Srbský elektronický hudebník slovenského původu Vladimir Lenhart čerpá z etnické hudby, ale přistupuje k ní bez nostalgie a fetišismu. Ve svých ikonoklastických zvukových kolážích dekonstruuje ustálené představy o Balkánu jakožto místě, kde se střetávají tradice a probíhají nesmiřitelné konflikty.
Rozpad Jugoslávie a s ním spojené rozvíjení mnoha národních identit se na Balkáně projevily mimo jiné raketovým vzrůstem popularity různých podob etnické hudby. Tento fenomén výstižně ukázal srbský antropolog Ivan Čolović, když ve studii Ethno: Stories about World Music on the Internet (Etno. Příběhy world music na internetu, srbsky 2006, anglicky 2018) zachytil pomocí detailních autoetnografických popisů brouzdání po internetu specifickou rozkoš, kterou daný druh hudby dokáže vyvolat. Svérázná pocta dřevním dobám internetové propagace dodnes vzbuzuje fascinaci a zároveň slouží jako rozcestník pro zkoumání nejrůznějších projektů pohrávajících si s tradičními balkánskými hudebními formami. Jistá uhlazenost, která už je s koncepty etna či world music pevně spojena, provokuje k otázce, zda kromě množství spíše krotkých produkcí neexistuje také nějaká odvrácená strana tohoto typu hudby, která by poskytla větší prostor experimentu, náhodě, temnotě nebo radosti z radikálního stýkání cizorodých elementů.
Návraty, nebo nové identity?
Právě radostná záliba v etnické hudbě a jejích pozapomenutých archivech je silně přítomná v tvorbě srbského hudebníka se slovenskými kořeny Vladimira Lenharta. V projektu Lenhart Tapes se hudebník prostřednictvím kazet vrhá do zkoumání předinternetové éry a kreativně zneužívá truchlení po jugoslávském období (vlna „jugonostalgie“ mohla přijít až po zdrcující ekonomické krizi osmdesátých let a po brutálních válkách v následujícím desetiletí). Lenhartův vztah k Jugoslávii, oproštěný od nostalgického vzpomínání na období, kdy „bylo líp“, ilustruje mimo jiné název jeho nyní již zaniklého labelu Ne-ton, který ironicky odkazuje k jugoslávským vydavatelstvím Jugoton nebo Diskoton. Spíše než stesk po zlatých časech Jugoslávie nahrávky Lenhart Tapes působivě zachycují hlučný rozpad této země, plný národních písní i vizí nové společnosti, a také nevyhnutelné vznikání nových balkánských identit.
Z hudebního hlediska proces vzniku nových identit výstižně charakterizovala makedonská filosofka Katerina Kolozova ve studii Identities of Irony and Crisis: Of the New and Peculiar Processes of Re-balkanization of the Balkan (Identity ironie a krize. O nových a svérázných procesech rebalkanizace Balkánu, 2006). „Na vlnách alternativních rozhlasových stanic ve Skopji zní zpěvák Rambo-Amadeus, podvratný černohorský ničitel dobrého vkusu, nebo Magnifico, slovinsko-bosenský zpěvák podobné filosofie, společně s Aphexem Twinem,“ píše Kolozova a tento popis by se dal obrazně vztáhnout i na produkci Lenhart Tapes. Autorka se v textu dále ptá: „Když skupina lidí, která na Balkáně vyrůstala s hudbou Stranglers nebo Nirvany, vstoupí do laciné restaurace a slyší tam esteticky poněkud pochybnou tvorbu romského virtuosa Feruse Mustafova, jde skutečně o návrat k určité kultuře a identitě?“ Neutvářejí podobné „návraty“ naopak zcela nové identity?
