„Anděl smrti tu ťuká na spoustu dveří,“ říká starostka největšího města Ekvádoru v rozhovoru pro místní deník El Universo z 11. dubna. Cynthia Viteri stojí v čele téměř třímilionového přístavu Guayaquil necelý rok – a zatímco na podzim městem otřásaly protivládní protesty, dnes je jedním z epicenter koronavirové pandemie v Latinské Americe. Virem COVID-19 se v polovině března nakazila i starostka (a s ní část její rodiny), která následující tři týdny úřadovala v karanténě. Přelidněnou metropoli postihl kolaps zdravotnictví i komunálních služeb – videa kolující po sociálních sítích ukazovala mrtvá těla ležící na ulici zabalená do plastových pytlů, která neměl kdo odvézt, podomácku stlučené rakve a dokonce i „pohřbívání“ shozením do moře. Oficiální vládní čísla z poloviny dubna uvádějí okolo čtyř set mrtvých, ale podle všeho se nezakládají na skutečnosti: „Porovnala jsem počty úmrtí za první tři měsíce letošního a loňského roku, a za letošní březen je zemřelých o 1500 víc. Neznamená to, že všichni zemřeli na koronavirus – jsou to i neprovedené dialýzy v přeplněných nemocnicích nebo srdeční choroby, které nemohly být léčeny.“ Křesťanská demokratka Viteri v rozhovoru přijímá díl odpovědnosti – město podle ní dělá, co může (včetně rychlého zprovoznění nemocnice, která zůstala před čtyřmi lety nedostavěná), ale větší díl pravomocí má v rukou vláda původně levicového Lenína Morena, proti němuž Cynthia Viteri neúspěšně kandidovala v posledních prezidentských volbách. Vláda nicméně sídlí v andském městě Quito, které je nákazou zasaženo jen mírně, zatímco Guayaquil se ve španělskojazyčných médiích rychle stal „odstrašujícím případem“. V tomto smyslu na Twitteru komentoval videa z Ekvádoru i salvadorský prezident Nayib Bukele. Viteri se proti tomu výslovně ohrazuje: „Chtěl na nás ukázat jako na zhoubu světa, ale Guayaquil je oběť smrtelné nákazy… V téhle tiché válce jsme oběti, ne agresoři.“
Pandemické zpravodajství referuje hlavně o velkých městech, ať už je to Wu-chan, Madrid, New York nebo Guayaquil. V nebezpečí jsou ale i lidé žijící v nejméně urbanizovaných místech planety – původní obyvatelé Amazonie. Koronavirus je další z hrozeb, kterým jsou vystaveni jak domorodci, tak celý ekosystém. Vedle odlesňování je klíčovým pojmem garimpo – rýžování drahokamů na vlastní pěst, zpravidla nezákonně. A garimpeiros ani dřevaři rozhodně nezůstávají v karanténě, píše socioložka a doktorka amazonských studií Márcia Oliveira v zevrubném článku z 15. dubna, který vyšel v internetovém deníku Amazonas Atual. Smrt patnáctiletého chlapce z etnika Janomamů je varováním, že se virus už nějakou dobu nekontrolovatelně šíří místními komunitami. Vesnice Helebe v brazilském státě Roraima, odkud první známá oběť pocházela, je pro garimpeiros jednou z bran do domorodých území – předák janomamského sdružení Hutukara odhaduje, že ilegálních hledačů zlata působí v oblasti až dvacet tisíc. Někteří z nich navíc místní obyvatele v lepším případě najímají, v horším je zneužívají pro otrockou práci. Bylo tedy jen otázkou času, kdy bude do oblasti zavlečen koronavirus. Rýžování se věnuje i část domorodců, které v tom navzdory legislativě podporují někteří politici a především misionáři – v jiné roraimské komunitě „koordinují garimpo zástupci evangelikálních církví navázaných především na Boží sbory [církevní sdružení se sídlem v USA – pozn. red.], které v této činnosti vidí možnost, jak v domorodcích povzbudit podnikatelského ducha,“ uvádí Oliveira. V některých případech je pak toto rýžování (opět ilegálně) kooptováno těžaři se strojním vybavením, které má na ekosystém ještě horší dopad. Garimpeiros, dřevaři i misionáři představují v době pandemie dvojnásobné ohrožení. Proto se objevují i případy odporu. Příkladem jsou zástupci obyvatel oblasti Vale do Javari v západní Amazonii, kteří se snaží soudní cestou domoci zákazu vstupu misionářů na domorodá území.
Smrt brazilského spisovatele Rubema Fonseky s koronavirem nesouvisí – zemřel 15. dubna ve čtyřiadevadesáti letech na zástavu srdce. Ještě téhož večera vyšel v předním deníku Folha de S. Paulo nekrolog, jehož titulek nazývá zesnulého prozaika a nositele mnoha literárních cen autorem „přesných a brutálních knih“. Fonseca bývá považován za iniciátora nové éry brazilské prózy, která se koncem šedesátých let odklonila od venkovského a regionálního prostředí, z něhož čerpal i zřejmě největší brazilský prozaik João Guimarães Rosa, a zaměřila se především na problémy a patologické jevy rychle rostoucích velkoměst. Mezi postavami se tak objevují prostitutky a pasáci, kriminálníci, ale i policisté a detektivové – sám Fonseca ostatně pracoval v padesátých letech jako policejní komisař v jednom z obvodů Ria de Janeiro. „Publikoval především detektivní příběhy, ale byl jedním z autorů, kteří dokázali tento žánr – často považovaný za pouhou zábavu – dovést k vysoké literární úrovni,“ píše autor nekrologu Maurício Meireles. Vedle toho vyzdvihuje Fonsekovu práci s jazykem a upozorňuje na jeho fascinaci ruským prozaikem Isaakem Babelem. Ta je patrná i z jeho románu Mocné vášně a nedokonalé myšlenky (1988, česky 2006), jedné ze dvou jeho knih dostupných v češtině.