Jedním z nejnepříjemnějších dopadů současné epidemie na každodenní život jednotlivců, podniků i institucí je otupující nejistota a absence záchytných bodů v budoucnosti. Galerie – stejně jako ostatní kulturní podniky – zavřely téměř ze dne na den, aniž by věděly, kdy se zase otevřou. Dnes se sice můžeme upínat k 25. květnu, kdy mají být znovu přístupné, významná část jejich programů však často závisí na mezinárodní spolupráci, výpůjčkách a hostech, a jejich budoucnost tak zůstává nadále nejistá. Ačkoliv by bylo nejrozumnější v této situaci nedělat za prvé unáhlená rozhodnutí a za druhé program zaměřit na tuzemskou scénu, Národní galerie – respektive její prozatímní ředitelka Anne-Marie Nedoma – se rozhodla zrušit jednu z nejdůležitějších tuzemských událostí roku: výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, plánovanou na podzim. Bez jakéhokoli dialogu s pořadateli uvedla jako důvod současnou finanční tíseň. Pro Společnost Jindřicha Chalupeckého zdaleka nešlo o první problém s organizací výstavy v Národní galerii. A nyní, poté, co Ceně pohotově pomohla ostravská galerie Plato, kam se plánovaná výstava přesunula, se nelze ubránit myšlence, zdali se tak Společnost Jindřicha Chalupeckého konečně nedostala z dlouholetého toxického vztahu, udržovaného jen kvůli pěkným vzpomínkám na nenávratnou minulost.