Přemítání o podstatě lidství

Ve zničeném postapokalyptickém městě uprostřed pouště a skládek toxického odpadu probíhá každodenní boj o přežití. Tlupy otrhaných sběračů se v ruinách marně snaží najít něco užitečného, ze sídla tajemné Společnosti unikají deformovaná monstra, splašky a jiné produkty biotechnologického výzkumu. Nad vším krouží gigantický létající medvěd Mord, který spolu s hordou dalších mutantů město dle libosti terorizuje. V troskách paneláku se snaží ubránit svůj ostrůvek normality hlavní hrdinka Rachel spolu se svým partnerem Wickem, biotechnologickým inženýrem, který dříve pracoval pro Společnost. Jejich křehká idyla se ale rozpadne ve chvíli, kdy Rachel přinese domů záhadného malého tvora, něco mezi kaktusem a chobotnicí, a pojmenuje ho Borne.

Pandemie, vymírání druhů, klimatický kolaps i rozmach umělé inteligence nám stále důrazněji připomínají, že nejsme jedinými ani jedinečnými obyvateli planety Země – a patrně také přispívají k rozmachu spekulativní fikce s ekologickými tématy, jejímž výrazným představitelem je americký spisovatel Jeff VanderMeer. V románu Borne (2017) autor rozvíjí řadu svých typických motivů.

Cizí formy života

Sasankovitý mimozemšťan Borne do sebe začíná ládovat všechno, co mu přijde pod panožky, a roste jako z vody. Postupně se naučí mluvit, vstřebává do sebe nové zkušenosti a mezi Rachel a Bornem se navzdory námitkám podezřívavého Wicka pomalu rozvíjí vztah matky a dítěte. Rozbíhá se tak série intrik, podrazů a spojenectví typických pro tříčlennou nukleár­ní rodinu, přičemž léta dětství a dospívání se kvůli unikátním schopnostem exotického stvoření koncentrují do několika málo týdnů. Z těchto premis začíná VanderMeer rozvíjet úvahy o tom, co dělá člověka člověkem, odkud a jak získáváme svou osobnost a nakolik je komplexní vědomí výjimečnou vlastností našeho druhu. Je to téma, které se v oblasti sci­-fi dříve diskutovalo hlavně v souvislosti s robotikou a umělou inteligencí, ale VanderMeer směřuje spíše k přemítání o podobách biologického života na zemi v době hrozícího planetárního kolapsu. Pracuje přitom s motivy, které známe už z trilogie Jižní Zóna (2014, česky 2015–2017), a vrací se k nim i ve svém zatím posledním románu Dead Astronauts (Mrtví astronauti, 2019). Vždy jde o kroniku marných pokusů umělé či mimozemské inteligence ztotožnit se s člověkem, popisuje se mnohotvárnost forem života i zděšení z jejich destrukce znečištěním a korporátním kapitalismem.

VanderMeer v mnohém navazuje jak na současné debaty o mezidruhové solidaritě vedené environmentalisty, tak na širší proudy filosofického myšlení typu objektově orientované ontologie či teorie sítí aktérů, které v rámci studia společnosti zohledňují i agendy jiných činitelů, než jsou lidé. Pro praktickou aplikaci tohoto hlediska se stačí podívat na současné globální dění určované člověku cizí, nepochopitelnou agendou mikroskopického viru. Právě v Borneovi přitom VanderMeer přestává chápat cizí životní formy jako něco prvoplánově hrozivého a vykresluje je spíše jako entitu, která může být přátelská a blízká, i když ji nikdy zcela nepřetvoříme k obrazu svému. Vždy se budeme pohybovat v „uncanny valley“, v oblasti věcí, jejichž připodobnění člověku je sice takřka dokonalé, ale přetrvávající drobný nedostatek v nás přece jen vyvolává podvědomý děs a odpor.

