Ďábel v detailech a v AZ kvízu

Sousloví experimentální film má široké pole významů, které odvisí od mnohovýznamovosti samotného slova experiment. Pojetí filmu jako pokusu v laboratorních podmínkách může počítat s různou mírou kontrolovanosti a také předvídatelnosti výsledku, od přísně strukturovaných a racionálně rozvržených konstrukcí po ryzí improvizace. Experiment tak může znamenat také spolehnutí se na intuici a volné asociace spíše než na racionální program. Tyto triviální postřehy je dobré mít na paměti při sledování filmové trilogie Petra Šprincla a Lukáše Jiřičky Morava, krásná zem.

Make Hodonín Great Again

Na Šprinclově a Jiřičkově počinu lze ocenit už to, jak se mu daří mást velkou část diváků. Při jeho uvedení v soutěžní sekci na MFDF Ji.hlava někteří diváci nechápali, proč je film řazen mezi dokumenty. Mnoho diváků mýlí jeho neukotvený, kolážovitý charakter. V trilogii se prolínají intelektuální texty od Mircei Eliadeho či Karla Hynka Máchy s popkulturními odkazy na zombie horory a metalový okultismus, ale také s ryze folklorní kulturou dechovky či moravských krojů. Tvůrci nicméně v rozhovorech trpělivě vysvětlují, že kontrast „vysokého“ a „nízkého“, který dnes už ostatně není nijak zvlášť provokativní nebo vzrušující, při práci s materiálem nehrál příliš velkou roli. Zajímavý je spíš z hlediska ­reflexe jejich filmu.

O Moravě, krásné zemi se dá hovořit buď velmi abstraktně a teoreticky pitvat velká témata, kolem kterých je trojice filmů vystavěna, nebo se naopak můžeme soustředit na konkrétní detaily a požitkářsky se bavit jejich bizarností. Dokonce i samotní tvůrci plynule přeskakují mezi intelektuální a odlehčenou interpretací. Na jednu stranu uváděli trilogii v lokálních kinech pod propagačními slogany, které si střílely z Trumpova hesla „Make America Great Again“ (například Make Hodonín Great Again), na stranu druhou v rozhovorech interpretují své dílo jako seriózní reflexi nacionalistických mýtů a jejich vztahu k fašismu. Svým způsobem sedí obojí, záleží na úhlu pohledu.

Eliade a zombie

Absolvent brněnské FaVU Petr Šprincl patří do poněkud přehlížené, ale pozoruhodné skupiny současných českých ­filmařů s výtvarným vzděláním, jejichž snímky se podvratně vymezují vůči klasickým filmař­ským postupům a zakládají si na ironii a absurditě (Mark Ther, Adéla Babanová, Tomáš Svoboda a další). A projekt Morava, krásná zem do tendencí spojujících tyto tvůrce přesně zapadá. Všechny tři díly jsou výrazně fragmentární. Rozpadají se už na vizuální úrovni, když bez jasného klíče střídají různé formáty obrazů včetně 8mm filmu a VHS. Z hlediska motivů a prvků, jež se zde vynořují, pak trilogie působí jako záměrně nepřehledné skladiště obskurností, které ale mají pro tvůrce filmu hodnotu ironických fetišů. Ty se soustředí jednak kolem tématu moravského folkloru a nacionalismu a jednak kolem okultismu, satanismu a černé magie. Třetím úběžníkem by mohla být všední realita současné Moravy, která se zřídkakdy přímo tematizuje, ale bývá ve většině scén věcně přítomná a už jen svou prozaičností opakovaně usvědčuje folkloris­tické nadšenectví ze sebeklamu.

Při organizaci jednotlivých motivů tvůrci pracují s principem surrealistické koláže – z fragmentů poslepovaných k sobě kontrastním způsobem vyvstávají nové významy. Recitace z Eliadeho Mýtu o věčném návratu zní jako podkres k přesvíceným černobílým záběrům lidových slavností, zombie pojídá rajskou omáčku s řízkem, ďábel s tváří Václava Upíra Krejčího se stává hostem soutěže AZ kvíz, frontman satanistické metalové kapely Root se v kulturním domě účastní představení slovácké inscenace Maryši. Podobný charakter nepravděpodobných setkání mají i některé artefakty, se kterými autoři pracují, například dopis Jana Uprky (syna malíře Joži Uprky) Adolfu Hitlerovi či zpráva o satanistické sektě na Hodonínsku.

Skladiště fetišů

Když tyto střety sledujeme z velké dálky, mohou nás podněcovat k obecným úvahám. Ukazují, jak plynule se nacionalismus mění v uměle udržovanou mytologii, která je čím dál odtrženější od reality, a tím pádem nedotknutelná a zároveň rozmělněná do travestie. Okultní, hororové, metalové a satanistické prvky, které mají přiznaně brakové vyznění, vplouvají mezi lidové kroje a dechovku až nečekaně plynule právě proto, že jde o setkání dvou mytologií redukovaných na jejich vnější atributy. Jak se ukazuje při čtení absurdního Uprkova dopisu Hitlerovi, i fašismus jako by byl jen nahodilou záminkou, jak nechat dutý zvon moravanství znovu rezonovat.

Také se ale můžeme bez podobných obecných rámců úplně obejít a prostě si užívat proud absurdních scének, jízlivých útoků na folkloristické ikony, radostně inscenovaných hororových výjevů a DIY estetiky – tedy věcí, na které v české kinematografii příliš často nenarazíme. Morava, krásná zem je do značné míry plod nekorigovaného nadšení pro podivnosti a objevitelská radost zde hraje větší roli než ohled na celkový smysl díla. Nejvyzrálejší epizodou celé trilogie je bezpochyby ta třetí, která má na jednu stranu nejtradičnější vyprávěcí strukturu, ale na stranu druhou tvoří strhující syntézu předchozích dvou epizod. Je to podivuhodně komplexní filmová koláž. A právě princip koláže je tím, co drží ono skladiště fetišů pohromadě a co z něj dělá pozoruhodný filmový objekt.