Kresba Vít Svoboda
Loňské léto jsme se po nocích mohli dívat na kometu, která vypadala obrovská a v podivné kombinaci pohybu a nehybnosti visela nad severním obzorem. Bývaly doby, kdy by to všichni lidé považovali za nepřehlédnutelný příznak, že se začnou dít veliké změny. Že by ale nové mohlo být zároveň, a dokonce automaticky dobré, lepší a nejlepší, napadalo málokoho a naučil nás to až marketing industriální, kapitalistické, a hlavně konzumní společnosti. Toto číslo A2 vychází na svátek Tří králů, kdy končí zvláštní období zahájené na sv. Lucii, tedy 13. prosince: na severní polokouli je to doba nejkratších dnů, nadvlády tmy a noci. Pantem, v němž se otáčejí veřeje světa, je slunovrat mezi antickými Saturnáliemi a křesťanskými Vánoci. Bývaly doby, kdy lidé nepovažovali návrat světla a tepla za samozřejmý automatismus stroje přírody, ale za nejistou událost, na níž se musí sami symbolicky podílet, pokud chtějí, aby byl výsledek pro ně příznivý.
S prosazováním moderního evropského racionalismu od 17. století nad takovými úvahami a zkušenostmi postupně převládlo přesvědčení, že lidé s přírodou, natožpak s během vesmíru, nemají celkem nic společného, že je pro ně pouhým vnějším prostředím, a hlavně že je trpným objektem jejich manipulací. Aspoň tedy tam, kam zatím dosáhnou. Od začátků industriální modernity se ale počítá s tím, že v principu je i vesmír manipulovatelný a zahrnout jej do extraktivní aktivity lidstva je jen otázka času a lepší techniky. Jak psal Jan Neruda: „již jsi nám, Země, malá/ my blesk k myšlenkám spřaháme/ a noha parou cválá“. Hvězdné nebe nad námi sice dodnes vyvolává obdiv a úžas, ty se ale týkají jen romanticky založených jednotlivců a nedokážou se stát základem etické filosofie. Komety nic neznačí a dojem velké zářící hvězdy vznikající ze zdánlivého přiblížení drah dvou planet na jeden stupeň deklinace sice připodobníme k „vánoční hvězdě“ z ježíškovského betléma, ale bereme to jen jako zábavné mediální odlehčení těžkých časů pandemie. Je-li někdo, kdo vážně očekává, že se právě narodil nový vykupitel a mesiáš, není ho slyšet.
Ještě za Kantových procházek po hradbách Královce ovšem bylo hvězdné nebe tím, čím bývalo v minulosti a čím zůstává na okrajích civilizovaného světa: ultimátním „druhým“, výzvou absolutna v čase i prostoru, v měřítku i rozlehlosti. Bylo od počátků lidstva dobře čitelným záznamem rytmického plynutí času a v neposlední řadě sdíleným místem všech lidí, které si nikdo nemohl přivlastnit. Je klidně možné, že instrumentalizace a technologizace postoje k vesmíru je podmíněna tím, že nás pokrok industrializace zbavil častého společného pohledu na nebeskou klenbu.
V poslední době zesiluje u části intelektuálních elit proces dekolonizace myšlení. V jeho jádru je požadavek skutečně a se všemi – nemalými – důsledky uznat rovnoprávnost lidství těch, kdo smýšlejí jinak, a to například také o nebesích, o signifikantnosti komet nebo významové interpretaci konjunkcí. Dekolonizace má i historický rozměr. Opravdu budeme i nadále tvrdit, že jiný typ racionality, jaký byl příznačný pro poznání po desetitisíce let a pro většinu globálního lidstva, byl chybný, neautentický a podřadný, protože naše racionalizace nám přece umožnila díky úžasnému rozvoji vědy a techniky… dostat se nebezpečně blízko ke zkáze lidstva? Stejně jako totalitární násilí není jediným a nutným důsledkem marxismu, není ani eskapismus komerční ezoteriky jedinou možností, pokud bychom začali brát vážně naši bytostnou provázanost se zbytkem živé i neživé přírody, ba dokonce i s kosmem a jeho rytmy. Dívat se na planetu z hlediska člověka je jedna z možností, o níž mluví například filosof Lukáš Likavčan. Mohli bychom pak například brát vážně zdánlivé pohyby hvězdné klenby, číst kometu jako znamení nebo mít za to, že slunovratu musíme napomáhat. A mohlo by nám konečně dojít, že biosféru ničíme sami svým extraktivistickým postojem i neochotou uznat živou a neživou přírodu i nebeskou klenbu za své bližní.
Myslím, že tohle by mohl být jeden z aspektů toho nového, co přinesou začínající dvacátá léta tohoto století. Vyjít z místa, jakým je kulturní časopis, nemusí být špatný začátek. Umění všech druhů je totiž jednou z posledních oblastí, kam byla citlivost vůči světu vykázána.
Autorka přednáší dějiny umění na UMPRUM.