Studie beznaděje

Jakkoli se nová sbírka básní Miroslava Olšovského zdá neproniknutelná, intelektuálně odtažitá, nebo naopak příliš zjevná v tom, co sděluje, je třeba ji číst jako univerzální výraz vnitřního dramatu člověka, má­-li být oceněna. Není rozhodující, zda u autora zkušenost takového dramatu předpokládáme, a tím je pro nás sbírka opravdovější, nebo zda se mu „pouze“ podařilo věrohodně nasimulovat podmínky základního konfliktu lidské existence a předvést jej v jeho plné intenzitě. Je to jedno, protože Olšovský vykreslil stav beznaděje natolik přesvědčivě, že za něj nepotřebuje ručit vlastním osudem. I když si troufám tvrdit, že možnosti, v jejichž poli je člověku v průběhu života dáno prchavě, nadějně se zazmítat, autor probádal velmi dobře a na vlastní kůži je odžil, či přesněji řečeno nadále odžívá.

Prázdnota se rozevírá

Sbírka se jmenuje Tahiti v hlavě a básník tu předvádí holý život jako neřešitelný hlavolam. Jeho vlastní existence je vyjmuta z konkrétních reálií, aktuálního času a prostoru a položena na pitevní stůl jako všech určení zbavený mechanismus nicoty, spojitých stran života a smrti. V pěti oddílech (Básně podle abecedy I–V) autor věcně a spoře zapisuje, co se s ním děje, když se pokouší uvažovat vně obvyklého, plynoucího, nereflektovaného řádu života. Je to, jako by přišel o pud sebezáchovy a bez jediné iluze pozoroval, jak se jeho intelekt i cit marně pokoušejí vymínit si na existenci jakýkoli pro život použitelný smysl. Prázdnota se rozevírá s vědomím, že veškeré poznatky svého „výzkumu“ může básník vyjádřit a přenést pouze v něčem tak nedostatečném a zavádějícím, jako je jazyk. V krátkých, někdy jen několik veršů dlouhých básních je význam každého slova nesnesitelně zdůrazněn. Obnažená slova i celé verše autor opakuje a tím umocňuje pocit bezvýchodnosti. Opakování týchž větných konstrukcí, respektive paradoxních výroků a myšlenkových schémat, vyvolává únavu ze samotné existence. Autor se plahočí labyrintem slov, jimiž si chtěl pomoct, jimiž chce pojmenovat svůj stav, jenomže slova v důsledku zrcadlí muka prožívaná v němém stavu před vyslovením. A přesto je četba této holé poezie průzračná.

Jako čtenáři přejímáme autorovo ultimativní hledisko, které má tu přednost, že obnažuje všechno, co je jen trochu falešné. Má stejný účinek jako bernhardovská maxima: smrt versus všechno ostatní. Rozčarování nad nicotností existence jde tak daleko, že básník promlouvá perspektivou minulosti v budoucnosti – o tom, co teprve bude, píše jako o tom, co už bylo. Šaty, které nosí, jsou pro něj šaty, které po něm zůstanou. Takovou důslednost je třeba ocenit.

Nabídnutá perspektiva nekompromisního sebezpytu je pro Tahiti v hlavě určující. Nejde o tradiční básnickou sbírku, tedy o sebrání vybroušených básní na téma; básně tady v podstatě ani nelze číst jako samostatná čísla. Sbírka je souvislou, cyklickou výpovědí, která ukazuje možnost vnímat jinak a jiným vnímáním si něco připustit a roznítit se. Podle toho lze snad závěrečnou skladbu Stav věcí, resumující předchozích pět oddílů, považovat v rámci sbírky za tentokrát nefunkční opakování již řečeného, navíc zakončené dvěma zbytečně návodnými verši: „Přijmou to lidé?/ Tyto fragmenty“.

Odmítání útěchy

V průběhu básníkova sebepozorování lze po­­střehnout náznaky touhy proniknout mechanismus nicoty, nebo dokonce obelstít zákon života a smrti. Píšu zákon, ale je to jen antropomorfizace síly, která prostě je a působí. Ani Olšovský ji nedokáže nepojmenovávat a čelí jí vpravdě sebevražedně; tak se umí člověk trápit snahou rozumět věcem. Básník provádí cenné, ale bezvýsledné pokusy srovnat se se životem, dohodnout se sám se sebou, utěšit se – a zároveň útěchu až obsedantně odmítá a sám sebe usvědčuje z toho, že jí podléhá.

Pokud jde o postižení holých limitů existence, pokud jde o schematické nastínění půdorysu lidského života, není k Olšovského básním co dodat; je v nich vysloven paradox člověka a jeho existence. Lze se ale bránit tak jednoznačně negativnímu vyznění, které bezděky vybízí k úlevnému momentu rezignace. Kdo zažil svoji nesamozřejmost, bude ihned vědět, o čem autor píše. Ale pravděpodobně také bude, třeba jen pro snesitelnost dalších dní, hledat nějaké zadostiučinění. O jednom bych věděl: ve 27. čísle čtvrtého oddílu básník na něco přišel. I když si člověk plně připustí nicotnost své existence a prázdnotu svých dní, přece žije dál, svítí na něj slunce a on přichází k poznání, že ani tak zásadní zjištění stran jeho života jej o život nepřipravilo. Není tohle to místo, kudy svítá?

Autor je literární kritik.