Úryvek z knihy věnované queer teorii umění se zaměřuje na roli dragu a na to, jakým způsobem zrcadlí společenské normy a dichotomie, kdy je imituje a kdy podvrací. Autorka představuje trojí pojetí dragu a zamýšlí se nad tím, v jakých případech je performativní způsob práce s genderem efektivní.
V queer teorii umění pojem „drag“ obvykle odkazuje na vztahy mezi přirozeným a umělým, mezi živými tvory a neživými předměty, oblečením, chlupy, končetinami, mezi vším, co vytváří naše vazby s ostatními lidmi, tvory a věcmi. V dragu se neukazují jednotlivci, subjekty nebo identity, ale spíše shluky či asambláže, jejichž účelem není „utvářet“ gender, sexualitu či rasu, ale naopak je „odbourávat“. Jak napsala Judith Butler, „já“ se vždy ustavuje prostřednictvím vnějších norem. Drag potom představuje cestu k pochopení toho, jak k onomu utváření dochází, a zároveň nám dovoluje od daných norem získat odstup – například od systému dvou genderů, od nadřazování bílé rasy, ideálu zdravého těla či heteronormativity.
Fotografie vousaté dámy
Drag se skládá ze souborů tělesných charakteristik a projevů. Jistě může přejímat různé normy, není jimi však zcela omezen. Kombinování fikce a dokumentu, lží a pravd, nápodoby a novátorských experimentů nebo demonstrativně odlišných tělesných a uměleckých prvků vytváří těla, která nezapadají do žádného členění na „opravdová“ a „falešná“ nebo „normální“ a „jiná“. Drag tedy chápu jako umělecké dílo, které – jak uvádí Kathrin Sieg – „zavrhuje vše, co dominantní ideologie vydává za přirozené, normální a nutné a k čemu obvykle nenabízí alternativu“. Odstup od dobových norem pak představuje druh práce, jejímž cílem je desubjektivizace. Tento proces je zásadní pro denormalizační praxi, a tudíž pro queer politiku.
Jednotlivé prvky dragu nám také umožňují vracet se k historii produkce vědění o tělech a jejich emocích, afektech a touhách, tedy hledat dějinné stopy a současně vytvářet alternativy – protože drag znamená zpětné stopování procesů, jimiž se utvářejí naše těla. Kostýmy, paruky, make-up, různé rekvizity, stylizované fotografie a filmové scény, živé obrazy nebo (falešná) vyprávění spojená se „vzhledem“ pracují s očekáváními, příklady, stereotypy a příběhy plnými násilí, aniž by se stávaly prostředkem jejich reprodukce.
Vztahy, které tak vznikají, zahrnují také diváky. V díle N.O.Body, které jsem vytvořila společně s Pauline Boudry, performer a drag queen Werner Hirsch pomocí svého těla rekonstruuje fotografii vousaté dámy. V jednu chvíli se zahledí do kamery, čímž dá najevo, že tělo, které ve filmu představuje, a tělo, které v tomtéž filmu vidíme na historické fotografii, jsou součástí téže komunikace. Přitom vzniká další vazba, a sice k divákům jakožto účastníkům tvůrčího procesu. Filmové zobrazení nezpřístupní tělo druhého (osoby na fotografii nebo performera); namísto toho dochází k záměně: dohodě o zobrazení, vidění a „čtení“ těl (včetně toho, které patří divákovi). Pojem drag má odkazovat ke skutečnosti, že fotografie, filmy a instalace, o kterých zde mluvíme, nereprezentují „deviace“, ale odkazují k tělům, která jsou vždy „jiná“ – v jiném čase, jinde. Drag je tudíž soubor queer uměleckých metod a praktik a současně způsob vyjednávání s veřejností.
Radikální, mimočasový, abstraktní
Nevycházím ovšem pouze z performancí, ale z různých uměleckých formátů, jakkoli se samotný pojem drag váže ke kontextu performance. Jde mi o (queer) teorii současného (queer) umění. Prostřednictvím dragu lze přímo odkazovat k praktikám show či freak show, k napodobovatelům žen i mužů, k tanci cake-walk, k epileptickým tancům či crossdressingu (zmiňuji alespoň několik forem, které jsou dodnes nosné pro genderový, sexuální nebo antirasistický aktivismus a které zpochybňují a současně reprodukují zcizující praktiky a jednání vytvářející odstup od norem a normálnosti). Rozlišuji přitom mezi třemi druhy dragu, jež se však navzájem nepopírají a mohou se vyskytovat současně.
