Disharmonické řešení

Národní památkový ústav prezentoval v září minulého roku záměr nekontextuální dostavby národní kulturní památky Invalidovna, který vyvolal řadu kritických reakcí. Dodatečně pak zveřejnil sníženou variantu dostavby, kterou vědecká rada ústavu 11. listopadu 2020 nadpoloviční většinou schválila. Na webové stránce uvedené instituce se dozvíme, že „představené řešení je v souladu s uplatňovanými principy současné památkové péče a oporu hledá i v mezinárodních dokumentech“. Následují odkazy na Benátskou chartu, Evropskou chartu architektonického dědictví, Úmluvu o ochraně architektonického dědictví Evropy, Krakovskou chartu a Florentskou deklaraci.

Proti vyhlášce

V poměrně rozsáhlých analytických materiálech je sice věnována pozornost i problematice památkové ochrany, ovšem v neobyčejně skromném rozsahu. Pasáž o památkové ochraně obsahuje strohý text o třech větách: „Invalidovna leží na východním okraji památkově chráněné oblasti historického Karlína. Východní část Karlína je památkově méně saturovaná a Invalidovna představuje nejdůležitější zdejší památku. Zároveň sousedí s cenným urbanistickým souborem sídliště Invalidovna.“ Tento text doprovází analytický plán s podrobnější legendou. Není však vůbec zmíněno, že vyhláška č.10/1993Sb. hl. m. Prahy, jíž byla památková zóna Karlín zřízena, obsahuje ustanovení, v nichž je zakotvena regulace tohoto území. Posláním této památkové zóny je podle článku 3 zachovat a trvale chránit kulturně­-historické a urbanisticko­-architektonické hodnoty dané části území hlavního města, přičemž předmětem ochrany jsou mimo jiné historický půdorys a jemu odpovídající prostorová a hmotná skladba, urbanistická struktura, charakter objektů a pozemků, architektura budov a jejich exteriéry nebo panorama s hlavními dominantami v blízkých i dálkových pohledech.

Vyhláška pak v článku 4 stanoví následující režim pro stavební a další činnosti: „Pro zabezpečení ochrany a regenerace památkových zón se stanoví tyto podmínky: a) při pořizování územně plánovací dokumentace musí být vymezena a respektována vhodná základní funkce památkových zón v prostorovém a funkčním uspořádání území, jakož i zhodnocována urbanistická skladba území; b) využití prostorů, ploch, území a staveb v památkových zónách musí být v souladu s jejich charakterem, architekturou, kulturní hodnotou, kapacitními a technickými možnostmi; c) veškeré úpravy prostorů, ploch, území a staveb musí směřovat k jejich estetickému, funkčnímu, technickému, kulturnímu a společenskému zhodnocení s ohledem na charakter památkových zón; d) při nové výstavbě, přestavbě a modernizaci musí být zohledněn charakter a měřítko zástavby a prostorové uspořádání památkových zón, rozsah nové výstavby, přestavby a modernizace musí být přiměřený památkovému významu jednotlivých částí památkových zón.“

Na první pohled je zřejmé, že původně prezentovaný záměr přístaveb, které by měly být připojeny na jižní straně barokního komplexu Invalidovny a které nápadně převyšují hřebeny jeho střech, musí vzbuzovat rozpaky. Navrhovaná dostavba sice snad může částečně odpovídat půdorysu zamýšleného, ale již neprovedeného pokračování stavby, avšak sotva jí odpovídající prostorové a hmotné skladbě, urbanistické struktuře, charakteru objektů a pozemků. Podobně lze mít vážné pochybnosti o tom, zda nekontextuální záměr dostavby představuje zhodnocení urbanistické skladby území, zda dostavba zohledňuje povahu a měřítko zástavby a prostorové uspořádání památkové zóny a zda je její rozsah přiměřený národní kulturní památce. Dodatečně představená snížená varianta původního návrhu sice již netvoří novou dominantu východní části památkové zóny, nicméně o jejím bezvýhradném souladu s obsahem citované vyhlášky lze nadále pochybovat.

Novostavby a památky

Připomenout je třeba také metodickou publikaci Národního památkového ústavu Novostavby v památkově chráněných sídlech (2004), kde se k problematice přístaveb v památkově chráněných územích uvádí, že „v naprosté většině chráněných sídel je kontrastní či disharmonické řešení novostavby z památkového hlediska zcela nežádoucí“. A dále: „Všechny přístavby je nutno posoudit individuálně, s ohledem na celkový urbanistický kontext, ale i s ohledem na památkovou a architektonickou hodnotou objektu, k němuž má být přístavba připojena. U nejhodnotnějších historických objektů často nebude jakákoli přístavba vůbec přijatelná a nárůst užitné kapacity bude nutno řešit formou samostatného objektu s případným komunikačním propojením, jehož charakter nenaruší původní hodnotnou stavbu (…) Obecně je nezbytné, aby přístavba nebyla vůči existujícímu objektu hmotově cizorodým prvkem a vycházela z principů hmotového utváření vlastního základního objektu.“ Návrh dostavby Invalidovny tedy navíc neodpovídá metodickým doporučením.

Porovnání podmínek režimu památkově chráněného území s předloženými stavebními záměry přitom představuje rutinní činnost každého pracovníka odborných územních pracovišť Národního památkového ústavu při přípravě písemných vyjádření. Vedení ústavu se však z těžko pochopitelných důvodů rozhodlo prezentovat záměr dostavby národní kulturní památky, aniž přihlíželo k limitům stanoveným platným právním předpisem i k doporučením obsaženým v metodickém materiálu. V této souvislosti snad není třeba zdůrazňovat, že takové počínání bude další stavebníky motivovat, aby se též domáhali možnosti realizace svých nekontextuálních stavebních záměrů v památkově chráněných územích. Dá se předpokládat, že tak budou činit skutečně důrazně, neboť zpravidla nepůjde o národní kulturní památku. Mnozí zaměstnanci Národního památkového ústavu, kteří berou svoji práci vážně, se tak ocitnou v nezáviděníhodné situaci.

Otázkou zůstává, jestli uvedený postup Národního památkového ústavu svědčí o ignoranci příslušných pracovníků, což by stavělo jeho vedení do značně nepříznivého světla, nebo zda šlo o záměrné opomenutí obecně závazných předpisů, což by bylo ještě daleko horší.

Autor působil jako ředitel památkové inspekce ministerstva kultury.