Matky na střídačce kapitalismu

Na počátku desátých let zčeřila brněnské divadelní vody inscenace Anny Saavedry Tajná zpráva z planety matek (2012). A na konci letošního února se v pražském A studiu Rubín uskutečnila premiéra hry Barbary Herz Jenom matky vědí, o čem ten život je – také zde mateřství slouží jako úhel pohledu na českou společnost.

V sezóně 2019/2020 se v Rubínu zaměřili na to, „o čem jsme zapomněli mluvit“, s odhodláním neslevit přitom z kvality uměleckého pojetí jednotlivých inscenací. Na vzniku představení Jenom matky vědí, o čem ten život je se vedle režisérky Barbary Herz podílely dramaturgyně Dagmar Radová, Anna Smékalová a Lucie Ferenzová. Představení vycházející z nahraných rozhovorů pulsuje energií, je elegické, tragikomické, místy hororové. Na celkovém dojmu se vedle suverénních hereckých výkonů a nápadité režie podstatně podílí hudba Ivana Achera i variabilní scéna Jany Hauskrechtové s oponou zachycující vnitřek chrámové kopule. Strop je tedy stěnou a vůbec vše funguje trochu jinak, než jak se zdá nebo jak by mělo. Hra Barbary Herz přitom divadelní formou zkoumá vztah české společnosti k mateřství.

Ženské mnohohlasí

Barbara Herz je známá svým vytrvalým experimentováním s různými polohami doku­dramatu. Připomenu její unikátní Zprávu o zá­zraku (2019), zpracovávající doklady o ži­­votě a smrti Josefa Toufara, Antigone vzletem sokolím (2014) s „experty všedního dne“ nebo divadelní reportáž z psychiatrického oddělení Neklid (2015). V posledních třech letech se na základě osobní zkušenosti věnovala přípravě hry založené na autentických rozhovorech s mladými matkami. Mimochodem, techniku dotazníku použila před osmi lety také Anna Saavedra při přípravě Tajné zprávy z planety matek. Ovšem zatímco hra Anny Saavedry, hraná „stohlavým chórem matek“, využívá nejen odpovědi skutečných žen, ale zapojuje také písňové texty (zlidověl popěvek „dupačky mu oblékala vždycky naruby, myslela si, že je to známka punku“) nebo fantasmagorickou zprávu o cestě astronauta na planetu obývanou výhradně matkami, hra Barbary Herz Jenom matky vědí, o čem ten život je se drží mnohem striktněji metody verbatim. Text sestává výhradně z odpovědí reálných matek. Komentátor děje představuje vznik hry takto: „Sedm aktérek. Porody: přelom roku 2016 a 2017. Tři roky nahrávek. Autentických.“ Zároveň však zařazuje jakési varování před žánrem: verbatimová dramata (tedy hry vytvořené na základě nahrávek) totiž nezprostředkují objektivní pohled na realitu, ač takové zdání mohou vyvolávat. Aktéři rozhovorů se mohou do určité míry stylizovat, autor navíc provádí při výběru odpovědí podstatnou selekci. Hned v úvodu hry proto zazní varování komentátora: „Autenticita je děvka. Na to nezapomínejme.“

Do textu hry tento komentující – zřejmě autorský – hlas vstupuje stále znovu. Klade otázky, doslovuje (vzácně se objevují i jiné vnější hlasy, inkognito zazní například hlas významné feministky a sémiotičky Julie Kristevy). Dojem bezprostředního setkání s mladými matkami je tak stále narušován. Dalším nástrojem „zcizování“ je ztvárnění šesti ženských rolí pouze dvěma herečkami a jedním hercem: herecky vynikající Veronikou Lazorčákovou, bezprostřední a femininní Lucií Andělovou a komediálním, ale i nečekaně senzibilním Jiřím Knihou. Scéna, v níž se herec z moderátora postupně proměňuje v jednu z matek, je jednou z herecky nejsubtilnějších pasáží hry. Během představení se nicméně divák, vzdor různým atributům jednotlivých postav (módní brýle pro literární vědkyni, kšiltovka pro studentku atd.), postupně ztrácí v tom, kterou z matek hry právě daný herec či herečka představují. Předávání „štafety ženského hlasu“ tak vytváří jakési ženské mnohohlasí a pokrývá celou síť témat obecně spojených s mateřstvím.

