V úvodu hry Barbary Herz Jenom matky vědí, o čem ten život je zazní: „Autenticita je děvka. Na to nezapomínejme.“ Autenticita na divadelní scéně je spolu s otevřeností diskusi tím hlavním, co spojuje žánry a formy sociálního, aplikovaného divadla a představení pracující s konceptem divadla utlačovaných Augusta Boala. Charakterizuje je ale i to, že scéna může vzniknout kdekoli – je to divadlo, které jde vstříc svému publiku. Jeho cílem přitom není předložit divákům objektivní pohled na realitu. Sice se vychází z reálných prvků, z nich je nicméně divadelními prostředky tvořen více či méně fikční svět, který odkrývá možnosti, jež v realitě zůstaly opominuty. Sociální divadlo může potenciálně využít kdokoli, komu ve společnosti není přáno sluchu – lidé bez domova, občané ohrožení exekucemi, uprchlíci ve válečné zóně, přetížený zdravotnický personál či duševně nemocní, prekarizované matky, ale třeba i člověk, který sice vyhrál krysí závod a ocitl se ekonomicky na vrcholu společnosti, ovšem v konkrétní situaci či společenské roli se cítí bezmocný. Sociální divadlo je navíc krystalicky čistou odpovědí na to, zda je umění pro společnost potřebné, anebo je věcí zcela zbytnou. Jistě, lidé se nakonec obejdou bez ledasčeho, jaká je ale kvalita okrouhaného života bez hodnot a žitého ve strachu, je druhá věc. S filosofkou Judith Butler bychom se mohli ptát: „Můžeme vést dobře špatný život?“