V režimu dobrovolníků

Kdo čeká na příběhy o krvavých otlačeninách jako z italských nemocnic, čeká marně. Tisíce českých studentů medicíny se dobrovolně přihlásily jako výpomoc v nemocnicích a zřejmě i díky nim se nápor pacientů podařilo ustát. Jejich vzdělávání se ale zkomplikuje a pozdrží – možná i dlouhodobě. Zatímco medici pomáhají v nemocnicích, a řeší tak problémy ministerstva zdravotnictví, ministerstvo jim připravuje nelehkou budoucnost.

Pracovní povinnost

„Ob­-jed­-nat,“ rozléhá se ženský hlas zpoza průhledného štítu. Je teplo, poledne velikonočního týdne, ulice jsou prázdné. „Musíte se objednat,“ opakuje žena muži ve velkém stříbrném SUV, s nímž dorazil před Fakultní nemocnici na pražských Vinohradech do drive­-inu určeného pro kontrolu na nákazu koronavirem. Rozjíždí se, ale podaří se mi ho oslovit. „Jel jsem kolem, tak jsem si říkal, že to zkusím,“ vysvětluje z dálky. Objednací intervaly jsou pětiminutové, nikdo tu nečeká. Trochu jiné je to na klasických odběrech. V nemocnici na Bulovce zvládají situaci dobře. Asi patnáct lidí ve dvou řadách trpělivě čeká a vzorně udržují rozestupy. Před budovou muž v teplákové soupravě rozrušeně potahuje z cigarety. „Mojí paní se v noci udělalo zle a praktička nás poslala sem. Spíme každej v jiným pokoji. Já příznaky nemám, takže za vyšetření bych musel dát tři tisíce,“ popisuje, zatímco jeho žena dřepí ve frontě, hlavu v dlaních.

K osmému březnu u nás bylo téměř pět a půl tisíce registrovaných dobrovolníků, z nichž skoro tři tisíce byly umístěny v některém zdravotnickém zařízení, dozvídám se od zástupce dobrovolníků 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Tomáše Sychry. Činnosti, které vykonávají, se různí. Někteří jsou v přímém kontaktu s potenciálně nakaženými pacienty v triáž­ních stanech a na odběrech, jiní podporují běh oddělení, která s koronavirem nic společného nemají, nebo třeba lékařům a lékařkám hlídají děti. Se zdravotnickými zařízeními mají medici pracovní smlouvy. Za svou práci mají nárok na finanční odměnu, která by podle organizátorů dobrovolníků měla být minimálně 110 korun za hodinu, podle některých pražských studentů může být ale i nižší. Pracovní směny jsou zpravidla dvanáctihodinové.

V polovině března vláda vyhlásila pracovní povinnost pro studenty pátých a šestých ročníků všeobecného lékařství a posledního ročníku zdravotnických oborů. V tu dobu už se dobrovolníci z řad studentů několik dní organizovali, pracovní povinnost tedy nebylo třeba vymáhat – poptávka je nasycená. Ostatně kdyby nebyla, otevřela by se jistě mnohem závažněji etická otázka, zda budoucí lékaře vystavit rizikům.

Atraktivní praxe

Úskalí práce v nemocnici objasňuje lékař Šimon Reich, který je velkým odpůrcem případného povinného nasazení mediků: „Víme, že se spousta pacientů v zahraničí nakazila nozokomiálně. To znamená, že virus chytili až v nemocnici.“ Zdaleka přitom nemuseli být u odběrů. Stačí, že se v daném zařízení koncentrují potenciálně nakažení pacienti. Nemocnice patří k místům, kde je výskyt většího počtu lidí nevyhnutelný. „Stačí, aby student vezl člověka s nerozpoznanou infekcí na rentgen kvůli bolesti břicha,“ dává Reich praktický příklad. „Navíc studenti medicíny ještě nesložili žádnou lékařskou přísahu, nemají proto vyšší morální povinnost se viru vystavovat,“ uzavírá.

