Ostře nabroušená data

„Příběhy jsou silnější než data a pomáhají realitu vytvářet,“ říká Daniel Prokop na jednom místě knihy Slepé skvrny. Aktuálně patrně mediálně neznámější český empirický sociolog svou knihu vlastně staví na poučení, jež z tohoto poznatku plyne: pomocí dat je třeba vyprávět příběh. Slepé skvrny vycházejí z cyklu esejů Úvod do praktické sociologie, publikovaných v Salonu Práva, a většina z kapitol nějak souvisí s výzkumy, na kterých se Prokop podílel, od překvapivě přesných předvolebních průzkumů agentury Median po sběr dat o chudobě, exekucích či vzdělávání. Některé motivy a témata se opakují, výsledkem však není repetitivní soubor disparátních textů, ale relativně pestrý a přitom názorově soudržný celek. Prokopova intepretace sociologických výzkumů přitom leckdy empirickými daty potvrdí to, co tušíme, ale neméně často vyvrátí naše mylné předpoklady a předsudky.

Naše třídy

Slepé skvrny otevírá v několika ohledech až kontraproduktivní předmluva Josefa Šlerky. Ten se v ní nešťastně zmítá mezi nesrozumitelností („Pokročit při čtení této knihy až sem znamená poodhalit myšlenkové modely autora dříve, než se materializují do textu samého“) a poněkud ustrašenou obhajobou faktu, že Prokop užívá „bez uzardění“ pojmy jako „třída“. Prokop sám přitom hned v první kapitole nenechává nikoho na pochybách, že pojem třídy je pro popis struktury české společnosti zcela adekvátní. Nejedná se ovšem o oživování dichotomie „buržoazie“ a „proletariátu“, ale o novou, daleko diferencovanější škálu. V té jsou ekonomické elity zastoupeny početně tak málo, že se do Prokopova schématu ani nevejdou (což je jedna ze slabin analýzy). Novou třídní strukturu české společnosti tvoří zajištěná střední třída, nastupující kosmopolitní třída, tradiční pracující třída, třída ohrožená, třída místních vazeb a strádající třída. Jak je patrné, většina české populace patří do členité střední třídy, v jejíž diferenciaci hrají význačnou roli generační a místní hlediska. Ta do velké míry určují, jaký budeme mít výchozí sociální a kulturní kapitál, ale také třeba zázemí v děděném nemovitém majetku z doby před transformací. Z Prokopových analýz je zřejmé, že naši společnost sice do jisté míry stále formuje postkomunismus, tento vliv je však stále menší.

Ovšem i to platí v nestejné míře. Jsou regiony, jejichž problémy se táhnou od druhé světové války, a liberální demokracie se s nimi nedokázala vypořádat o nic lépe než komunistická diktatura. V jistém ohledu si vedla dokonce hůř. Skutečnost, že lidé z nižších tříd častěji říkají, že je jim jedno, jestli demokracie je či není, je totiž pro demokracii větší hrozbou, než jakou podobná lhostejnost představovala pro komunistický režim. A je na pováženou, že „střet se sociálním systémem a právním státem v Česku souvisí s nedůvěrou v demokracii jako takovou“. Podobných alarmujících momentů je ostatně v knize víc, například fakt, že ke třídění, které pomáhá reprodukovat a petrifikovat třídní rozdíly, dochází už na základních školách (a možná ještě dřív).

Data nade vše?

Když jde o data a jejich interpretaci, jsou Prokopovy argumenty pádné a přesvědčivé. Jakmile se ale zrovna o výzkumy nejedná, jsou výrazně slabší. Když chce autor například poukázat na vykonstruovanost údajně odvěkého zakotvení naší kultury v židovsko­-křesťanských hodnotách, nejprve se odvolá na evropský výzkum, podle něhož jsou sdílené hodnoty spíš osvícenské, a hned potom, v tomtéž odstavci, přeskočí k hodnotám vtěleným do americké ústavy. Přitom už ale nezkoumá, jaké vazby má osvícenství s historickými proměnami křesťanství, pro což zrovna americká ústava poskytuje bohatý materiál. Také Prokopovo vysvětlení vzestupu nového populismu coby reakce na konec „velkých vyprávění“, který je provázen „vytvářením nového třídního uvědomění, kde to staré, čistě ekonomické přestává fungovat“, je přinejlepším částečné.

