Na prvním místě se mi vybaví ten zvonivý smích, který zněl, jako když se rozcinkají broušené kamínky na křišťálovém lustru. Ozýval se vždycky, když se přihodilo něco, co se přihodit nemělo, když se něco pokazilo nebo zabolelo. Marie Rút s ďolíčky ve tvářích při něm i v pozdním věku vypadala žensky křehce, současně však jako by se tím smíchem napojovala na jakousi sílu, která ji přenášela přes těžké chvíle. Zvonivý smích nějak souvisel s tím, že Marie Rút se zásadně nevzdávala a nikdy si předem nepřipouštěla, že by snad něco mohlo dopadnout špatně. Celý život tak trochu zůstala děvčátkem, které fascinovaně pozorovalo zmiji vyhřívající se na sluníčku v pevné důvěře, že se nic zlého nemůže stát.
Marie Rút Křížková patřila k silnému ročníku šestatřicátníků, a velkou část života tak prožila v režimu, který si osoboval právo rozhodovat o životě všech obyvatel. Jenže Marie Rút se od dětství vyznačovala hlubokou potřebou brát se za to, co považovala za dobré a správné, a trvala na tom, že podobu našich životů neurčují dějiny, ale jen my sami. Přestože ji totalitní režim po roce 1968 všemožně pronásledoval a ona byla nucena pracovat mimo jiné jako třídička pošty nebo lesní dělnice, nedá se o ní říct, že byla jeho „obětí“: dramatickým zvratům, o něž v jejím životě nebyla nouze, většinou vycházela sama vstříc. Tomu, v co jednou uvěřila, zůstala celoživotně věrná – a na plody své věrnosti dokázala dlouho čekat.
V osmnácti letech si Marie Rút Křížková na první přečtení zamilovala poezii Jiřího Ortena. A to natolik, že se kvůli ní později jako rozvedená matka dvou holčiček přihlásila ke studiu bohemistiky (v kombinaci s pedagogikou) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Promovala roku 1968, doktorát však získala až o víc než dvacet let později. Také její sen vydat v úplnosti Ortenovo dílo se naplnil až po listopadu 1989, kdy edičně připravila většinu z devítisvazkového souboru Ortenových Spisů, s nimiž putovala od nakladatele k nakladateli.
Orten však pro ni nebyl jen básník a spisovatel. Identifikovala se s jeho příběhem natolik, že se počátkem sedmdesátých let na protest proti jeho smrti a holokaustu jako takovému přihlásila k židovství a přijala jméno Rút. Místo zkoušky nutné pro přestup k judaismu se rozhodla edičně připravit výbor z mnoha set stran časopisu Vedem, který za války pod vedením Valtra Eisingera vydávali židovští chlapci v terezínském ghettu. Práce s texty nadaných dospívajících si žádala nejen vytrvalost a pečlivost, ale také odhodlaného ducha, který se nedal zlomit tím, že většina autorů zahynula v koncentračních táborech. Kniha s titulem Je mojí vlastí hradba ghett? v sedmdesátých letech vyšla jen v Kvartu, samizdatové edici Jana Vladislava, a oficiální podoby se dočkala až roku 1995.
V reakci na hanopis na Chartu 77, který vyšel 12. ledna 1977 v Rudém právu pod titulem Ztroskotanci a samozvanci, se Marie Rút přihlásila k Chartě otevřeným dopisem, který zaslala mimo jiné prezidentu Gustávu Husákovi a sdělovacím prostředkům, protože jiný způsob, jak Chartu 77 podepsat, tehdy nenašla. Roku 1983, v době, kdy bylo s touto funkcí spojeno sledování, výslechy a trvalá hrozba vězení, se stala jednou ze tří mluvčích Charty. Marie Rút ovšem skálopevně věřila, že elegantní ženě v klobouku nebo ženě, která pláče, nikdo neublíží. Když na její šarm major StB zareagoval tím, že jí přinesl květiny, přiměla ho, aby je položil k soše Panny Marie v kostele svatého Ignáce (už roku 1974 se totiž vrátila ke křesťanství, v němž vyrostla).
V okruhu lidí kolem Charty se seznámila s osobnostmi, které zásadním způsobem ovlivnily další léta jejího života. Patřil k nim například kněz Josef Zvěřina, který se stal jejím zpovědníkem a s nímž natočila hodiny rozhovorů, jejichž přepis později vydala pod názvem Život jako znamení (1995), nebo historička umění Miloslava Holubová, s níž připravila knihu vzpomínek Necestou cestou (1998).
Napínavý životní příběh Marie Rút Křížkové zachycuje knižní rozhovor Slyšet a odpovídat, který jsme spolu natáčely řadu měsíců a který vyšel roku 2014 v nakladatelství Torst. Na jeho pozadí vyvstává jeden z možných obrazů našeho zvichřeného 20. století, s jehož tlaky se každý vyrovnával po svém – někdo v zájmu svých dětí dělal ústupky režimu, a někdo z téhož důvodu usiloval o změnu ne-li poměrů, tedy alespoň duchovní atmosféry.
Pozemský příběh Marie Rút Křížkové se 4. prosince uzavřel. Vzpomínám na ni jako na ženu, pro niž literatura nebyla jen písmena na papíře, ale součást hluboce prožívané zkušenosti světa. Myslím na to, že být literární historik není jen zaměstnání, nýbrž povolání, a že soužití s krásou na člověka klade určitý etický nárok. A ten zvonivý smích, jako když se rozcinkají broušené kamínky na křišťálovém lustru, mi nepřestává znít v uších.
Autorka je romanistka a překladatelka.