Na začátku prosince uhelná komise konečně rozhodla o termínu ukončení těžby uhlí v České republice. Stanovila ho ovšem až na rok 2038, čímž jasně ukázala, že před snahou nezvětšovat dopady změny klimatu dává přednost skomírajícímu fosilnímu průmyslu.
Připomeňme si, jak komise vlastně vznikla. V létě 2019 ji pod tlakem rostoucího klimatického hnutí založil ministr životního prostředí Richard Brabec. Byl to z jeho strany taktický manévr, jak se zbavit odpovědnosti za řešení prohlubující se klimatické krize a delegovat ji na zdánlivě nezávislý orgán. Složení komise, v níž byli jen slabě zastoupeni odborníci (například v ní nebyl žádný klimatolog), a naopak v ní převládali zástupci uhelného byznysu, však už od počátku napovídalo, že bude nakloněna starým „fosilním“ strukturám. Tato předpověď se 4. prosince naplnila: těžba uhlí dostala zelenou až do roku 2038 a komise navíc prosadila podmínku, že útlum těžby musí doprovázet výstavba dalšího jaderného bloku v Dukovanech… Nejenže je rok 2038 zcela neakceptovatelný vzhledem ke scénářům předpokládaného globálního oteplování, ale plán na využití jaderné energie navíc dělá z České republiky zpátečnický stát, jenž sází na druh energetiky, od kterého v progresivních státech dlouhodobě upouštějí.
Klimatické hnutí prosazovalo ukončení těžby uhlí v roce 2025. Ovlivnit rozhodnutí komise a vzbudit zájem veřejnosti se snažilo různými taktikami, od demonstrací a happeningů až po okupace čtyř klíčových institucí, tedy symbolické obsazení budovy Ministerstva životního prostředí a později i Úřadu vlády, Ministerstva průmyslu a obchodu a také sídla skupiny ČEZ. Ani po spojení sil více aktivistických skupin se však nepodařilo vzbudit větší pozornost médií, ani politiků a političek, ani široké veřejnosti. Nyní už je tedy téměř jisté, že se Česku nepodaří dosáhnout požadovaného snížení emisí oxidu uhličitého, k němuž se zavázalo v Pařížské dohodě. Ta mimochodem v prosinci „slavila“ páté narozeniny.
Globální klimatické hnutí zatím nadále kritizuje nečinnost vlád v prohlubující se celoplanetární krizi. Jenom dvě země světa – Gambie a Maroko – splňují závazky nutné pro to, aby nedošlo k oteplení planety většímu než 1,5 stupně Celsia. Oproti tomu kroky členských států Evropské unie hodnotí portál Climate Action Tracker jako nedostatečné, neboť směřují až k třístupňovému oteplení.
Tlak na uhelnou komisi byl bohužel předem prohraným bojem. Jedná se o pseudoinstituci vytvářející doporučení, jež nemají žádnou vymahatelnost, takže ukončení těžby uhlí i nadále podléhá politickým rozhodnutím. Průběh protestních akcí a nízký počet lidí, kteří se do nich zapojili, bohužel ukázaly, že klimatické hnutí prozatím není dostatečně silné, aby mohlo konkurovat lobbingu fosilního průmyslu. Vzpomeňme si však, kde bylo klimatické hnutí před pěti lety. V té době se debatovalo o konci uhlí v roce 2122, což je dnes úsměvná představa. Posun, jehož klimatické hnutí v poslední době dosáhlo, je přes dílčí prohry zásadní. Boj proti politikům vězícím v myšlenkových schématech minulých dob však bude ještě dlouhý a těžký.