediným, čím okouzlila Key české modernisty, kteří do jisté míry i podle jejího vzoru chtěli praktikovat nové vztahy mezi muži a ženami. O avantgardní posunutí opojení tvůrčím ženstvím se postaral lingvista Roman Jakobson, když z Němcové vyzdvihl její erotickou korespondenci.

Zakořeněný erotický mýtus

Dnešní česká a německá literární historie přinesla další možný pohled na Němcovou „erotickou“. Některé novější studie osvětlují filosofickou koncepci lásky u Němcové, která se zrodila ze styků spisovatelky s českými mladohegeliány a utopickými socialisty a která poskytla spisovatelce možnost přijmout poměrně radikální postoje volnosti, rovnosti mezi pohlavími, a vytvořila tak předpoklad pro poměrně radikální ženské romantické já (jak jej zformulovala v textu Čtyry doby). Texty filosofa Jaromíra Loužila, poslední monografické práce literární historičky Jaroslavy Janáčkové, analýzy komunikačních stylizací lingvistky Lucie Saicové Římalové, ale i nová koncepce romantismu ve střízlivých pracích Dalibora Turečka zasazují Němcovou do historických, filosofických a kulturních kontextů své doby a vysvětlují střízlivě její jednání a psaní.

Tyto práce zatím však nemají velký dopad na složitě a hluboce zakořeněný erotický mýtus Němcové. Nejzávažnějším a nejviditelnějším krokem české literární vědy, v němž se odrazily změny pohledu na Němcovou a který rezonuje i s proměnou mezi širší veřejností, bylo kompletní komentované vydání Korespondence týmem literárních historiků a lingvistů pod vedením Roberta Adama. Korespondence, vzhledem k tomu, že v závislosti na adresátovi ukazuje mnohost různých vlastních a (sebe)vědomých korespondenčních stylizací ženy píšící pod jménem Božena Němcová, má potenciál rozkládat umně vytvářené obrazy a setrvalé mýty. Rozpornost, stylizovanost, neustálenost, sebetvorba, jazyková hra, ale i racionalita, moc a bezmoc těchto dopisů z Němcové vytvářejí „singulární monstrum“, abych po­­užila dekonstruktivní termín, jímž Josef Fulka popisuje strategii Denise Diderota. Tedy ženu a tvůrkyni zcela jedinečnou. Korespondence také aktualizovala otázky, které vznikaly trochu na okraji české literární historie, na jejím feministickém, genderovém „okraji“.

Literární historička a translatoložka Eva Kalivodová v katalogu výstavy Obraz mezi obrazy konstatuje: „Stává­-li se veliká autorka dnešnímu zralému člověku, ženě i muži, stále bližší existenciálně, nestálo by za pokus vnímat citlivěji také existenciální polohy jejího díla? Nestal by se tak i čtenářský prožitek její prózy současnější? Pokud na takový pokus přistoupíme, je zhola nemožné nadále zobecňovat autorství Němcové jako člověka a nekonkretizovat je jako autorství ženy.“

Toto ženské „singulární“ autorství se v poslední době dostalo do debat zahraničních bohemistů jako atraktivní téma.V domácí tradici je feministický výklad, který má vést k singularitě, citlivosti k jednotlivosti, stále vnímán hlavně jako násilný, dezinterpretační a ideologický.

Tradice ženské sebereflexe

Od druhé poloviny 19. století lze sledovat nepříliš známou linii apropriace Němcové spisovatelkami a feministkami. Již Karolina Světlá, dodnes čtená romantická spisovatelka mladší generace a přítelkyně Němcové, ve svých vzpomínkách psala, že Němcová rozhodně nebyla obětí společnosti, ale své oddanosti vlastnímu přesvědčení. Mladší přítelkyně Světlé, liberální feministka Eliška Krásnohorská, ve své národní interpretaci v článku Dvě básnířky lidu zřetelně vedla také argumentaci emancipační. Interpretace Němcové byla soustavně rozvíjena prvními vzdělanými intelektuálkami, tedy učitelkami – mezi jinými Marií Gebauerovou, která připravila první větší edici korespondence Němcové.

