Magdaléna Šipka
Město hráze
Malvern 2019, 32 s.
Sedí koronavirus na baru spolu s bacily španělské chřipky a moru a říká: „Mou vizí není zabíjení lidí per se. Chci především zvýšit povědomí o důležitosti přístupu ke zdravotní péči“. A mor mu na to říká: „Zasranej mileniále!“ Omluvte malou hrubost na úvod recenze, ale tento vtip mi vytanul na mysli, když jsem dočetl debutovou básnickou sbírku Magdalény Šipky Město hráze. S trochou nadsázky se zde totiž jedná o jakousi „poetiku mileniálů“, která se vyznačuje mimo jiné tím, že politická témata se v jejích básních nenacházejí ostentativně na „textovém povrchu“. Potřeba angažovanosti je přitom silně zakořeněna v žité (univerzální) realitě, kam přirozeně patří i realita politická. Básnířka kriticky reflektuje – nabita levicově pokrokářským backgroundem – otázku sociálních jistot a upozorňuje na etnická a sexuální práva menšin (viz báseň Po mém coming outu). Latentně odmítá stereotypy západního univerzalismu ve prospěch politiky identity. Všechny tyto „hodnotové pilíře“, zatěžkané všemožným ideologickým závažím, pak nechává prorůstat intimními (často sexuálně otevřenými) motivy a ku prospěchu sbírky navíc na vše nahlíží s nadhledem sugerujícím ironii, naivismus i jisté pletichářství: „Vím vlastně hovno o životě pod úroveň/ jsem blíž bezdomovcům než boháčům/ ale neumím se bavit ani s jedněmi z nich (…) přežiju první léta ekologické krize/ a můžu psát o každý svý bolístce/ emancipovala jsem se skrz orgasmus,“ píše Šipka, která moc dobře ví, že zachránit svět skrze neziskovky se nepodaří. Proč se ale o celkové zlepšení nepokusit – obdobně jako koronavirus v citovaném vtipu – aspoň ve verších?
Libor Staněk
Martin Daneš
Rozsypaná slova
Druhé město 2020, 334 s.
Někdejší emigrant, pozdější diplomat a nynější překladatel a publicista Martin Daneš se při psaní svého románového debutu pustil do nelehkého úkolu: podat umělecký obraz posledních let Karla Poláčka, tedy roky 1939 až 1945, kdy byl prvorepublikový prozaik nucen čelit nejen nacistické mašinerii, ale též trablům v soukromém životě, zapříčiněným mstivou manželkou, od níž doslova utekl. Po dvou dekádách nešťastného manželství si našel partnerku, s níž si rozuměl intelektuálně – židovskou právničku Doru Vaňákovou. Danešův zájem o Poláčka je dlouhodobý, což je patrné jak z jeho francouzského překladu nejznámějších próz Muži v offsidu a Bylo nás pět, tak z pečlivého studia pramenů a především Poláčkovy jazykové komiky. Nutno konstatovat, že nápodoba prozaikovy mluvy se Danešovi povedla jedinečným způsobem, a vskutku se nelze ubránit dojmu, že na stránkách románu ožívá jak samotný prozaik, tak tradice ironického humoru a nadsázky typická pro intelektuální elitu první republiky. K větší autentičnosti využil autor některé Poláčkovy texty či výjevy z nich. Moment spisovatelovy tragické smrti (jejíž okolnosti nejsou známé, avšak Danešova verze je velmi pravděpodobná) autor vylíčil prostřednictvím pasáží z románu Vyprodáno, kde vystupuje Poláčkovo alter ego Jaroslav Štědrý. Rozsypaná slova jsou zdařilý biografický román, který ani ve vypjatých momentech nesklouzne k sentimentu, pietě či patosu. Otázka, kterou recenzent poláčkolog není schopen zodpovědět, zní, zda podobné nadšení budou sdílet čtenáři Poláčkova osudu neznalí.
Erik Gilk
Inti Chavez Perez
Respekt. Všechno, co kluci potřebují vědět o sexu a lásce
Přeložil Martin Severýn
Paseka 2019, 224 s.
Knihu Respekt s jejím mnohoslibným podtitulem jsem otvírala s určitým despektem. Co mi jako holce po třicítce asi tak může nabídnout příručka pro puberťáky? Kromě velmi solidní redakční práce i grafické úpravy toho nakonec nebylo málo. Asi nejvíc jsem si užívala změnu úhlu pohledu: otázku, zdali je můj penis normální (kterou kniha de facto začíná), jsem si sice nikdy nekladla, ale nejdřív jsem ji vnímala jako čistě rétorickou. Chyba lávky! Po pár stranách přišla věta, že ne každý, kdo se narodí s penisem, se nutně musí považovat za kluka. Přece jen to působí překvapivě – v dobách mého dospívání se v holčičích příručkách o transgenderu nepsalo… Takových informací je v knize celá řada, přičemž tím, co je spojuje, je skutečně respekt, a to k vlastnímu tělu, k tělům ostatních, ale především k vlastním emocím a sexualitě. Knihu lze číst na přeskáčku – někoho zajímá velikost penisu, jiného menstruace, další má problémy s klučičí partou a někdo jiný se třeba chce konečně dozvědět, jak si udělat dobrý dickpic. Já ji četla od začátku do konce a nakonec se přistihla, že uvažuju nad tím, jestli mé nadšení z četby není dané tím, že jsem prostě „stará“, a ještě navíc učitelka. Nechala jsem tedy několik desítek holek i kluků mezi třinácti a osmnácti lety, aby si knihu prolistovali. Jen neradi ji dávali z rukou. Nejspíš si tam každý najde svoje a jen tak mimochodem se třeba dozví, že když to nechce, tak to nechce – bez ohledu na gender.
