Jedním z nejnepříjemnějších dopadů současné epidemie na každodenní život jednotlivců, podniků i institucí je otupující nejistota a absence záchytných bodů v budoucnosti. Galerie – stejně jako ostatní kulturní podniky – zavřely téměř ze dne na den, aniž by věděly, kdy se zase otevřou. Dnes se sice můžeme upínat k 25. květnu, kdy mají být znovu přístupné, významná část jejich programů však často závisí na mezinárodní spolupráci, výpůjčkách a hostech, a jejich budoucnost tak zůstává nadále nejistá. Ačkoliv by bylo nejrozumnější v této situaci nedělat za prvé unáhlená rozhodnutí a za druhé program zaměřit na tuzemskou scénu, Národní galerie – respektive její prozatímní ředitelka Anne-Marie Nedoma – se rozhodla zrušit jednu z nejdůležitějších tuzemských událostí roku: výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, plánovanou na podzim. Bez jakéhokoli dialogu s pořadateli uvedla jako důvod současnou finanční tíseň. Pro Společnost Jindřicha Chalupeckého zdaleka nešlo o první problém s organizací výstavy v Národní galerii. A nyní, poté, co Ceně pohotově pomohla ostravská galerie Plato, kam se plánovaná výstava přesunula, se nelze ubránit myšlence, zdali se tak Společnost Jindřicha Chalupeckého konečně nedostala z dlouholetého toxického vztahu, udržovaného jen kvůli pěkným vzpomínkám na nenávratnou minulost.
N. Drtinová
Tak dlouho se na české levici žehralo, že chybí nějaká aktuální teorie, až se jich nakonec v posledních týdnech vzedmula doslova tsunami. A jak už tomu bývá, teoretizování se rovnou zvrhlo v konflikt, nikoli ovšem v třídní, ale vnitrostranický. Ústřední myšlenku, že za všechno může kapitalismus, u nás zastínilo obviňování nové liberální levice. Boj za práva všech diskriminovaných menšin se v tomto kafkovském procesu ocitl na lavici obžalovaných, v rolích nesmiřitelných prokurátorů soptí síru Petr Drulák a Jan Keller. Překladatel a svévolný interpretátor Jeana-Clauda Michéy spolu s někdejším guruem levičáků vedou popravu ve jménu konzervativního socialismu. Brzy bychom se mohli dočkat i vyvolávání starosvětské levice z popela vzpomínek na někdejší stát blahobytu. Jen dodejme, že čeští bijci jsou si dostatečně vědomi, jak toto vyvolávání duchů dopadlo v reálné praxi v britských, potažmo amerických kontextech. Jeremy Corbyn a Bernie Sanders ukázali, kudy cesta levice ze slepé uličky nepopularity určitě nepovede. Aktuální česká debata přišla se sedmiročním zpožděním za Západem, takže na další levicové fiasko u nás je už teď zaděláno. Zkrátit si čekání můžeme vzájemným kydáním špíny a rokováním o tom, který že druh levice vládnoucímu kapitalismu pomáhá více a který méně.
V. Ondráček
Jednoduchý pohyb založený na rychlém střídání levé nohy s pravou má v našich dějinách své nezpochybnitelné místo. Stačí vzpomenout legendární útěk Fridricha Falckého z bitvy na Bílé hoře nebo přebíhání hranic za minulého režimu. Není tedy divu, že se národ Emila Zátopka nedal o běh připravit ani v časech karantény, kdy se tento pohyb navíc stal jednou z mála možností, jak u maratonového sledování Netflixu a zachraňování malých pivovarů nepřibrat příliš. Začalo běhat celé Česko. Naprostá většina sportů takové štěstí neměla, v polovině dubna se však postupně otevřely alespoň jízdárny, golfové resorty či tenisové kurty. Není přitom třeba nořit se do hlubin marxistické analýzy českého sportu, aby bylo jasné, že pohyb si zatím užívají vyznavači těch disciplín, k nimž sociální distanc patří tak nějak přirozeně. Ať na hřišti, nebo společensky.
M. Veselá
Mezi odvětvími, na která doléhají ekonomické důsledky epidemie koronaviru nejdrtivěji, patří i profesionální fotbal. Zavřené stadiony, suspendované ligy i mezinárodní poháry a obtíže s cestováním zcela zastavily chod profesionálních fotbalových klubů. Těm mohou brzy dojít peníze, protože nebudou inkasovat příjmy z televizních zpráv a odměny za odehrané zápasy. Ani přestupový trh zřejmě nebude tak štědrý jako v minulých letech. Aby toho nebylo málo, mnozí majitelé či hlavní sponzoři klubů se rekrutují z oblastí cestovního ruchu či leteckého průmyslu, kde taktéž hrozí vlna krachů. Někteří komentátoři a fanoušci v této prekérní situaci vidí možnost obrody fotbalu a jeho očištění od zběsilé komodifikace. Podceňují však fungování kapitalismu, který využívá krizí k vnitřní restrukturalizaci, a zkušenost, že různé Zussamenbruchtheorie zůstávají nenaplněné. Mnohem pravděpodobnější, než že Messi skočí na pracovním úřadě, je, že chudší elitní kluby zkrachují a ty ostatní vytvoří svou vlastní evropskou ligu pro nejbohatší.
J. Horňáček
Tak nám posunuli Magnésii… Je to jako posunout si čepici do čela, aby vám slunce přišlo do očí až na podzim. O shromáždění velkého počtu osob jde přitom jen při předávacím ceremoniálu, jenž však bývá rok co rok zaměnitelně stupidní. Mohli jsme se těšit, jak se rozhýbe debata, přečíst si v izolaci z displeje, co říká výsledkům soutěže Marta Ljubková, co Josef Chuchma, co Jiří Zizler (ten se ale s takovými záležitostmi nezahazuje – a má recht). Fankluby básníků z Hané si se znepřátelenými povídkáři z Chodska mohli povyměňovat hebefrenické ikonky. Leč nestane se – bude se čekat, až opadá listí, jež se pořádně ještě ani nezazelenalo. Nebozí knihkupci si tak nedají oceněné tituly do výloh, aby přikryli karanténní prach sedající na skripta z Vysoké školy ekonomické. Jen ta minerálka bude protékat přes pokladny obchodních řetězců, jako když „hučí po lučinách“.
P. Ctibor