Ve stejné době, kdy vznikala Tilleho monografie, se k Němcové výrazně vztáhly také dva feministické hlasy. Realistická spisovatelka Teréza Nováková, která se významně angažovala v boji za volební právo žen, ve své studii Genialita citu (1912), oslavující ženinu až mesiášskou citovost a mateřství, našla místo i pro skepsi vůči oblíbenému sentimentálnímu obrazu české ženy, jejž si česká společnost do Němcové projektovala. A v práci K historii ženského hnutí v Čechách (1914) se s Němcovou vyrovnává pohledem mladé filoložky a feministky Vlasta Kučerová. Dává ji do souvislostí s německou romantickou ženskou kulturou 19. století a zároveň radikálně odmítá mýtus o její všeobjímající lidskosti, když břitce posuzuje její „měšťanský“ vztah právě k ženám své generace. Tuto studii znovuobjevil až na počátku devadesátých let 20. století literární historik Vladimír Macura, který z pozic kulturní sémiotiky tartuské školy začal vysvětlovat roli národního mýtu v souřadnicích dobových vztahů a symbolů a v soustavné komparaci s německou kulturou.

K Němcové se hlásily takřka všechny spisovatelky první poloviny 20. století a její tradice vstupovala do diskusí o ženské vzdělanosti i o právu na ženskou svobodnou bytost včetně výdělkové činnosti osvobozující z proreakčního vazalství. To lze dokumentovat mnoha články spisovatelek pravého i levého politického směřování a také politickými debatami, které iniciovala klíčová liberální ženská organizace demokratické československé republiky Ženská rada prostřednictvím senátorky Františky Plamínkové a první doktorky ekonomie u nás Ludmily Zlesákové­-Nosilové. Němcová zaštiťovala debaty o vnitřní svobodě žen, které měly potenciál směřovat ke skutečně filosofické reflexi ženy, tak jak to později provedla Simone de Beauvoir v Druhém pohlaví (1949, česky 1966). Františka Plamínková stála vedle Anny Marie Tilschové také u kořenů Společnosti Boženy Němcové a za války organizovala Školy Boženy Němcové, sloužící k udržení sociální vzdělanosti a statečnosti tehdejších českých žen.

Tato tradice byla, stejně jako mnohé jiné, socialistickou neoobrozeneckou mytizací klasičky popřena. Stejně byla marginalizována tradice ženské sebereflexe vůbec – jakožto nedůležitá, neodborná i nepotřebná. Nový režim chtěl vymazat staré ženské hnutí, hlavně liberální tradici reprezentovanou senátorkou Františkou Plamínkovou, kterou popravila německá moc, a Miladou Horákovou, kterou popravila moc komunistická.

Mater dolorosa

Za německého protektorátu v letech 1939 až 1945 nabyl nevídaných rozměrů obraz Němcové jako matky, ženy tragického osudu, ženy, která ze svého neštěstí stvořila vrcholné umělecké dílo s názvem Babička. Obrazy venkovského života (1855). Během války bylo připraveno neuvěřitelných třicet knižních vydání Babičky. Životopisné hry, rozhlasové pořady, filmy a romány zažívaly obecně konjunkturu a Němcová nebyla ušetřena této popularity. Nad jedním z životopisných románů si v roce 1940 povzdechl kritik Václav Černý: „Žánr – od počátku bastardní (…) – u nás řádí jako morová rána a (…) na nás prší konjunkturální lavina umělecky nedozírných Máchů, Němcových, Nerudů, Mánesů, Nebeských, Dvořáků (Deberau), cizích malířů, Shakespearů a bůhvíkoho ještě.“ Vznikly mnohočetné adaptace a inscenace příběhů Němcové a jejího života pro divadlo, pro film, pro rozhlas.