Narušená idyla

Borne se mentálně mění z blábolícího mimina v náladové a vzteklé děcko a nakonec v zahloubaného puberťáka, učí se měnit tvar, sype ze sebe nečekané postřehy a slovní hříčky, ale zároveň v jeho okolí mizí nejdříve ještěrky a pak i partička rabujících výrostků. Rachel se zarytě snaží nevidět nic, co by narušilo mateřskou idylu, nicméně soužití se záhadným blobem nemůže dlouhodobě fungovat, nehledě k tomu, že Borne nijak neprospívá jejímu partnerskému vztahu. V domácnosti docházejí zásoby, ve městě se schyluje ke konfliktu mezi Mordem a záhadnou Čarodějnicí a všechny dějové linky vedou k polorozpadlé budově Společnosti, která v sobě ukrývá odpovědi na tajemství existence Bornea, Morda i dalších podivných bytostí potulujících se mezi troskami. Pomalé putování do sídla Společnosti je ovšem spíše dovětkem než ústředním motivem příběhu, který se cyklicky vrací ke svému začátku.

Na rozdíl od strhující Anihilace (2014, česky 2015), prvního dílu Jižní Zóny, nemá ­Borne strukturu dobrodružného románu, spíše se jedná o intimní vztahové drama v nevšedních kulisách. VanderMeer staví hlavně na repeti­tivních, hypnotických popisech zničeného města, v jehož ruinách bují zlověstný, občas krásný, ale téměř vždy smrtící nový život vznikající z odpadu Společnosti. Stejně jako v Anihilaci i v Borneovi autor povoluje uzdu své posedlosti nejrůznější zvířenou – tentokrát jde hlavně o medvědy všech velikostí a barev, kteří jsou popsáni do nejmenších detailů. Krajiny plné prázdných bazénů, mutujících oblud a zasněné prázdnoty v silnějších momentech připomínají pasáže z románů J. G. ­Ballarda či Raye Bradburyho, je však třeba dodat, že ústřední zápletku spíše rozmělňují, než dokreslují.

Houby, hmyz a my

Příběh trojice hrdinů není thrillerem plným zvratů, ale ani meditativní poutí a opakování jejich vzájemných konfliktů i popisů postapokalyptického okolí časem unavuje. Na čtivosti českému vydání nepřidává ani zbytečně archai­zující a kostrbatý překlad Pavla Bakiče, který VanderMeerovu záměrně vyosenému a bezčasému jazyku plnému novotvarů nedělá nejlepší službu. Čtenář se každopádně brzy dovtípí, že rostoucí blob s osobností schizofrenního puberťáka a netušenými schopnostmi do vztahu ústřední dvojice nic dobrého nepřinese, ale na závěrečný kolaps a pochopení Borneovy pravé podstaty musíme dlouho čekat.

I když by příběhu možná slušel spíše formát novely, stále jde o zajímavý literární příspěvek k debatě o tom, co nás vlastně dělá lidmi. Ať už se VanderMeerovi hrdinové potkávají s monstry z laboratoří, pouštními liškami či mechanickými brouky, vždy je zde střet oddělených světů, které se navzájem mohou jen těžko pochopit. Létající medvěd byl sice dříve člověkem, ale mnoho lidského v něm nezůstalo; naopak znuděná rosolovitá sasanka věrně imituje znuděného teenagera. Nemá smysl si do nich projektovat vlastní lidství a také se musíme smířit s tím, že naše zdánlivě unikátní myšlení a prožívání se od smyslových vjemů hub, hmyzu či strojů neliší tolik, jak si představujeme. „Nemám žádnou osobnost,“ stěžuje si Borne své adoptivní matce, a promlouvá tak za všechny, kdo uprostřed globálního kolapsu začínají pochybovat o vlastní výlučnosti. Je to sice melancholické, ale v době pandemie a karantény vlastně docela uklidňující čtení.

Autor je editorem webu Heroine.cz.