Kresba Vít Svoboda
Pro někoho je koronavirová pandemie „čínská chřipka“, pro jiného „nemoc globálního kapitalismu“, zatímco další v ní spatřují buď hrozbu pro „naše svobody“ a ekonomické zdraví, nebo naopak další důkaz všeobecné nemoci „rasismu a diskriminace“. K tomu se přidávají apokalyptické obrazy, ale i útěšná slova naděje, že právě tato krize změní svět i lidskou povahu a že nastane morální i duchovní obroda společnosti. Věty vytržené z knih Michela Foucaulta kolují po sociálních sítích a rychle se mění v politické floskule, zatímco Slavoj Žižek se na stránkách Neue Zürcher Zeitung snaží přivést zarputilého Giorgia Agambena k rozumu a baví tím své obdivovatele i kritiky. A mezitím svět funguje dál a lékaři léčí nakažené, vědci vymýšlejí vakcínu, ekonomové modelují krizový vývoj a politici rozhodují pod tlakem výjimečné situace a bez patřičných znalostí a informací.
Společenská reakce na virovou hrozbu vytváří paradoxní situaci, kdy celý svět žije v očekávání radikální změny, a přitom nemůže reagovat jinak než zavedenými praktikami a vědomostmi spolu s důvěrně známým jazykem a symboly. To není raně moderní svět národních revolucí a s nimi spojovaného očekávání pokroku, jak ho zachytil Giuseppe Tomasi di Lampedusa v nejcitovanější větě románu Gepard, jíž mladičký aristokrat Tancredi svému strýci s revolučním zápalem vysvětluje, že se vše musí změnit, aby to zůstalo zachováno. Ta věta není cynická ani ironická, ale skepticky dvojznačná. V dnešním světě globalizované společnosti jako by ovšem platil opak, totiž že se nejprve vše musí zachovat a udržet, abychom si vůbec dokázali nastávající změnu představit a přiblížit.
V lidských dějinách najdeme řadu okamžiků, kdy přírodní katastrofy transformovaly civilizace a kultury, ale také příklady, kdy se jich takové mimořádné události nijak významně nedotkly. Morová rána sice zabila Perikla a oslabila moc Athén, ale vrcholné období klasické kultury nezasáhla. Podobně středověké morové rány vedly zrovna tak k náboženskému sentimentalismu, jako ke vzniku světské literatury a dílům, jakým byl Boccacciův Dekameron nebo Chaucerovy Canterburské povídky. A na tehdejší hospodářský nebo technický rozvoj měly vliv nanejvýš nepřímý. Kdo od dnešního koronaviru očekává světlé nebo temné, ale v každém případě zcela nové zítřky, měl by svá očekávání krotit – a platí to i v případě Evropské unie, která v nadcházející době projde historickou zkouškou.
Unie nevznikla jako stát, který má moc rozhodovat o mimořádných situacích a v nich o životech svých občanů. Vznikla jako organizace, jejímž účelem je organizovat běžný hospodářský, politický a společenský život a přispívat k prosperitě a míru. Do běhu věcí zasahuje stále víc, ale navzdory tomu nikdy nezískala právo vyhlašovat výjimečný stav – i když v době krize eurozóny se tak především Evropská centrální banka do jisté míry chovala. EU také nikdy nezískala pravomoc zasahovat do zdravotní politiky členských zemí, a proto jsou dodnes zdravotní systémy v kompetenci jednotlivých států, což je vidět i v rozmanitosti forem, jakými se jednotlivé vlády vyrovnávají s pandemií.
Unie není stát, a proto ani její reakce na pandemii nemohla být autoritativní v míře, v jaké by to očekávali její stoupenci a před kterou by varovali její odpůrci. Původní výzva předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen, aby jednotlivé země nezavíraly hranice, působí sice zpětně jako nepochopení závažnosti situace, ale odpovídala tomu, co je vlastní politice Evropské unie, totiž odstraňování hranic a bariér v životě těch, kdo žijí na jejím území.
EU každopádně nemůže ignorovat hospodářské a politické důsledky dnešní výjimečné situace. Hospodářský kolaps, který hrozí, staví do zcela nového světla především společnou měnu, protože pandemie prohlubuje již tak značně asymetrické rozdělení nákladů a zisků v eurozóně. Přes všechny řeči o vzájemné solidaritě půjde nakonec o funkčnost eura, která je dnes bez dluhové unie nemyslitelná. Severní křídlo vedené Německem, Nizozemím a Rakouskem, které se dluhové unii dosud bránilo řečmi o odpovědném hospodaření a politice úspor, je dnes největší hrozbou evropské jednoty.
Problém přestavuje i první politická oběť koronaviru, totiž maďarská demokracie, která už před pandemií pobývala na jednotce intenzivní péče. Právní změny, ke kterým došlo pod záminkou výjimečného stavu v Maďarsku, nejsou v demokratickém právním státě ani v EU ospravedlnitelné. Unie si tak musí odpovědět na otázku, jestli diktátorský režim, ve kterém lze po neurčitou dobu vládnout pomocí vládních dekretů a trestně stíhat kritiky ve jménu státní bezpečnosti, ještě může být členskou zemí.
Evropská unie není stát a nikdo od ní neočekává, že její orgány v rámci boje proti koronavirové pandemii budou mít moc vše změnit tak, aby se zachovala samotná existence tohoto nadnárodního společenství. Určitě se však očekává, že v rámci existujících pravomocí udělají její orgány vše, aby Unie fungovala lépe a chránila ty nejpostiženější a nejzranitelnější. Není to utopie, ale také to není málo a bude to vyžadovat oběti, o jakých bohatší a úspěšnější část evropské společnosti ještě ani nezačala přemýšlet. A přitom už dávno byl nejvyšší čas, takže dnes nevíme, jestli není pozdě.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.