Národní divadlo v Praze - Král Oidipús, foto: Patrik Borecký
Měl jsem – pokud se týká života – dvakrát nečekané a opravdu báječné štěstí. První probereme příště. Dnes to druhé: vlídný osud mi dopřál překládat ve dvojici, za jazykové spolupráce, zkrátka v překladatelském tandemu. Už se to dneska příliš nenosí, tyhle vycházkové páry „básník – lingvista“, tyhle formulky „přeložil ten a ten, přebásnil ten a ten“. A je to spíš dobře.
Ale já to – ó Die – ještě stihl!
Když jsem toho mladíka před dvaceti lety poprvé uviděl, měl havraní vlasy, profil mladšího božstva, mluvil sedmi jazyky, včetně starořečtiny, a pořád si pro sebe zpíval. Působil, jako by právě sestoupil na zem a teď si se zájmem prohlíží svět a testuje lidskou slovní zásobu – tak zvědavě se o věci a lidi zajímal, všechno komentoval a sedmi jazyky kladl nevšední otázky. Za hodinu jsme domluvili, že spolu přeložíme do češtiny Sofoklova Krále Oidipa. Jasně, v pohodě!
Mladý bůh odletěl, za čas připlachtil a přinesl nový doslovný překlad. Udělal to takhle: nastudoval si poslední německou, anglickou a francouzskou edici toho starého textu, srovnal si je, rozhodl, kde je která lepší, a sestavil vlastní edici. Na rozporuplných místech navrhl vlastní čtení. Přečetl padesát osm studií o té hře, všechny české překlady, pak hru převedl do češtiny (v próze), opatřil pěti stovkami poznámek a sepsal předmluvu jenom pro mě. Hru mi přečetl v originále, pak svůj převod a – potom to začalo.
Začal jsem rozmotávat jeho složitá souvětí plná závorek s vysvětlivkami, k tomu číst poznámky – a pokoušel se navrhovat verše v neustále se proměňujících metrech. Toužili jsme, aby překlad byl mluvný, ale i literární (abychom dodrželi všechny metafory, aliterace, narážky, mnohoznačnost klíčových slov atd.). Chtěli jsme, aby překlad byl nečekaně expresivní a zároveň přesný. Matyáš – tak se bůh jmenoval – mi moje verze vracel s novými poznámkami, podle kterých jsem text měnil a znovu posílal zpět. Zároveň jsme postupovali dál. Vlny návrhů, poznámkování a oprav se valily tak rychle, že jsme se začali ztrácet. Bylo rozhodnuto, že nějaký čas musíme žít spolu. Tři měsíce v jednom malém pokoji v centru Prahy. Uprostřed otevřených slovníků a interpretací jsme probírali slovo za slovem, chodili spát v pět ráno. Skoro jsme nevycházeli ven. Moje dívka mi tehdy řekla, že vypadám „jak na perníku“ a že to nedopadne dobře. Což se vzápětí stalo: rozešli jsme se. Matyášův vztah vydržel o čtrnáct dní déle. Svěřili jsme si v tom bytě všechno (text hry tomu přál). Dvakrát jsme se pohádali tak strašně, že se zdálo nemožné pokračovat. Jednou bylo důvodem to, že námořnickou metaforiku umanutě nahrazuju loveckou, což Matyáš nesnášel a já se rozhodl, že ho tím budu provokovat. Podruhé to bylo kvůli dennímu rozvrhu – chytli jsme se o to, kdo vstává později. Zlé období nastalo, když začaly zkoušky v divadle a my nebyli hotovi. O půlnocích jsme (čerstvě singl a bez nálady) faxovali nové kusy textu, které se druhý den herci učili.
Konec byl vcelku šťastný. Oba jsme řízením osudu navázali přerušené vztahy a uspořádali pro naše přítelkyně bytové čtení překladu (s vínem a jídlem). A když mi na generálce představitelka Iokasté dokázala, že podle mého překladu se Oidipus prostě nedostane do paláce, v němž Iokasté visí a kde si on má propíchnout oči, a já to pokorně opravil – konala se premiéra. S vínem a jídlem. A s jedním přátelstvím na celý život, ó Athéno, Diova dcero!