Po ohni

Bylo krátce po poledni druhého dne v měsíci červnu, který následoval po nebývale horkém květnu, když na zahrádku v Petrovicích u Sedlčan vykládali dva muži, jedním z nich byl manžel mé nejstarší neteře, nuzný nábytek, který přivezli z chaty pod Blaníkem. Pobývali jsme tam každé léto takřka sedmdesát let, nejprve rodiče s námi dětmi, potom deset let já s otcem a psem, posledních třicet let tam jezdil bratr se ženou. Několik dní před tím, než chata vyhořela, mi bloudila myslí věta: Nebe se náhle otevřelo a bylo jasno jako ve dne. Tak se to však nestalo. Ačkoli bouřky v tomto předčasném létě přicházejí jedna za druhou a některé udeřily i na krajinu pod Blaníkem, chata nevzplála po zásahu bleskem, tento vznešený osud ji nepotkal. Báli jsme se ohně, stejně jako pádu stromu. A nakonec k tomu došlo. Loni na podzim svrhl orkán Herwart na chatu vzrostlý smrk. A potom udeřil oheň. Sotva bratr vyběhl z kůlny, kde začala hořet plynová bomba, k níž byla připojena lednička, bomba vybuchla. Dřevěná kůlna shořela dřív, než po půlhodině dorazili hasiči z Vlašimi. Chata plamenům statečně vzdorovala a nelehla popelem, ačkoli i ona byla celá ze dřeva, po požáru stála v lese její troska. Co nezachvátil živel ohně, dokonal živel vody. Ještě stačili vynosit pár kusů nábytku a také nějaké nádobí, dokonce i peřiny, a to vše teď čekalo v poledním žáru před chaloupkou na své nové místo. Poznávala jsem všechny ty dávné, důvěrně známé věci, nacházely se v chatě od počátku. Byla mezi nimi i nízká lavička, pod oranžovou barvou prosvítalo linoleum z olšanského dětského pokoje, kterým byla pokryta. Tuhle lavičku si za války přistavila k oknu Alice Davidovičová, z ní stoupla na parapet a skočila. Co se mnou teď bude? ptala se lavička, když jsem ji vnášela do síňky. Na té samé lavičce jsme seděly s babičkou a jedly filé z bufetu Flora a pak jsem se dusila kostí. Co se mnou bude? A na té lavičce seděla moje nemocná matka ve smaltovaném lavórku a nedokázala z něj vstát. Také ten lavórek jsem nesla dovnitř. Kam mám jít? volal. V síňce stanuly dvě dlouhé lavice a čtyři zahradní židle s nohami napodobujícími břízu. Stolek, který k nim patří a na který jsem stavěla žebřík, když jsem lezla do svého podkrovního pokojíčku, skončil ve sklípku, uvnitř jsem pro něj zatím nenašla místo. Poznávala jsem poličky, jednu tvořilo prkno z pingpongového stolu, který jsme, dokud se úplně nerozpadl, rozkládali na rovince u chaty, pro míčky, jež se tiše kutálely ze svahu, jsme se prodírali houštím suchých větví. A na trávě stála ve žhavém poledni také truhla, kterou bratrova žena kdysi přemalovala na zeleno, protože původní modrá barva se jí nelíbila a místy byla odřená, kytice ve dvou medailonech na čele truhly ponechala naštěstí nedotčené. Truhla se kolébala, když ji muži po schodech vynášeli, a udivena tím, co se s ní děje, a v obavách, co bude následovat, hekala. Když jsem pozdě odpoledne odklopila víko, ovanula mě její vůně, mísila se v ní vůně starého dřeva s vůní chaty a mých blízkých, také Barunky a její babičky, a jak jsem se nad truhlu sklonila a nadechla se jí, byla jsem s nimi.