Velký úspěch čekal nakladatel Neubert od obrazové knihy Božena Němcová. Polorománový příběh života se měl dostat „do každé rodiny, do každé školy, do každé knihovny“. Vznikl manifest Julia Fučíka Božena Němcová bojující, z něhož se po válce vytvořil závazný ideový pretext. Název sbírky avantgardního básníka Františka Halase Naše paní Božena Němcová (1940) bezpochyby odkazuje i k mariánskému symbolu; symbolické mateřství se vedle tematizace řeči a slova stává ústředním také pro sbírku Vějíř Boženy Němcové Jaroslava Seiferta ze stejného roku. Spojitost naše paní – matka – Praha jako ochrana v bolesti a trápení nebyla nijak složitě šifrována. Matka (Němcová, Marie i Praha) je srdcem, útočištěm, silou, která má dar mírnit pláč. Je tedy Srdcem vlasti a je také Mater dolorosa. Tím se také potvrzoval jeden z dlouhodobých nacionálních obrazů spisovatelky: „Toť prostá legenda. Toť příběh očí dvou a srdce jednoho, jež mřelo bez útěchy. A v ženě ubité láskou svou ta země podivná, jež jmenuje se Čechy,“ psal František Halas.

Mateřský obraz ženy (a zároveň ženy erotické), jež slouží rodině a národu, nebyl za protektorátu jen pozitivní. Neplnil jen funkci obrannou, byl zároveň konstruován politicky, v souhlasu s obecnějšími přáními skoncovat s „liberálními“ a „nepřirozenými“ pravidly první republiky, v jejímž čele stál prezident, pro kterého byla zcela zásadní rovnost mužů a žen ve všech oblastech. Státní antifeminismus měl v podstatě podobný základ jako ostatní restriktivní zákony tehdejší doby namířené proti určité skupině obyvatelstva ve jménu společného cíle. Postupně mizely různé projevy a obrazy ženství a mýtus Němcové byl soustavně unifikován.

Socialistický obraz tak v mnohém rozvíjel obraz konstituovaný dobou válečnou. Němcová, která se stala Matkou národa, strážkyní identity, se mohla v interpretacích ústředního ideologa a literárního historika marxisticko­-pozitivistického ražení Zdeňka Nejedlého stát hlavní ochránkyní nové české, socialistické budoucnosti. Přebrala roli křesťanských světic. A dostalo se jí blahořečení z nejvyšších míst, v dopise prezidenta Klementa Gottwalda, který uvedl Vítězslav Rzounek, pozdější normalizátor české literatury a literárních dějin, ve své obrazové publikaci Božena Němcová v obrazech a v dokumentech (1951). Tento unifikovaný obraz socialistické bojovnice a patronky české, nacionálně čisté kultury měl dlouhé trvání. I Němcová se stala bojovnicí proti rakouské monarchii, protiněmeckou klasičkou; stejně jako její postavy byla „typem“. Její dílo se stalo monologickým a bylo vydáváno jako monolit ve vysokých nákladech pro „lidového čtenáře“, který se měl ztotožnit s ideál­ní „ženou lidu“ (avšak stále velmi krásnou a žádoucí).

