Pandemie i důsledky vládních nařízení znemožňují divadlům fungovat klasickým způsobem. Nové, alternativní způsoby provozu ovšem zpochybňují neměnnost samotných základů divadla, především žité přítomnosti sdílené herci a publikem. Adaptují se divadelní scény na online prostředí?
Pokud se rozhodnu vytvořit divadelní inscenaci, volím k tomu a priori určité prostředky, kdežto jiné nechám stranou. Podobně pokud chci vytvořit film, předpokládám využití kamery, a pokud chci napsat knihu, neobejdu se bez písma. Zpochybnění této samozřejmosti může vést k tomu, že se koncepty divadla, filmu nebo literatury aktualizují a získají úplně nové obsahy.
Dramatické umění se nyní v této situaci ocitá. Mezi divadelníky se za současné pandemie mluví dokonce o třetí divadelní reformě, historicky navazující na první, kam spadá inscenování Wagnerova Prstenu Nibelungova (1876), a druhou, vyvolanou například poetikou Antonina Artauda nebo dokumentem Bertolta Brechta. Objevují se obavy o udržitelnost samotného oboru scénických umění. Oddělení mezinárodní spolupráce Divadelního ústavu pořádá pravidelná online setkání, kde se mimo jiné věnují i následujícímu tématu: „Obrannou reakcí je rychlá adaptace divadelní a taneční tvorby na virtuální prostředí. Je tato hybridní existence v reálném i virtuálním časoprostoru slepou uličkou pro obor, který je založen na živém kontaktu s publikem, nebo pro něj otvírá i nové možnosti a světy?“
Epidemiologizace divadla
Použití biologických termínů, jako je „adaptace“ nebo „přežití“, není náhodné. Divadlo dlouhodobě myslí i pomocí pojmů, které nejsou vlastní pouze jemu. Mluví se tak o experimentu, podmínkách, prostředí… O divadle je totiž třeba uvažovat jako o živém, neustále se proměňujícím organismu. V současné situaci se divadelníci potýkají nejen s okolnostmi pandemie, ale i s důsledky chaotických vládních rozhodnutí, které jim znemožňují hrát. Není tedy možné provozovat divadlo v takové formě, na jakou jsme zvyklí – živě, bezprostředně před diváky. Zejména při jarní vlně epidemie došlo k tomu, že se představení začala přesouvat do online prostředí, kde se snažila simulovat sdílený čas a prostor. Je třeba ocenit zejména ta divadla, která se pokusila důsledně pracovat se streamováním, čímž prokázala schopnost reflektovat aktuální podmínky – na rozdíl od ostatních scén, které pouze vytáhly z archivů záznamy, mnohdy i několik let staré, a pokoušely se je prodat pod heslem „Kultura žije“. V současnosti je živý stream a zfilmování původně divadelních inscenací již víceméně zaběhnutým řešením.
Streamování je tak impulsem k rozvíjení, respektive k adaptování nových forem a jejich inkluze do pojmu divadla jako takového. Pandemická situace podněcuje k reflexi myšlení o divadle vůbec. Sdílená přítomnost, která by měla být jednou ze základních charakteristik vztahu jeviště a hlediště, není zaručena pouze tím, že se lidé nacházejí v tomtéž čase ve stejné místnosti. To, že se dvě stě lidí dívá stejným směrem, neznamená, že vidí totéž, natož že si totéž myslí. Specifikovat pojem přítomnosti je vůbec jedním z úkolů, které dnes před divadlem leží. Toho si ale byli vědomi již aktéři první a druhé reformy, kteří kupříkladu kritizovali divadlo pojímané jako podívaná a přítomnost diváků rozšiřovali o „rituální“ prvek spolubytí. Přítomnost, která je podstatou divadla, totiž není pouhý výskyt v časoprostorové, fyzikálně definované skutečnosti. V čem přesně by se tedy měla lišit nadcházející třetí divadelní reforma od dvou předchozích?
Být online
„Mít nápad není něco obecného,“ říká filosof Gilles Deleuze v přednášce Qu’est-ce que l’acte de création? (Co je to akt tvorby?, 2013; dostupné na YouTube). Mít nápad je vzácné a úkolem tvůrce je nalézt, pro který způsob vyjádření se daný nápad nejlépe „hodí“. I proto je tvorba osamělá. Tvůrci jsou z podstaty lidé, kteří odporují stávajícímu. A existují různé způsoby, jak vzdorovat. Divadelní tvůrci mohou ideje přebírat odjinud, ale aby tato výměna nebyla pouze odrazem nedostatku vlastních obsahů, musí zde být něco výsostně divadelního – tvůrčí nápad. Deleuze dále zdůrazňuje, že „není dosud jasný vztah mezi uměleckým dílem a lidmi, kteří ještě neexistují“. Budoucnost scénických umění se stává, je v procesu, a to i ve vztahu k lidem, tvůrcům a divákům, kteří se ještě nenarodili. Nové přístupy (nové ve smyslu „ještě nepojaté za vlastní“) tedy nesmějí být pouhou reakční záležitostí, ale poctivým pokusem pracovat a vyvíjet, takřka ve vědeckém smyslu slova. Život a přežití divadla jsou přímo závislé na adaptovatelnosti jeho organismu na nová dobrodružství, kterým je chtě nechtě vystaveno. A je třeba se ptát, jakým aktem rezistence se projevuje právě divadlo, jestliže je bráno jako pomíjivé kouzlo jednoho večera, a přece přetrvává.