Páskový ikonoklasmus
Určitý „návrat ke kořenům“ by mohlo implikovat Lenhartovo využívání kazet. Umělcův set-up je přes veškerou zvukovou komplexitu až spartánsky jednoduchý: obvykle jej tvoří několik kazetových přehrávačů, sampler a mixážní pult. Pravidelný, ale přesto nepředvídatelný rytmický podklad oplétají zvuky nejrůznějšího druhu, které však nikdy nemají výhradně ornamentální povahu. Další vrstvy páskových manipulací přinášejí divokou směsici tradičních nahrávek z území bývalé Jugoslávie, ale třeba i z Maroka nebo Blízkého východu. To vše doprovázejí rozmanité ruchy a další těžko identifikovatelný zvukový materiál. Na pozadí zběsilých elektronických rytmů se srbské pravoslavné písně proplétají s muslimskou hudbou nebo se zpěvy albánských horalů. Způsob, jakým Lenhart směšuje tradice, je natolik ikonoklastický, že by si nacionalisté různých domovin mohli v paradoxní solidaritě společně zaplakat nad tím, v jakém kontextu se „jejich“ hudba ocitla. Příznačné je však i to, že se Lenhart nastíněného schématu nedrží nijak zvlášť dogmaticky a neváhá jej v případě potřeby zcela opustit a nahradit jinými postupy, jako třeba ve skladbě Trake + gitara z alba Tape Music (2011), v níž se jemná kytarová improvizace kongeniálně stýká s elektronickými ruchy. Jak už to u podobných tvůrčích metod bývá obvyklé, z divokých koláží plných kakofonie a chaosu se občas vynořují neobyčejně chytlavé momenty a překvapivé souzvuky.
Fascinace obskurními zvuky a jejich vzájemným proplétáním nikdy nepůsobí samoúčelně. Tvorba Vladimira Lenharta totiž nevzniká jako bezmyšlenkovitá, eklektická kombinace cizorodých prvků. Za zdánlivě nahodilým mícháním etnické hudby stojí promyšlený a suverénní tvůrčí postup, který svými ambicemi přesahuje disciplínu zvukové koláže. Lenhart si s pomocí kazetových přehrávačů účinně pohrává se stereotypy Balkánu, jejichž výstavbu detailně zkoumala například bulharská historička Maria Todorova. Při poslechu nahrávek tak vyvstává například otázka, proč se Balkán často stává obrazem, do nějž si „civilizovaní“ Evropané projektují své fantazie o divokosti, krutosti, ale také spravedlnosti a autenticitě, či jaký vliv měl rozpad Jugoslávie a formování nových balkánských identit na vnímání hudby.
Živoucí nadžánrová síť
V hudbě Lenhart Tapes se mísí laciná balkánská exotika s hravou dekonstrukcí mýtů o Balkánu jakožto ojedinělém prostoru, kde se setkávají rozličné tradice, ale také se tu odehrávají nesmiřitelné konflikty. Právě téma odvěkého střetu kultur a náboženství se často mění v klišé, pomocí nějž bývají zkratkovitě vysvětlovány mnohé komplexní vztahy a situace. To se nakonec týká i rozpadu Jugoslávie a následných válek, které byly kromě staletých etnických konfliktů a křivd živeny zejména vleklou ekonomickou krizí vrcholící na konci osmdesátých let. Ekonomická realita ostatně ukazuje, že celý region je dnes navzdory všem lokálním odlišnostem značně provázán. Sociologické průzkumy navíc prokázaly, že velká část mladých lidí z bývalé Jugoslávie, a zejména z jejích chudších oblastí, plánuje emigrovat, jakmile to bude možné.
Z hlediska vztahu k jihoslovanskému regionu mohou nahrávky Lenhart Tapes působit až utopicky, neboť se zaměřují spíše na radostné překódování a přisvojení tradic než na jejich jednoznačné zavržení. Proto by bylo zjednodušující – i když nikoli zcela nesprávné – vnímat tento přístup jako bezohledné parazitování na tradičních formách balkánské hudby. Lenhartova tvorba je mnohem spíše součástí živoucí sítě, v níž se stýkají různé strategie a která dokáže zaujmout posluchače bez ohledu na žánrová specifika. V podobném duchu funguje i těleso Lenhart Tapes Orchestra, v jehož sestavě figuruje i vokalistka a houslistka Tijana Stanković, která letos vydala album Freezer na bratislavském labelu LOM. Desky No Tapes Demo (2013) a Uživo sa Karnevala glavobolje (2014) zachycují živelné kolektivní improvizace na pomezí experimentální elektroniky, etna, rocku a free jazzu.
Lenhartovy aktivity vzešly z podhoubí tvořeného komunitou (nejen) srbských hudebníků a hudebnic, kteří nestavějí ani tak na jednotné estetice, jako spíše na přátelských vazbách a sdílení DIY principů. Často jde o jedinou zbraň, jíž lze čelit nacionalismu, identitářství – anebo stylové čistotě, jež je v hudební oblasti podobně omezující.
Autor je hudební publicista a spolupracovník magazínu HIS Voice.