Petrifikovaná Babička

Spisovatel Jiří Gruša napsal v roce 1982 při příležitosti vydání stého svazku exilové edice 68 Publishers, kterým se symbolicky stala Babička Boženy Němcové: „Pro knihu svědčí mimo jiné to, že ji zařazení do povinné školní četby deklasuje jen na čas. Neboli že ji ani český učitel neusmrtil.“ Gruša měl ve své době jistě na mysli ty české učitele, kteří ve svém výkladu sledovali socialistický výklad opřený o základní ideologické práce Zdeňka Nejedlého a Vítězslava Rzounka, Julia Fučíka, a stejně tak obecný předsudek, že učitelé se vždy významně podíleli na petrifikaci a vyprazdňování literárních děl. Na této poněkud banální větě je ale důležité vyjádření, že text Babičky zůstává čten a jeho kvality nelze redukovat na vnější okolnosti a vnější ideové interpretace. Historie čtení výkladu Babičky je také sama závažným ukazatelem dynamiky české společnosti v posledních desetiletích. Symbolická je i neustálá návratnost mýtu uzavřené idyly jako typicky národního českého ráje, který se ale opakovaně vyprazdňuje a ztrácí. Na konci osmdesátých let německá bohemistka Susanna Roth v práci Božena Němcová jako mýtus a symbol (1992) ukázala, že je skoro nemožné jednoznačné interpretace narativu Babičky revidovat a vrátit textu aktivní dialogičnost. Dodnes se toho moc nezměnilo. Proti trvajícímu znárodnění Babičky vznikla v nedávné době úspěšná virální reakce. Travestie České nebe (2008), jež přivádí na jeviště všechny české „národní patrony“ bez ohledu na jejich fiktivnost a v jejímž centru je otázka národní identity, je o to silnější, že jejím autorem je fiktivní (a o to populárnější) Jára Cimrman. Je ale svého druhu charakteristickým jevem, že i do této groteskně revidované podoby paměti a dějin vstupuje ženský prvek ve své široce akceptované literárně­-mytologické typové rovině. V paměti se uchovává nehybný mýtus obyčejné ženy­-babičky a zároveň obraz ženy, která ji stvořila – nešťastné a poněkud nemravné.

Sám text Babičky má neukončený vlastní básnický rozměr, vždy znovu a znovu je potřeba najít jeho uměleckou potencialitu navzdory stálým tendencím uzavřít její obsah v určitý ženský národní typus. V sedmdesátých letech vznikla mimo oficiální prostředí ještě jedna pozoruhodná interpretace, která tematizovala nově biedermeierovskou idyličnost textu. Němcové Babička, „tato nejpřeslazenější a nejbanálnější idyla, kterou si dovedeme v naší literatuře představit“, nám připomíná strašnou dualitu bytí, která problematizuje „blízký teplý svět“, jak řekl ve svých přednáškách ze sedmdesátých let Jan Patočka (Platón a Evropa, 2007). V biedermeierovské ustálené idyle se skrývá nejhlubší rozpor, strach, potlačená nejistota. Dnešní doba Patočkovu interpretaci přivolala zpět. Za idylou Babičky za naším blízkým uzavřeným světem se skrývá hrůza, jak to ukazují výklady současného psychoanalyticky orientovaného badatele Josefa Vojvodíka. Tyto výklady vyvažují asi nejrozšířenější narativ o Boženě Němcové a jejím díle – příběhy idylické, „poněkud“ podezřelé Babičky a provokativní, sexuálně nevázané, byť tragické spisovatelky Němcové. V těchto výkladech však nejde již jen o Boženu Němcovou.

Populární představy o Němcové asi dále zůstanou emblematickými redukcemi, jak to formuloval před časem Petr A. Bílek. Přesvědčuje o tom oznámení, že v novém seriálu podle života Boženy Němcové bude spisovatelku hrát popstar českého filmu. Němcová, zdá se, bude opět jen mučednicí lásky. Iracionalita sladkobolného martyrského mýtu, který se snaží měnit současná literární historie, potvrzuje některé závěry komentátorů české historie a historiografie mimo území Česka, například Roberta Pynsenta. Češi potřebují své mučedníky. Jedním z důvodů, proč literární historie zatím příliš nedokázala situaci změnit, je i to, že se nezdařilo integrovat přístupy feministické teorie. Ta totiž obrací naši pozornost k neredukovanému životu žen. Politickým tématem feminismu není jen otázka rovnosti, ale především neuzávorkovaná forma bytí ženy, v napětí mezi existencí a insistencí, jak napsal nedávno Mirek Vodrážka. Mučednictví jakožto emblematická redukce je snadněji přijatelná. Místo historie nebo „herstorie“ nastupuje v současnosti jen „story“.

Autorka je literární historička.