Silná žena odolá

Bianca Bellová svým textem Proč nejsem fe­ministkou, publikovaným na webu iLiteratura.cz, před rokem způsobila poprask jak na konzervativním křídle (reakce ve smyslu „konečně rozumná ženská“), tak pochopitelně mezi těmi, kdo o feminismu něco vědí. O spisovatelčiných důvodech, které vycházely z unikátně šťastných osobních zkušeností, se diskutovalo až do podzimu, kdy vyšla její zatím poslední próza Mona. V té se – konzistentně se zmíněným článkem – řeší právě téma společenských mantinelů ženského osudu a individuální síly je překonávat.

Přenesená strategie

Mona se nevyhne srovnání s autorčiným předchozím veleúspěšným Jezerem (2016), přeloženým do jazyků několika kontinentů a oceněným Magnesií Literou i Cenou Evropské unie za literaturu. Ne však jen proto, že vyšla po této knize, ale protože působí jako její sequel – jako způsob, jak strategii vyprávění, která měla nepopiratelný úspěch, po­­užít ještě jednou v trochu jiné látce.

Mona je ideálem silné ženy, která dokáže jakýmkoli nástrahám osudu čelit se vzpřímenou hlavou – jakési alter ego autorky manifestu Proč nejsem feministkou, žijící však mimo svět bohatého Severu. A vypravěčka Monu skutečně nešetří. Ze světa bezpečí a bohatství, kde matka, manželka prominentního novináře, drží krok s trendy francouzské módy a peče makronky, je hrdinka po zatčení rodičů novým tradicionalistickým režimem nenávidícím jinověrce uvržena do sklepa pod babiččiným domem a držena ve tmě tak dlouho, až ztratí přehled o dnech… A když je konečně bezpečné vyjít ven, čeká ji amputace vnějších genitálií, sňatek s prvním mužem, který šel okolo, jeden syn z povinnosti a nekončící práce, která je ale v životním marastu nakonec vítaným útěkem. To vše na pár desítkách řídce sázených stran.

Dále vyprávění, respektive dějová linka zasazená do přítomnosti, sleduje Monu jako dospělou ženu, matku líného a oprsklého chlapce, který si neváží její péče ani práce a který hlavně chce, aby na veřejnosti nosila šátek a nemusel se za ni stydět. Manžel Kamil vyřezává loutky, aniž by je dokázal prodat, ženské práce dělat „bohužel“ nemůže, ale i tak je to dobrý muž: „Nebije ji, nebere si ji násilím.“ Mona pracuje jako zdravotní sestra v rozpadající se nemocnici – po stěně leze gekon, stéká po ní stružka bahnité vody, prorůstá jí mučenka z okolní džungle. Lékařský personál je zde daleko za hranicí vyčerpání. Adam, dvacetiletý mladík po amputaci, který se svým novým jménem odřízl od válkou znetvořeného já, se v nemilosrdném, bezútěšném, a přesto vlastně nudném světě stává objektem hrdinčiných pozdních citů.

Je zde nenaplněná láska, horko, pomalu se rozpadající civilizace a protagonistka, která se tomu všemu snaží čelit (Mona jako přesmyčka Namiho z předešlé knihy), ovšem nikoliv dítě či mladý muž, ale stárnoucí žena, nikoliv hledání matky a identity, ale poznání, že vlastní osud uvízl na mělčině světa… Mona se zkrátka v mnoha ohledech v Jezeře zrcadlí.

Budíček z nudy

Mona je text „inspirovaný událostmi ve světě, ať jsou to události v Jižní Americe, v Číně nebo někde jinde“, vyjádřila se autorka v rozhovoru pro časopis Reflex. Jenže lokalizace příběhu do fiktivního „nemísta“ v Jezeře fungovala, a pokud spolu kvůli stylistickým lapsům nebo nedomyšlenostem detaily bizarního fikčního světa neladily a z obrazu Aralského jezera se kvůli mluvě postav nebo popisu prostředí stával vysychající Mácháč z paralelního vesmíru, dalo se vymluvit na to, že jde přece o nezařaditelný, povědomý a zároveň nepopiratelně fantasmagorický prostor, v němž se jednak odehrává komplikované hrdinovo dospívání (konkrétní zkušenost, kterou si každý čtenář sám za sebe nějak prošel) a jednak zrcadlí ekologický kolaps (něco, co nás všechny přesahuje natolik, že shodně trneme v posvátné hrůze, ať už jsme odkudkoliv). Vizuální střepy pak slepila mytologie polosnových událostí, jejichž vrcholem jsou lidské oběti Duchu Jezera. V Moně ale tento milosrdný tmel chybí a pozorování létajícího talíře nebo obraz hořících mnichů prchajících ze zapáleného kláštera vstříc budoucím sestřičkám, jejichž internát od něj dělila jen zeď se zamčenými vrátky, působí jako vykalkulované ozvláštnění, budíček z nudy.

Jazyk stejně jako u Jezera charakterizují úsečné krátké věty, redukované na nezbytné větné členy. Bellová od partikulárního (v prvotině Sentimentální román z roku 2009) přešla k archetypálnímu. Stala se globálně srozumitelnou spisovatelkou, což je jistě komerční výhoda, otázka ale je, co konkrétního vlastně chce sdělit. Pokud měla být novela upozorněním, že v jiných kulturách silné ženy trpí, je škoda, že se do ní krutá realita dostala v tak schematické podobě (obřízka a šátek). Zpod povinných zmínek a detailů, které by v nejedné facebookové diskusi vyvolaly patřičný ohlas u místních „odpůrců islámu“, se přitom dere na povrch zkušenost sestřičky z prachobyčejného českého paneláku.