Klimatická změna byla jedním z hlavních témat předčasně zrušeného festivalu Jeden svět. Promítaly se na něm i čtyři české dokumenty, jež se věnují našemu vztahu k životnímu prostředí. Některé z nich se pokoušejí o vnější, nelidský pohled.
Slogan předčasně ukončeného festivalu Jeden svět zněl „Až naprší a uschne“. Měl shrnovat postoj mnohých vlád ke globální změně klimatu. Proč navzdory jiným vážným problémům není radno odkládat řešení ekologické krize, ukázala z různých perspektiv také čtveřice českých dokumentů.
Na lokální úrovni zkoumá problematiku enormní zátěže životního prostředí Kryštof Zvolánek, student dokumentu na FAMU. Ve své dvaadvacetiminutové dokumentární sondě Mezi odpady se zaměřil na pracovníky, kteří zajišťují, aby obyvatele Zlína neobtěžovaly tuny odpadu. Právě „neviditelnost“ smetí přispívá k tomu, že pro většinu lidí nepředstavuje problém, jímž je třeba se zabývat nad rámec domácího třídění. Pro Zvolánka je komunální odpad naopak ústředním vizuálním prvkem. V nařízeních shora, spíše než v zodpovědném chování jednotlivců, vidí pravděpodobné východisko většina oslovených, kteří pracují na různých úrovních odpadové pyramidy: vedoucí zlínské třídicí linky, správce tamější skládky, referentka odpadového hospodářství i popeláři. Jeden z nich doporučuje možná nejúčinnější opatření – zvýšení cen výrobků. Obrazově podmanivý film je cennou případovou studií právě tím, že prostřednictvím jednotlivých aktérů navrhuje konkrétní kroky ke snížení množství nepotřebného materiálu. Jejich společným jmenovatelem je omezení životních standardů, které v mylném přesvědčení o vlastní důležitosti mnohdy bereme jako samozřejmost.
Revoluce vychází z pohybu
Od úvah k akci přechází Andrea Culková v participačním dokumentu Žal žen, který by měl být prvním filmem cyklu Love & Rage. V něm chce autorka filmů Cukr-blog (2014) nebo Exekuce (2016) postupně v různých zemích portrétovat členky hnutí Extinction Rebellion, které intenzivně vnímají spoluzodpovědnost za planetu i budoucnost svých dětí, a organizují proto akce zasahující do veřejného prostoru. V Žalu žen zaměřila Culková pozornost na Českou republiku. Záběry z demonstrací, blokád a flashmobů doplňuje osobními výpověďmi aktivistek, které vysvětlují, proč se „klimatické depce“ rozhodly čelit přímou akcí a proč od sebe zdraví společnosti a planety nelze oddělit.
Přestože film uvozuje pláč holčičky deprimované představou hořících australských koalů, nešetří detailními záběry smutných tváří a celý je natočen ve chmurně chladných barevných tónech, nese se v duchu solidarity a víry ve změnu, nikoli (před)apokalyptického truchlení. Spouštěčem ke kolektivním setkáním a vzájemné podpoře byl pro protagonistky hluboký environmentální žal z pocitu totální bezmoci. Díky společné činnosti ovšem dokázaly apatii, rezignaci a izolaci zmírnit nebo překonat. Mezi dalšími lidmi, kteří si uvědomují závažnost situace, se nemusejí přetvařovat a cítí se přijímané. Je proto logické, že film jejich soukromé schůzky i veřejná vystoupení rámuje jako druh kolektivní terapie, kterou by v zájmu vlastního přežití měl podstoupit každý.
Terapeutický rozměr do vyprávění vnáší i Culková, která v závěru na kameru přiznává, že procházela těžkým životním obdobím a komunita okolo Extinction Rebellion jí přinesla úlevu. Nijak neskrývá svůj proekologický postoj a sympatie k ženám, které natáčí. V souladu s ústředním motivem vzájemnosti se s nimi naopak účastní demonstrací, případně je zabírá z úhlů podtrhujících jejich odvahu a odhodlání. V dynamické střihové skladbě scény, v níž členové Extinction Rebellion tancují na jednom z pražských náměstí, se pak odráží myšlenka jedné z aktérek, která tvrdí, že „revoluce přichází z pohybu“. Propojení formální a obsahové složky spolu s vokálním hudebním doprovodem znásobuje působivost filmu, který tak o environmentálním žalu vypovídá nejen procítěnými slovy, ale též dlouho doznívajícími obrazy.
