Jednoduchý pohyb založený na rychlém střídání levé nohy s pravou má v našich dějinách své nezpochybnitelné místo. Stačí vzpomenout legendární útěk Fridricha Falckého z bitvy na Bílé hoře nebo přebíhání hranic za minulého režimu. Není tedy divu, že se národ Emila Zátopka nedal o běh připravit ani v časech karantény, kdy se tento pohyb navíc stal jednou z mála možností, jak u maratonového sledování Netflixu a zachraňování malých pivovarů nepřibrat příliš. Začalo běhat celé Česko. Naprostá většina sportů takové štěstí neměla, v polovině dubna se však postupně otevřely alespoň jízdárny, golfové resorty či tenisové kurty. Není přitom třeba nořit se do hlubin marxistické analýzy českého sportu, aby bylo jasné, že pohyb si zatím užívají vyznavači těch disciplín, k nimž sociální distanc patří tak nějak přirozeně. Ať na hřišti, nebo společensky.