Prvním druhem je „radikální drag“. Tento pojem byl zaveden pro takové stylizace, které jdou za rámec inscenace proměny muže v ženu nebo ženy v muže. Pracují například s protichůdnými genderovými znaky nebo do aktu ztělesnění zapojují prvky, které narušují interpretace založené na systému dvou genderů. Nazývám tak vizuální znázornění těl, která tematizují dichotomie mezi „mužským“ a „ženským“, případně „normálním“ a „postiženým“ či jiné kategorizace, ale současně tyto protiklady nepotvrzují, a namísto toho přinášejí jiné tělesné obrazy a zpřístupňují je nebo je činí srozumitelnými v mantinelech, daných stávajícími kategoriemi.
„Mimočasový“ drag představují taková ztělesnění, která cílí na chronopolitiku, intervenují do zavedených pojetí času a namísto nich prosazují takové časové rozvrhy, jež popírají, narušují nebo vychylují ekonomický a vědecký rozvoj, případně i heteronormativní životní dráhu.
Třetí typ dragu nazývám „abstraktní“ a rozumím jím vizualizace, které vůbec nepracují s lidským tělem a místo toho se k němu vztahují prostřednictvím objektů, situací a stop.
Potíže s rodem
Ačkoli bývá termín drag zhusta užíván jako alternativní výraz pro crossdressing, typicky provozovaný v rámci subkultury, najdeme jen velmi málo queer teoretických reflexí tohoto pojmu. Judith Butler ve své knize Gender Trouble (Potíže s rodem, 1990) vymezila drag jako exemplární politickou figuru: tím, že imituje genderovou identitu, nepřímo odhaluje imitační povahu genderové identity jako takové. Drag ovšem dokáže denaturalizovat nejen heteronormativitu a systémy o dvou genderech. Pokud chápeme gender a sexualitu jako strukturující síly řady společenských institucí, dokáže rovněž vstupovat do rozličných oblastí sociálního života, respektive do jeho hierarchií a vyčleňujících praktik. Butler ve svém raném díle označuje dragové performance za „genderové parodie“, ale zdůrazňuje, že předmětem parodie není ani tak gender, jako idea originálu. Drag se v tomto pojetí svou performativitou nevymezuje vůči každodenní praxi, naopak běžné narativy, převleky a „vtělování se“ předvádí tak, abychom ve všech těchto praktikách utváření subjektu spatřovali performance a mimetické napodobování. Jde tedy především o demonstraci toho, že všechny praktiky utváření subjektu mají ve svém základu „drag“.
V tomto smyslu mohu označit za drag i případ, kdy herec Ron Vawter v představení Roy Cohn / Jack Smith (1994) ztělesnil oba titulní muže, a tedy neměnil gender. Vawter ztvárnil dva zcela odlišné způsoby života a pojetí gay maskulinity, které se nicméně odehrávají za podobných společenských podmínek: zatímco jeden z protagonistů praktikuje homofobii, a tímto způsobem se staví i k AIDS, druhý se zapojuje do gay subkultury. Díky struktuře hry, která je rozdělena na dvě části, se zvýrazňují rozdíly v tělesných pohybech i převlecích: v první polovině má Vawter na sobě smoking, v druhé se předvede v pestrobarevném outfitu, nasadí si turban, navlékne si plášť, ozdobí se šperky a zhusta ukazuje holé tělo. Smoking je však kostýmem genderové performance stejně jako exotický a genderově ambivalentní úbor, který vidíme v druhé půli. Rovněž způsob mluvy a gesta z první části se zpětně začnou jevit jako „umělá“. Butler tvrdí, že taková performativní praxe je přípustná a srozumitelná právě díky imitaci genderových a sexuálních norem, které jsou ale současně přejímány s určitou diferencí. Drag tak normu nejen reflektuje, ale také ji relativizuje nedokonalou nebo parodickou performancí. A úspěšný je tehdy, když se „originální“ ukáže jako kopie, jako ideál, který nelze ztělesnit.
Autorka je umělkyně.
Z knihy Queer Art: A Freak Theory (Transcript, Bielefeld 2012) přeložil Antonín Handl. Redakčně upraveno.