Srdečný pozdrav ze zeměkoule
Žal žen svou tematizací vztahu žen k přírodě nastoluje otázky vlastní ekofeminismu. Z něj vychází rovněž Apolena Rychlíková ve své provokativní variaci na přírodopisné dokumenty Češi jsou výborní houbaři. Necelou hodinu dlouhý příspěvek do cyklu Český žurnál pohlíží na ekologické problémy dnešního Česka z pohledu mimozemšťana, namluveného Janem Vlasákem. Jeho odstup a neznalost souvislostí podtrhávají absurditu člověčího konání. Návštěvník z kosmu po téměř deseti letech výzkumu opouští zemi a rekapituluje posbíraná fakta. Své úvahy rozvádí v dialogu, který vede s palubní deskou (mluvící hlasem Terezy Dočkalové).
V každé z pěti kapitol je s nadhledem probrán jeden z aspektů vztahu Čechů – ale i lidí obecně – k přírodě. Pozornost je obvykle zacílena na dílčí stránku komplexní problematiky. Za příklad vyrábění energie na úkor přírody například slouží elektrárna Počerady, největší znečišťovatel životního prostředí u nás. Neekologické využívání vodních zdrojů je demonstrováno tuzemskou oblibou zahradních bazénů. Zatímco si „Živočeši“, jak jsou obyvatelé Česka mimozemšťanem pracovně pojmenováni, užívají vodních hrátek, půda obklopující jejich zahrady s dokonale zavlaženými a zastřiženými trávníky vysychá.
Údiv nad spektakulárními leteckými záběry, na nichž bývá založena estetika přírodopisných dokumentů BBC, se zde mísí s pocitem viny. Namísto panenské přírody je nám ke „kochání“ nabízena čoudící tepelná elektrárna, spalovna odpadu nebo roj ekologických aktivistů protestujících proti těžbě uhlí. Krajina zkrátka nevypadá tak, jak bychom ji rádi viděli. Je zobrazována v takovém stavu, v jakém ji svou činností zanecháváme.
Rychlíková se inspirovala článkem sociologa klimatické změny Vojtěcha Pecky Pohled do propasti. Oproti němu ale ubrala z varovného tónu a místo uvádění děsivých fakt vybízí diváka k zamyšlení. Člověka zbavila jeho domnělé nadřazenosti nad přírodou tím, že jej pozoruje jako součást ekosystému, která je z pohledu mimozemšťana stejně důležitá jako kráva čekající na porážku, klíště vyhlížející hostitele nebo houby, v jejichž sběru Živočeši vynikají zjevně víc než v ekologické uvědomělosti.
Režisérka zvoleným vyprávěcím konceptem podrývá antropocentrické chápání přírody jako něčeho, co existuje mimo nás a čeho nejsme součástí. V návaznosti na egalitářské ekofeministické myšlenky odmítá zavedené hierarchické struktury, čímž se zároveň dobírá k jádru problému. Pokud si neuvědomíme, že škodit přírodě znamená škodit zároveň sobě, nezbude nám než doufat v solidaritu obyvatel planety, na kterou budeme v budoucnu donuceni emigrovat.
Země bez lidí
O úroveň výš dovedla nelidskou perspektivu Viera Čákanyová v česko-slovenském audiovizuálním eseji FREM. Vyjma intimního prologu, točeného 16mm kamerou, vznikal celý film na Antarktidě, kde jsou projevy globálního oteplování nejzjevnější, a většina záběrů byla pořízena digitální kamerou z dronu. Zatímco s hlediskem mimozemšťana jsme se díky jeho smyslu pro humor a projevovaným slabostem ještě mohli ztotožnit, FREM navozuje pocit, že vylidněnou dystopickou krajinu sledujeme z pohledu umělé inteligence, tedy entity, která nemá s člověkem a jeho způsobem konceptualizace skutečnosti takřka nic společného.
Také tento snímek představuje polemiku s paternalistickou perspektivou líbivých přírodopisných dokumentů. Namísto malebných záběrů doprovázených příjemnou hudbou a všeznalým komentářem lidského vypravěče film s nasazením Jeana-Luca Godarda ve vrcholné formě útočí na naše smysly změtí kakofonických zvuků a fragmentárních obrazů, s divoce zoomující kamerou, jež se občas dezorientovaně točí okolo vlastní osy. Obrazová a zvuková složka se překrývají, zadrhávají a rozpadávají. Komentář, který by nám nabídl nějaká vodítka, chybí. Jsme ponecháni napospas antarktické krajině a technice, jež ji podle vlastní logiky mapuje.
Čákanyová nabízí vizuální plochu, do které si můžeme promítat vlastní úvahy o člověku a jeho významu v planetárním kontextu. Jde o fascinující experiment, který ze všech čtyř zmíněných filmů zachází v odhalování limitů antropocentrického uvažování nejdál, protože budí zdání, že vznikl bez přispění člověka, a nutí nás podívat se na planetu jako na místo, kde lidi vlastně nejsou potřeba. V podobném duchu bychom zřejmě měli o svém dočasném pobytu na Zemi začít uvažovat, nechceme-li, aby se tato eventualita stala realitou.
Autor je filmový publicista.