Kresba Kryštof Netolický
„V létě pojedeme na dovolenou někam v Čechách nebo na Moravu,“ hlásili mi minulý týden kamarádi, kteří každý rok jezdí na dovolenou ke Středozemnímu moři. Zněli docela spokojeně, vypadalo to, že se na tu českou dovolenou dost těší. Chtěli poradit nějaká hezká místa, která nejsou moc profláklá. „Uvědomili jsme si, že vlastně neznáme skoro vůbec naši zem a že tohle bude dobrá příležitost podpořit české podnikatele,“ dodávali a za jejich slovy byla jen obava, aby to v létě vyšlo. Aby všechna ta opatření, která poslední tři týdny snášíme, netrvala příliš dlouho.
Na nedostatek příležitosti zastavit se, změnit něco na svém dosavadním chování nebo na přemýšlení o tom, zda jsme jako společnost některé oblasti trochu nezanedbávali, si aktuálně opravdu nemůžeme stěžovat. Rána, jež nás postihla a která na jednu stranu vzbuzuje strach a posiluje úzkost, odhalila i celou řadu momentů, které byly vyšinuté už předtím. Kromě ze řetězu utrženého cestování, kdy mnozí i několikrát ročně letěli někam na druhý konec světa, protože to bylo levné, se objevují další a další vrstvy našich někdy až příliš rychlých a zběsilých životů. Nejpalčivěji vyvstává vztah ke smrti a umírání, protože smrt je najednou tak blízko, že už ji nelze neustále odsouvat a nemyslet na ni. Debata o tom, že člověk má právo, aby ho někdo držel za ruku, když umírá, která se vede v sousedním Německu, poukazuje i na smutnou skutečnost, že Češi často umírají v osamění v naprosto nedůstojných podmínkách takzvaných eldéenek. Česko nebylo schopné přistoupit k deinstitucionalizaci a ta zařízení, bez nichž se neobejdeme, uzpůsobit tak, aby byla co nejmenší a klienti v nich mohli pobývat důstojně a v pohodlí. Tato neschopnost se v současné době společnosti vrací jako bumerang. I proto, že právě v některých takových zařízeních se nákaza rozšířila.
Podobně se zjevuje problém švarcsystému, kvůli kterému přišla řada „zaměstnanců“ ze dne na den o své příjmy. Když k tomu připočteme zcela nezvládnutou politiku bydlení, za něž lidé dávají často i celý svůj příjem, můžeme se jen ptát, jak to budou nyní, bez příjmů, dělat.
Domácí online vzdělávání se zase lehce může stát momentem, kdy se jasně ukáže, že jsou rodiny, které si stále nemohou dovolit mít doma počítač pro dítě, případně nemají dostatečné připojení k internetu a už vůbec ne tiskárnu, s níž řada škol pro domácí výuku počítá. Nejedná se přitom zdaleka jen o sociálně vyloučené a úplně chudé rodiny. S takovými obtížemi se setkává velká část samoživitelek, včetně těch, které mají dobré vzdělání. Nucený pobyt doma pak zhoršuje ještě jeden další, dlouhodobě opomíjený problém, a to domácí násilí.
Bezdomovectví, na něž jsme si zvykli a které jsme zřejmě i přestali vnímat jako problém, se v těchto dnech ukázalo jako velká hrozba pro celou společnost. Lidé žijící na ulici jsou totiž z hlediska věku a dalších diagnóz dost ohrožení a v tuto chvíli se stávají nebezpečnými i pro své okolí. V Praze proto vyrostla stanová městečka a magistrát ve spolupráci s občanskými organizacemi ubytovává lidi bez domova také v některých hostelech a hotelech. Najednou se ukazuje, že jsme společnost, a nikoli soubor jednotlivců, protože není jedno, jestli se nákaza mezi lidmi bez domova rozšíří.
To ostatně dobře ukazuje i graf, který jsme za poslední týdny tolikrát viděli. Je z něj patrné, že jde zejména o to, abychom příliš rychlým nárůstem počtu nemocných nepřetížili zdravotní systém. Jde samozřejmě o každého člověka, ale jde i o celou společnost, která se nyní víc než předtím ukazuje být svého druhu organismem. Přepjatý individualismus nás od ideje společnosti trochu odvedl, ale stačila jedna pohroma, aby se ukázalo, že se vzájemně potřebujeme. Ať už se jedná o mé přátele, kteří při plánování léta myslí na české podnikatele, nebo o všechny ty lidi, kteří v posledních týdnech jako jednotlivci nebo v rámci organizací pracují pro lidi bez domova či chudé, šijí roušky pro sociální služby, poskytují pomoc lidem ohroženým domácím násilím, zajišťují pomoc chudým rodinám, vymýšlejí na univerzitách, jak bránit šíření viru, ti všichni jsou najednou mnohem víc součástí vyššího celku. Tvoříme společnost a teď už je jasné, že čím silnější je sociální koheze a společenská solidarita, tím větší je naděje, že to zvládneme. Máme sice v tomto ohledu co dohánět, ale vzepětí české společnosti dává do budoucna naději. Naději, že problémy, které s takovou silou vyvstaly, budeme do budoucna řešit, a že se vědomí, že tvoříme společenství, jen tak nevytratí.
Autorka je redaktorka online deníku A2larm.cz.