Eva Marková
David Zbíral
Pokřtěni ohněm. Katarské křesťanství ve světle pramenů (12.–14. století)
Argo 2019, 504 s.
Středověká katarská hereze vězí hluboko v evropské paměti: najdeme ji v základech okcitánské regionální identity, boj proti ní slouží jako doklad krutosti středověké katolické církve a zplodila německé slovo „Ketzer“ i české „kacíř“. Religionista David Zbíral z Masarykovy univerzity katarům věnoval už monografii Největší hereze (2007). V nové knize předkládá vedle dalších studií hlavně kompletní komentovaný překlad obsáhlého korpusu spisů vzniklých přímo v katarském prostředí nebo v kontaktu s ním. Svazek působí jako retraktace – opětovný průchod terénem umožňující upravit trajektorii cesty. Minule Zbíral vystoupil proti vnímání katarství jako „jasně vymezitelného náboženství ve smyslu denominace či alternativní církve“ a „ortodoxii“ i „herezi“ představil jako konstrukty vzniklé v prostředí většinové církve, která se ve vrcholném středověku odvrací od asketického, odtělesněného modelu křesťanství a potřebuje onálepkovat své oponenty. Nyní se autor zaměřuje spíše na katarskou životní praxi, proměnlivou, nehomogenní a lokální organizaci jejich „církví“ (o jejichž reálnosti již nepochybuje) a na všudypřítomné motivy dobrého umírání a posmrtného osudu duše. Z katarství se tak stává jedna z plnoprávných „křesťanských kultur“, která po svém čte kanonické texty a snaží se zvládnout hrůzu z hříchu, těla a jeho slabostí. Zbíralovu novou knihu je dobré číst i proto, že podobné hrůzy se teď patrně rozbují okolo nás.
Matouš Jaluška
Kripl kemp: Revoluce na kolečkách
(Crip Camp)
Režie James Lebrecht, Nicole Newnhamová, USA, 2020, 106 min.
Premiéra v ČR 25. 3. 2020 (Netflix)
Produkční společnost Higher Ground Company, založená manžely Obamovými, si vybudovala pozici silné značky už svým prvním filmem. Dokument Americká fabrika o automobilce v Ohiu, kterou znovuotevřela čínská firma, získal dokonce Oscara. Letos společnost, která se specializuje na dokumentární filmy a je distribučně spojená s Netflixem, uvedla svůj druhý snímek – Kripl kemp: Revoluce na kolečkách. Ačkoli má potenciálně atraktivnější téma, je mnohem méně podnětný a daleko konvenčněji pojatý. Vrací se k letnímu táboru Jened, který v roce 1971 uspořádala komunita hippies a jenž byl určen pro tělesně handicapované účastníky. Film ale postupně zmiňuje také pozdější demonstrace a další aktivistické iniciativy, na nichž se v dospělosti podíleli někdejší účastníci tábora. Celek měl možná působit jako kronika aktivismu tělesně handicapovaných ve Spojených státech, ale je to spíš zkratkovitá vyprávěnka, v níž snaha o pozitivní motivační vyznění zametá pod koberec všechno, co by mohlo poselství o boji utlačovaných proti systému zkomplikovat. Tvůrci se tak sice opakovaně vracejí k táboru Jened, ale nedozvíme se nic o jeho organizátorech. Namísto toho jsme ujišťováni, jak skvělá a svobodomyslná akce to byla. Spojnice, které chce film vést mezi táborem a pozdějším aktivismem handicapovaných, také působí až moc přímočaře a nepřesvědčivě.