Jak ukázal už na počátku šedesátých let E. P. Thompson, ani u nižších tříd nebylo ono uvědomění nikdy jen ekonomické, ale mělo i svou kulturní rovinu. Problém dneška spočívá spíše v tom, že nižším třídám žádné jiné vědomí sounáležitosti než to ekonomické nezbylo. Komplikovanost našich společností vede paradoxně ke zjednodušování politiky: namísto třídních stran nastoupila catch­-all „hnutí“ a v takové situaci není dost dobře možné dělat politiku jinak než populisticky. Vzhledem k tomu, že podstatný podíl na odmítnutí „velkých vyprávění“ měla teze, že vedou přímou cestou do gulagu, nám nakonec coby sdílená politická vize zbylo už jenom právě strašení gulagem. A to je velmi málo. Spíš než „narativ návratu“, o kterém mluví Prokop, tak stojí za úspěchem pravicového populismu „návrat narativu“, jak pozoruhodným způsobem dokládá předloňská kniha Radana Haluzíka Proč jdou chlapi do války.

Na začátku kapitoly Menšiny a radikalismus zmiňuje Prokop pochybené výzkumy, které se mohou „stát realitou, protože je za reálné považujeme, a všichni se jim přizpůsobují“. Příkladem takového pochybení, či spíše „pochybení“, je případ křesťansky založeného výzkumníka, který udělal vše pro to, aby mu „data“ dětí vychovávaných homosexuál­ními páry vyšla, jak potřeboval. Nicméně výklad o „datech“ a rozličných motivacích, které mohou hrát roli v jejich sběru, interpretaci a využití, v knize chybí. Datový „metadiskurs“ zastupuje pouze kapitola o volebních výzkumech, což je vzhledem k tomu, že všemožné „výzkumy“ jsou dnes běžnou municí v ideologizovaných přestřelkách, trochu málo. „Data“ se sice bezostyšně instrumentalizují, ale také dochází k jejich fetišizaci jakožto prototypu neutrálního expertního vědění, které umožňuje „čisté“ technokratické rozhodování – stačí „dotázat se“ čísel, a ona už nám řeknou, jak dál. Fakta se přitom rozpouštějí v amalgámu stejně hodnotných a pravděpodobných „názorů“ a lidé přestávají být aktéry a stávají se pouhými zdroji „dat“.

Dogma zásluh

Pozice, z které Daniel Prokop v knize promlouvá, vychází ze „zdravého rozumu dat“. Slepé skvrny nejsou nijak zvlášť literárně silné, použité metafory občas kulhají, autor nicméně neupadá do odborného žargonu. Všechny pojmy, které používá, vysvětluje tak, aby je pochopil i naprostý laik – srozumitelně a poutavě přitom dokáže nejen vysvětlovat, ale i přesvědčovat. Přestože občas není úplně jasné, kde se mezi „daty“ odehrává samotná politika, Prokop se nebojí být apelativní a nabízet konkrétní řešení. A občas dokáže být i velmi ostrý: „Vláda, která by se odhodlala do těchto věcí výrazněji sáhnout, by padesát miliard chybějících ve školství dokázala sehnat. Jenže by tím šlápla na kuří oko mnohem silnějším hráčům, než jsou chudé pracující rodiny, kterým nedáváme přídavky na děti, a děti, které nemají kde bydlet.“ Tito silní hráči jsou ovšem příslušníci výše zmíněné sociologicky zanedbatelné elity, která má přes svou početní slabost často větší vliv než všechny ostatní třídy dohromady.

Prokop sugestivně ukazuje, do jaké míry v boji s chudobou, reprodukcí třídních ­bariér, ale i pravicovým populismem jako společnost doplácíme na neochotu jednat efektivně a včas. Problém české politiky, která se „zaměřuje na krátkodobé výdaje v rámci jednoho resortu a před dlouhodobými dopady neefektivní sociální a vzdělávací politiky zavírá oči“, souvisí s tím, jak hluboko je v naší společnosti od devadesátých let zakořeněno dogma zásluhovosti, tedy přesvědčení, že je lepší mít řadu neefektivních, ekonomický náročných opatření než levnější řešení, v jehož rámci by někdo dostal něco „zadarmo“. Dokud se nedokážeme zbavit přesvědčení, že toho, co je zadarmo, si dotyčný člověk nemůže vážit, a navíc to získává na náš úkor, nebudou ani ty nejpřesvědčivější argumenty ekonomickou racionalitou fungovat. „Data“ nám mohou ukázat cestu, ale projít jí budeme muset sami.