eskalátor

V neděli 27. prosince začalo v Evropské unii očkování proti koronaviru. Političtí představitelé mluvili o „rozbřesku“, obyvatelstvo ale euforii nepropadlo. Aby očkování mělo patřičný dopad, muselo by ho podstoupit alespoň sedmdesát procent populace. V Evropě i Americe je ale důvěra k vakcíně výrazně nižší. Vedle kampaní vyzdvihujících její přínos se proto dá očekávat, že nejeden stát sáhne k různým formám zvýhodňování očkovaných lidí, což samozřejmě mohou brát nenaočkovaní jako formu diskriminace, zvlášť když má v této skupině část lidí oprávněné obavy o své zdraví. Najít rovnováhu nebude lehké vzhledem k nízké kvalitě veřejné debaty, kterou ovládají stereotypy. Pokud ale stát prohlásil očkování za dobrovolné, a tudíž nepřímo přiznal, že koronavirus není tak závažnou nemocí, aby bylo podání vakcíny povinné, měl by se chovat zdrženlivě. Jinak by totiž hrozilo, že se ta část veřejnosti, která je k vakcíně skeptická, jen utvrdí v názoru, že stát tu není pro ně.

O. Sojka

Pokud v někom po uplynulém roce zůstaly zbytky důvěry ve schopnosti naší politické byrokracie zabývající se zdravotnictvím, může je v novém roce otestovat. Těsně před Vánoci byla krajským úřadům rozeslána ambiciózní očkovací strategie proti onemocnění covid­-19, podle níž během dubna a května bude v Česku každý den podáno padesát tisíc dávek vakcíny. Toto číslo počítá s praktickými lékaři, kteří za pomoci superschopností dokážou mezi svými klienty rozpoznat ty nejohroženější a očkovat jich minimálně deset denně. A pak ovšem také s tím, že obyvatelé České republiky budou chtít očkování absolvovat, když k němu budou svým lékařem vybídnuti. To je ale vzhledem k průzkumům veřejného mínění předpoklad docela divoký. Pokud máme být za čtyři měsíce schopni podat vakcínu milio­nu lidí měsíčně, musí kromě ordinací praktiků fungovat naplno i specializovaná očkovací centra s patřičným personálem. Ta budou potřebovat zázemí poskytnutá místními samosprávami, aby nedocházelo k situa­cím, kdy sice vakcína dorazí na místo svého určení, ale zůstane v lednici, protože nebude zajištěn způsob, jak ji podat občanům. Ale to jsou přece detaily, ne?

V. Lukavec

Ruští vládní činitelé opakují, že se běloruská politická krize má vyřešit „bez vměšování z vnějšku“. Jenže informační portál The Insider získal přístup k dokumentům z dílny ruského prezidentského Úřadu pro meziregionální a kulturní spolupráci se zahraničím, který vede generál Služby vnější rozvědky Vladimír Černov. Jde o detailní plán založení proruské – a protilukašenkovské – politické strany v Bělorusku s pracovním názvem Právo lidu. Počítá s podporou zhruba půldruhého tisíce manažerů a státních úředníků, pěti tisíc bývalých vojáků a s využitím struktur stávajících provládních sil – liberálně demokratické a nereformované komunistické strany a také strany Bílá Rus. Organizátoři tvrdí, že mají k dispozici databázi sto tisíc uživatelů mobilních telefonů, kteří prokazatelně sympatizují s Ruskem, a právě těm chtějí členství v Právu lidu nabídnout. Prvním politickým cílem nové strany je udržení Běloruska ve sféře ruského vlivu a tím druhým – co nejširší privatizace státního majetku. Jaký pak div, že mezi předpokládané lídry budoucí strany patří předseda běloruského Svazu průmyslníků a podnikatelů Alexandr Švec nebo zakladatel Institutu podnikání a managementu Pavel Danejko. Politika je zkrátka především byznys.

M. Ščur

Zatímco Donald Trump pomalu, ale ­jistě vyklízí prezidentskou pracovnu v Bílém do­­mě, jeho duch bude ve světě strašit nadále – třeba i obyvatele vzdálené Západní Sahary. Trumpem zprostředkované diplomatické uznání Izraele ze strany Maroka nebylo ničím jiným než politickým obchodem s lidskými právy. Maroko deklarovalo oprávněnost zabírání palestinského území Izraelem, aby na oplátku získalo obdobnou toleranci vůči čtyřicet let trvající okupaci Západní Sahary. Zábor zapomenutého kusu pouště na pobřeží Atlantského oceá­nu přitom probíhá s mnohem větší rychlostí a intenzitou, než jakou můžeme pozorovat v Izraeli. Stovkám tisíc uprchlíků v alžírských uprchlických táborech přitom nepomůže ani „hlídač světového pořádku“, ani Evropská unie. Připravila by se o svůj vlastní důležitý obchod s Marokem – mořské ryby pocházející právě od pobřeží Západní Sahary se totiž stále objevují na evropských stolech, jakkoli Evropský soudní dvůr označil rybolov v tamních vodách za ilegální.

V. Ondráček

Nejspíš už v době natáčení Snowboarďáků okouzlila režiséra Karla Janáka ladovská krása zimní krajiny, a tak na její atmosféře postavil i štědrovečerní pohádku O vánoční hvězdě (Als ein Stern vom Himmel fiel). Dospělý Vojta Kotek tentokrát předstírá, že je pobožným vesnickým učitelem, a Jirku Mádla vystřídala předabovaná herečka Leonie Brill. „Kdybych si dovolil neobsadit hezkou princeznu, dostanu pořádně za uši,“ komentoval volbu Janák v jednom z rozhovorů, a protože doma vhodnou krasavici nenašel, poohlédl se po ní u sousedů, přestože tam prý „většinou nemají takové něžné slovanské typy dívek jako my“. Z domácích luhů ovšem nemohla pocházet ani snově zasněžená krajina, a tak se točilo v Západních Karpatech… Celý příběh stojí na jednoduché zápletce: z nebes sražená hvězda na zemi brzy zhasne, pokud se jí nepodaří rozdmýchat v ústřední dvojici pravou lásku. U pohádky, v níž jsou postavy zmítány osudem bez vlastního přičinění, asi nepřekvapí, že jí hrozil vážný karambol kvůli špatně zvolenému postprodukčnímu partnerovi. Naštěstí problém vyřešil pohádkový zázrak a své služby nabídli jiní profesionálové. Výsledek je již tradičně rozpačitý. Jestli se původní české pohádce po všech marných pokusech opět povede získat přízeň diváků, je skutečně ve hvězdách.

A. Luňáková