Antonín Tesař
Art at a Time Like This
Online, artatatimelikethis.com
Americké kurátorky Barbara Pollack a Anne Verhallen nazvali svoju online výstavu Umenie v tomto čase, aby si položili zásadnú otázku: Ako môžeme myslieť na umenie v krízových chvíľach a akým spôsobom nám môže poskytnúť určitý emocionálny odstup alebo podporu? Okrem samotných diel na webovú adresu umiestnili chatovaciu miestnosť, kde vyzývajú k zdieľaniu myšlienok súvisiacich s umením v čase domácej izolácie. Podobne ako mnohé umelecké diela reflektujúce epidémiu AIDS v osemdesiatych rokoch je aktuálna výstava vizuálnym spektrom reakcií na pandémiu koronavírusu. Pozvaní umelci upozorňujú v krátkych textoch na ekonomickú a sociálnu krízu (Dread Scott & Jenny Polak, Patricia Cronin), alebo reflektujú svoju introspektívnu skúsenosť s pobytom doma a časom pre seba (Meriem Bennani, Dan Perjovschi). Niektorá diela reagujú priamo na zmeny fyzického tela (Aj Wej-wej, Michael Joo) alebo prostredia (Rosana Paulino, Hunter Reynolds). Staršie práce otvárajú témy spojené s prežívaným v emocionálne pohnutej dobe (Deborah Kass, Janet Biggs, Lynn Hershman Leeson). Kurátorky zároveň neustále aktualizujú výstavu novými dielami a umelcami. Vytvárajú teda dynamický obsah definujúci hypertextové prostredie internetu, ktoré sa môže meniť každým dňom, a nezostáva len pri prenose výstavy do online prostredia vo forme fotografickej dokumentácie. Aj keď sa ľahká dostupnosť zdá dobrým argumentom pre zdieľanie umenia na internete, nemalo by ísť o samoúčelný prostriedok bez kurátorského konceptu.
Rona Jankovičová
Petra Stehlíková
Naslouchač
MP3, Audiotéka 2019
Začnu lehkým spoilerem: první díl trilogie Naslouchač od české autorky Petry Stehlíkové se ve své závěrečné kapitole ukáže jako nečekaně aktuální, tedy pokud jde o současnou koronavirovou pandemii. Celé to ale začíná jako jakási středověce laděná fantasy, v níž hlavní hrdinka, třináctiletá dívka s oboupohlavním jménem Ilan, převlečená za chlapce zjišťuje, že má výjimečné schopnosti. Dokáže totiž naslouchat hlasu nerostu zvaného sklenit, který se těží kdesi v horách. Jeho hlavními uživateli jsou nicméně lidé z nížin, kteří si obyvatele hor, takzvané Sklenaře, zotročili. Dějová linka Naslouchače je vcelku banální a vychází z fantasy příběhů typu Duna – hrdina předurčený vyvést svůj národ z poroby nejdřív musí objevit své schopnosti. Stehlíková se touto sérií, jejíž první, stejnojmenný díl vyšel v roce 2016, druhý v roce 2017 a třetí by měl vyjít v roce 2021, posunula do velkého nakladatelského světa – zaujala redaktory vydavatelství Host. Bohužel, současná snaha autorů fantasy psát romány rovnou aspoň v trilogiích knize ublížila. Je delší, než je nutné. Autorce se daří především líčení prostředí, které čtenář spolu s hrdinkou objevuje, slabší je však práce s postavami, jež jsou buď jednoznačně kladné, nebo vyloženě záporné. Každopadně zvuková podoba dodává románu přece jen další rozměr, a je to především zásluhou Jitky Ježkové, která ho načetla. Knihu by mnohý čtenář zřejmě po pár kapitolách odložil, audioknihu však s napětím doposlouchá a těší se na pokračování.
Jiří G. Růžička
APEAK
Grey Skies
Digital album, Changeless 2020
Fascinace a slast z toho být u zrodu stylu je tlumená. Intervaly mezi počátkem a zánikem jsou stále kratší, horko a chlad se střídají v rychlém sledu. Čas pojídačů trendů až obscénně splývá s časem těch, kdo upíjejí z kodeinového sirupu jejich ústupu a čerpají z fáze těsně před zakonzervováním žánru. Klubová elektronika je v tomhle směru zkratovaná. Proto mohla jako zjevení i zmizení zapůsobit loňská debutová deska producentky a DJky Kablam, která se oprostila od toho, čím si ve stejnou dobu získávala ohlas na parties, a předložila skoro zenovou sebereflexi utkanou z radikálního materiálu. A proto působí nanejvýš současně i melancholicky skloněná hlava „dekonstruované klubové hudby“ na novém EP helsinského projektu APEAK. Pětiskladbový release se přiznává k opuštěnosti uprostřed městské (sub)kultury. Autotunem a pitchshifterem povznesené vokály hostující WTNS a co nejpomalejší rap Deadvosse už ani nezakrývají, že jsou pláčem nebo requiem za něco, co slibovalo vykoupení scény ze sevření neúprosné politiky a ekonomie města (světa). „Nikde nenalézám čisté plátno, všechna místa jsou zkorumpována pouhou mojí existencí.“ Teskná flow má zvukový protějšek v hibernující syntetice, v přehledném a přesném využití rytmiky techna a monochromatické náladě. Černý plášť, kapuce a balaklava jako maskování na pozadí šedé oblohy. Track Softener (Změkčovač) pro změnu jako metafora vysílení těla, které ještě před chvílí šílelo – buď v tu samou noc nebo na desce spřízněného noisera Exploited Body. Nový label Changeless jako metafora ne-změny.
Ondřej Parus