Příběhy pomáhají rozumět i jednat

Bienále Climate Change Theatre Action (CCTA) se v podstatě koná po celém světě. Kdy festival vznikl, pro koho a jaký je jeho cíl?

S pořádáním bienále jsme v roce 2015 začaly já a několik kolegyň – Elaine Ávila, ­Roberta Levitow a Caridad Svich – v návaznosti na divadelní akce organizace NoPassport. Pozorovaly jsme tehdy, jak byla mainstreamová média téměř výlučně zaměřena na přírodní katastrofy a politická selhání a jak tahle mediální praxe bránila veřejnosti uvěřit, že by individuální nebo kolektivní úsilí mohlo mít nějaký pozitivní dopad. Hledaly jsme cesty, jak negativní narativ vyvážit, jak představovat nejen klimatické výzvy a hrozby, ale rovněž příležitosti. Festival se posléze rozšířil o dva spolupořadatele: Centre for Sustainable Practice a Theatre Without Borders. Posláním je podporovat širší zapojení divadelních umělců, umožnit sdílení narativů spojených s klimatem v mezinárodním měřítku a podnítit lokální akce tematizující klimatickou změnu.

Jak funguje proces sběru divadelních her od autorů celého světa?

Každý rok nabízíme padesát her. Shromáždíme padesát autorů a autorek s přihlédnutím ke geografické, rasové a genderové rozmanitosti – jinými slovy: dbáme na to, aby byly zastoupeny všechny kontinenty, abychom měli vyrovnaný počet mužů a žen a aby byly zařazeny různé rasové a etnické skupiny. Snažíme se být rovněž rozmanití, co se stylů a divadelních estetik týče, takže by si měl vybrat každý. Oslovujeme autory a autorky, které známe, kteří nám byli doporučeni nebo se nám sami ozvali a u nichž cítíme, že by ve sbírce textů zastupovali důležitý hlas.

Co se pak se sbírkou her děje dál?

Vzniklá sbírka je pak přístupná zdarma těm, kteří chtějí ve své komunitě nějaký text realizovat právě v čase festivalu. Produkce mohou mít podobu uzavřeného čtení textu, veřejných divadelních performancí, rozhlasových pořadů, podcastů nebo filmových zpracování. Participanti mohou text zpracovat podle vlastních uměleckých záměrů. Tvůrci jsou zároveň vyzváni k promyšlení nějaké aktivizace – vzdělávací, sociální nebo politicko­-občanské –, která by mohla být součástí jejich události. V minulosti tak šlo třeba o veřejnou prezentaci vědeckého výzkumu, řešení následků hurikánu nebo podporu potravinových bank, diskusi se sociálními pracovníky a ekologickými organizacemi, psaní dopisů zákonodárcům či sdílení nástrojů k udržitelnosti na lokální úrovni.

CCTA se koná během tří podzimních měsíců, kdy probíhají i klimatické konference Organizace spojených národů. Participanti tak vědí, že jejich úsilí zasáhne více lidí po celé planetě. Na konci projektu tvůrci předkládají zprávu o počtu lidí, kteří na realizaci události spolupracovali, a počtu účastníků. Vždy je také žádáme o odhalení způsobu praktikované aktivizace, abychom mohli zhodnotit dopad festivalu.

Může divadelní hra přinést globálnímu klimatickému hnutí nějaký důležitý impuls? Je možné přimět publikum k větší citlivosti vůči planetě?

Jako umělci to tak instinktivně cítíme. Ovšem i závěry výzkumů hovoří o tom, že příběhy pomáhají lidem klimatickou změnu lépe přijmout, rozumět jí a mluvit o ní. Mimoto komunitní aspekt divadla podporuje vznik sociálních kontaktů a ty jsou základním předpokladem kolektivní akce. Nedávná studie provedená na University College London doložila, že sledování divadelního představení vede k synchronizaci tepu vašeho srdce s ostatními lidmi v hledišti, dokonce k tomu dochází i mezi různými sociálními skupinami. Komplexní, prokreslené a posilující narativy mohou mnohem efektivněji propojovat publikum než technický nebo politický jazyk. Narativy dávají lidem impuls k jednání a lze díky nim chápat změnu nikoli pouze jako něco možného, ale jako něco nadějného a radostného.

A co klimatická krize a samotná divadelní produkce? Jsou divadla ekologicky udržitelná?

Pokud budu mluvit za Kanadu, kde jsem vyrostla, a USA, kde působím, jsme v udržitelnosti divadelních institucí daleko za Velkou Británií a tamními soubory typu Julie’s Bicycle. I když vědci a aktivisté bijí na poplach už několik dekád, udržitelnost se v uměleckém provozu řeší až v posledních letech. Pár malých organizací usiluje o změny delší dobu, ale k rozšíření touhy pohnout se správným směrem došlo teprve nedávno. Na druhou stranu se objevily i nové divadelní spolky založené se zájmem o udržitelnost. Například Agile Rascal dělá cyklovýlety s ekologickými tématy.

Co by tedy měla divadla udělat pro udržitelnost vlastního provozu?

Nejsem expertka na udržitelnost, ale lze se snažit o větší energetickou efektivitu budov, od topení a chlazení přes svícení, materiály využívané scénografií, kancelářské potřeby, zacházení s vodou až po nakládání s odpadem. Každá snaha tímto směrem by měla být komunikována s diváky, aby bylo zřejmé, že instituce berou problém vážně a dělají, co mohou. Autoři a autorky by měli být podporováni v promýšlení toho, jak se klimatická změna protíná s tématy, která je zajímají. Divadelní hry nemusí být nutně o klimatické změně – někdy je klima kontextem, někdy je jen zmíněno –, ale je důležité reflektovat svět, v němž žijeme. Byli bychom sami proti sobě, pokud bychom tak nečinili. A konečně, klimatická změna je především symptomem obrovské nerovnosti. Nemělo by tedy zůstat stranou, jak s nerovností zacházet v samotné dramatické tvorbě.

V České republice jsou velké rozdíly mezi fungováním divadel zřizovaných veřejnou správou a nezávislými divadly. Je to podobné ve Spojených státech?

Americká vláda vydává obecně velmi málo peněz na umění. Ačkoli existují granty na federální, státní a městské úrovni, každá skupina a instituce si přesto musí opatřit peníze i od nadací, firem a jednotlivců. Existují tu velké broadwayské scény, které cílí na zisk, pak menší nezisková divadla a lokální scény. Myslím si, že ekvivalentem toho, čemu říkáte nezávislá divadla, je tady v New Yorku „downtown theatre“. Jsou to soubory, které nemají vlastní prostor, jsou experimentálnější, co se týče estetiky, a pracují s rozpočty mnohem menšími než komerční divadla.

Změnilo se nějak fungování „nezávislých divadel“ s administrativou Donalda Trumpa?

Nikoli, vláda uvolňuje opravdu minimální peníze od posledního ekonomického otřesu po finanční krizi v roce 2008. Divadla jsou politicky progresivní a neznám žádnou instituci, která by prezentovala nějaký protrumpovský projekt. Je tu nicméně spousta divadel, která se neodvažují pustit do ničeho nebezpečného a dělají jen inscenace, jež neurazí nikoho ani ze sociálních, ani politických důvodů. Taková divadla se buď nacházejí v regionech, kde je protrumpovské publikum, anebo se drží zpátky kvůli původu peněz, s nimiž pracují. Například energetické koncerny vydávají spoustu peněz na umění.