Odvrácená strana mateřství

Aktérky natáčely své výpovědi v průběhu tří let po porodu: tematická síť se proto dotýká především zkušenosti s těhotenstvím, porody, odchodem na mateřskou, respektive s rodičovskou dovolenou, s péčí o kojence a batole. Jak napovídá už titul hry, zkušenost všech aktérek je možné charakterizovat především jako konfrontaci s „odvrácenou“ stranou života v naší společnosti. Postavy čelí názorům, podle nichž mateřství pouze oddaluje a komplikuje kariéru, případně by si ženy měly státní příspěvek nejprve zasloužit. Vedle těchto patologických diskursů přítomných ve veřejném prostoru tematizuje hra neméně patologické diskursy privátní, jako je manipulace v rodinách, nepřipravenost mladé generace na partnerství a rodičovskou roli, neochota partnerů účastnit se výchovy dětí, případně pozice dětí jako rukojmích rozhádaných rodičů.

Ačkoli je jistě nesmírně cenné tuto „odvrácenou stranu“ mateřské zkušenosti odtabuizovat, zdála se mi v tomto ohledu výpověď inscenace možná přece jen mírně jednostranná. Nejen péče o kojence, ale také péče o seniory nebo dlouhodobě nemocné a koneckonců i péče o vlastní manželství přináší momenty frustrace a osamění. Dospělý život vyžaduje od všech členů společnosti jak schopnost vést emancipovaný život a chránit své hranice a důstojnost, tak způsobilost vnímat hodnotu vztahů, a některé osobní zájmy tomu obětovat.

Hipsterskej emblém

„Privátní je však vždycky současně politické,“ konstatuje autorský hlas a hra se zcela zákonitě dotýká také témat společenského a pracovního uplatnění matek i takzvaného skleněného stropu – tedy neviditelné bariéry, která odděluje kariérní a finanční perspektivu mužů a žen. Zajímavá je přitom profesní stratifikace postav: ve hře vystupují úspěšná univerzitní pedagožka i energická společenská aktivistka. Ta konstatuje: „Mateřství – to jsi v dnešní době jakoby na střídačce kapitalismu. Šla jsi jenom na střídačku a čekáš, až tě trenér povolá zpátky na to pozdně kapitalistický hřiště. Společnost se tváří, že si mateřství váží, ale zároveň je vůči němu v mnoha ohledech represivní (…) Hodně se mluví o mateřství a málo o podmínkách.“ Dále se ve hře objevuje antropoložka, která opustila obor, „protože děti“, absolventka herectví v roli samoživitelky, režisérka se dvěma malými dětmi a konečně inženýrka zemědělství žijící se svou rodinou radikální „alternativu“, která zahrnuje chov domácích zvířat, pěstování vlastní zeleniny, absenci bankovního účtu i telefonu.

O poslední aktérce platí, že se jí jako jediné podařilo uniknout z léček kapitalismu. Právě ona ve hře nejsilněji zosobňuje mateřství jako „hipsterskej emblém“, tedy symbol nekonvenčního přístupu k životu. Volba mateřství coby alternativy však zjevně není obecným řešením, a inscenace se proto pokouší navrátit rodičovství důstojný „mainstreamový“ status. Řadu problémů přitom není možné vyřešit „shora“, tedy na celospolečenské úrovni. Snad by v nějaké budoucí dokumentární hře mohlo zaznít i ono privátní sdělení, že vedle zátěže a traumat vnáší rodičovství do lidského života nesrovnatelný pocit smysluplnosti a hlubokou radost.

Autorka je literární historička.