Jinak se na věc dívá Ondřej Hlaváč, student pátého ročníku 2. lékařské fakulty v Praze, který působí na vysoce exponovaném stanovišti v nemocnici na Bulovce: „Bereme to jako svou společenskou povinnost vzhledem ke kvalifikaci.“ V třídicím stanu a na odběrech pracuje výhradně se svými kolegy mediky. „Myslím, že kdyby medici nenastoupili a lékaři museli dělat práci, kterou děláme my, byla by to pro ně nepochybně obrovská zátěž navíc. Nyní už se zapojilo dost mediků, ale na začátku to bylo opravdu náročné.“ Jako většina jeho kolegů se musel Hlaváč přestat stýkat s rodinou. Nakažení jsou totiž už i mezi mediky. Celorepublikové číslo není známé, ale například 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy eviduje z 510 nasazených mediků pět nakažených.

Bára Nekudová, studentka pátého ročníku Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, pracuje ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Během měsíce svého dobrovolného zapojení by měla odpracovat čtrnáct dvanáctihodinových směn. Umístěna byla na dialyzační jednotce: „Oficiálně jsem na pozici sanitáře, ale vykonávám všechno možné – od umývání postelí po triáž pacientů a zapojování a odpojování dialyzačních strojů.“ Není jediná, kdo působí na oddělení, které není přímo spojeno s léčbou COVID­-19. Nejde přitom jen o nedostatek personálu. Kvůli nedostatku praktických stáží během studia (jejichž kvalitu medici často popisují jako nevalnou) je pro studenty jakákoli zkušenost v nemocničním prostředí atraktivní. Některé ústavy na lékařských fakultách navíc dobrovolnickou práci uznávají jako stáž. Nekudovou nicméně zarazilo, že jako první byli umisťováni studenti šestých ročníků, kteří se mají připravovat na státnice a následné zapojení do standardního provozu. „Nemyslím si, že na to, aby někdo zvládl vykonávat práci sanitáře, potřebuje mít vychozených skoro šest let lékařství,“ shoduje se se spoustou svých kolegů a kolegyň. Potom by ale velkou část činností v nemocnicích mohli po krátkém zaučení odvádět třeba i herci, učitelé nebo živnostníci, které epidemie připravila o výdělek.

Nucená rezidence

Zatímco se budoucí doktoři s úsměvem na tváři vydávají do rizikového prostředí, ministerstvo zdravotnictví má od konce února v připomínkovém řízení návrh novely zákona č. 95/2004 Sb., která by měla reformovat systém rezidenčních míst. Zákon v nové podobě by měl zavázat doktora k tomu, aby setrval na vymezeném místě výměnou za financování své specializační přípravy, což v praxi znamená až dvanáct let na stanoveném pracovišti a hrozbu, že v případě změny místa by musel platit statisícové pokuty (i kdyby se třeba potřeboval stěhovat kvůli rodině). Novela je považována za chybnou i z mnoha jiných důvodů, ať už jsou to volné formulace a nepřesná terminologie, či možný nesoulad s Listinou základních práv a svobod. Česká lékařská komora se proti návrhu ostře ohradila, protože v průběhu jeho přípravy nedostala možnost se na něm podílet nebo se k němu alespoň vyjádřit. „Je s podivem, že ústřední správní orgán nereflektuje dlouhodobé snahy komory, ale i dalších organizací o změnu specializační přípravy, která je podle dosavadních zkušeností byrokratická, administrativně i systémově nepřijatelná a samotného účastníka, mladého lékaře, mnohdy staví do zcela neřešitelných situací, které jsou výsledkem dosavadních, často nepromyšlených překotných legislativních změn vyvolaných zájmovými skupinami,“ píší zástupci ČLK Milan Kubek a Zdeněk Mrozek ve své připomínce z poloviny března.

Ačkoli na Velikonoční neděli byl denní přírůstek nakažených nejnižší od 17. března, bylo by nezodpovědné vyvolávat dojem, že jsme pandemii COVID­-19 zvládli, byť jsme se patrně vyhnuli kolapsu, který zasáhl Itálii a Španělsko. Celostátní mobilizace šicích strojů a 3D tiskáren umožnila samovýrobu nedostatkových roušek a štítů. Úzkostlivá opatrnost a sousedské udávání zajistily dodržování nařízených pravidel. Medici vyztužili zdravotnictví v době, kdy se pro lékaře připravuje demotivační zákon… Jakkoli je však dehierarchizovaná struktura v české kultuře oblíbená, její úspěch můžeme přičítat spíše štěstí.

Autor je student FF UK.