Možnosti divadla v online prostředí nejsou pouze „divadelním problémem“. Vztah online skutečnosti k tomu, co chápeme jako realitu per se, je problém nejen umělecký, ale zejména sociální, politický a obecně kulturní. Je to výzva 21. století, která nám stále roste před očima. Divadlo by nemělo být v šoku z toho, že se musí ze „skutečných“ prostor přesunout do online prostoru, který je dávno součástí běžného materiálního zajištění každé reprízy. Copak se lístky nekupují také na internetu? Copak spolu tvůrci nekomunikují prostřednictvím takzvaně moderních technologií? A copak nevydávají před premiérou trailery, netvoří v grafických programech plakáty a nepublikují fotografie na sociálních sítích? Zahrnout do přemýšlení o divadle nejen samotnou performanci, ale celý proces vzniku, včetně jeho skutečných materiálních a duchovních podmínek, je nezbytné k tomu, aby se divadlo jako narcis nepodivovalo samo nad sebou. Jedině tak nebude online prostor permanentně vnímán jako jakási odvozenina skutečnosti nebo jeho reprezentace, ale vezmeme ho vážně v potaz a vyvodíme z toho patřičné důsledky.
Zdá se, že některé novoty se daleko snáz adaptují v každodenním myšlení, zatímco v uměleckém prostředí potřebují spoustu času a vzduchu, aby se správně pojaly. Možná je třeba redefinovat spíš to, co chápeme jako online a digitální, než to, co chápeme pod pojmem divadlo. V současné krizi způsobené nemožností hrát před publikem jde především o jednotlivce, kteří přišli o svou práci a mají závažné existenční problémy, z nichž jim může pomoci právě online prostor, chápaný často jako jakýsi zlý duch doby nebo ztráta. Co si myslí privilegované spolky o tom, že musí změnit svůj modus vivendi, není to nejdůležitější.
Vzít prostor vážně
Kromě divadelníků trpí ztrátou přítomnosti lidí také prostor, ať už jde o staré dobré kamenné divadlo nebo adaptovaný průmyslový areál. Kvůli vynucené změně formátu přicházejí místa, kde se má zkoušet, pracovat a tvořit, o svou funkci. Přetrvá divadlo jako stavba? Online prostředí bývá často označováno jako nové, ale v čem a proč přesně? Nové je pro divadlo, a to zejména a právě ve vztahu k místu, jeho sdílení. Prostor, který je nutné vybudovat, aby se v něm divadlo mohlo dít, je odlišný od prostoru, který je vytvářen konkrétní performancí zevnitř, jejím prováděním. Zároveň ale jeden nemůže existovat bez druhého, divadlo se skutečně stává divadlem až tehdy, hraje-li se v něm: tehdy, když se prostřednictvím fikce transformuje v náměstí jakéhosi francouzského městečka nebo v zákoutí duše jednoho tanečníka – a divadlem tak být přestává. Kamenné divadlo jako stabilní struktura tak komunikuje s výsostnou proměnlivostí prostoru utvářeného zevnitř performancí. Zároveň je ale idea kamenného divadla tak pozoruhodně ustálená, že se dá přenést i do míst, která ve skutečnosti divadlem vůbec nejsou. Proto je možné hrát v atypickém prostoru a možná i online.
Zjednoduším si to a darwinovsky prohlásím, že ne každý organismus se dokáže adaptovat na nové prostředí… Uhájí si divadlo v současném tlaku svůj prostor? V případě divadla na síti se nelze odvolávat pouze na přítomnost. Autenticita, ručená přítomností, by měla být měřítkem pravdivosti nebo upřímnosti. Jenže autenticita, tak jak bychom ji rádi požadovali, může být lživá. Samotná autenticita není docenitelná ani jako transparence činů, ani jako korespondence se sebou samým, lze uznat jedině autenticitu odvedené práce. Pokud autenticita divadelního představení v současné podobě bude spočívat v tom, že si divadelní organismus nechá narůst nové, virtuální orgány a lidské tělo vystřídá kyborg – budiž. Autenticita – v našem případě například autenticita živého – nemá ke své obhajobě jiný zdroj než pouhý úzus. Samotná snaha být autentický vždy autentická není.
Mít divadelní nápad tedy znamená mít ideu, která musí být realizována právě takto, a nikoliv jinak. V ten moment může být autentická i bez přívlastků. Idea to může být paradoxní – divadelní, a přesto neodpovídající tomu, čím by divadlo mělo být. V posledku by to měla být idea osvobozující. Doufám, že divadlo bude nejen reaktivně, ale i proaktivně, tedy nejen z donucení, ale i na základě vlastní touhy, pátrat po možnostech adaptací v nové situaci.
Autorka je herečka a filosofka.